Akce "Cortina"
Z práce Roberta Záruby
Svědectví o historii Hlavní redakce tělovýchovy a motorismu ČST Praha (Fakulta žurnalistiky 1989)

Blížila se zimní olympiáda v italské Cortině d'Ampezzo, která měla ukázat celé Evropě možnosti televize při tak významné sportovní události. Italská rozhlasová a televizní společnost RAI rozeslala všem partnerům na kontinentu dotazníky o přímých přenosech z dějiště olympiády. Jak se později ukázalo, vedení Čs. televize jako jediné v Evropě tuto nabídku nevyužilo! Vsadilo na dohodu s NDR a doufalo, že bude moci přenášet olympiádu přes Berlín.

Nejistotu takové cesty si ředitel Kohout uvědomil až ve chvíli, kdy už Miroslav Hladký byl ještě jako redaktor Mladé fronty na cestě do Cortiny d'Ampezzo. Sotva dorazil, ozval se telefonicky Kohout: "Musíš nějak zajistit přenosy přímo z Cortiny. Bude to tvůj první televizní úspěch."

Hladký se nechal přemluvit, Kohout slíbil poslat pověření a finanční prostředky, aby Hladký mohl jednat "na úrovni". Nepřicházelo však ani jedno ani druhé. Jako píšící redaktor měl v dějišti her dost práce, přesto se rozhodl o přenosech jednat bez podpory z Prahy, na vlastní pěst.

Ředitel RAI mu nejdřív nerozuměl: "Vy jediní jste nám neposlali dotazník nazpět, tak jaképak jednání."

Další naléhání, Hladký se snaží Grilliho přesvědčit, jde o československého diváka.

Grilly: "No dobrá, jak se vyrovnáme finančně?"

Hladký: "Víte, pro nás je to pokusné vysílání, tak vám nemůžeme dát nic."

Grilly: "To je neobvyklý požadavek."

V dalším jednání odkázal Grilly na pana Brauna, který měl na starosti zahraniční problematiku RAI a produkci olympiády. Pan Braun byl tedy pozván na večeři, Hladký ho za své diety - 27 000 lir - královsky pohostil. Sám se vymluvil na žaludeční potíže, o to více však Brauna přemlouval. Na závěr hostiny "na jedné straně stolu" pronesl již příjemně společensky unavený Braun češtinou, kterou slušně ovládal, památnou větu: "Tak si to vysílejte, ale je to pirátství..."

Z pramenů a literatury mi dlouho nebylo jasné, jestli se ještě před přenosem ze ZOH v Cortině neuskutečnil přenos z Berlína, kde se v mezistátním utkání utkali domácí a českoslovenští dráhoví cyklisté. Šlo totiž doslova o hodiny.

Soudobý tisk, konkrétně Čs. sport, dokazuje, že pořadí přenosů bylo následující:

27.1.1956 se ve 23.00 objevují na obrazovce olympijské kruhy, vzápětí pak třetí třetina hokejového utkání SSSR - Švédsko 5:1, při kterém mohli naši televizní diváci poprvé vychutnat hru proslulého útoku Babič - Bobrov - Šuvalov.

28.1.1956 od 10 do 11.30 hodin - přímý přenos z rychlobruslařského závodu mužů na 500 metrů z Cortiny d'Ampezzo.

A teprve v 18 hodin se na obrazovkách objevil Werner Seelebinder-Halle, ve které naši dráhaři vybojovali s domácími cyklisty čestnou prohru 5:7.

Putování obrazového signálu do Prahy přineslo další uznání našim technikům. Na našich západních hranicích instalovali zvláštní zařízení, tzv. Balenfang, které přebíralo signál přímo z vysílání televize NSR a směřovalo ho radioreléovou linkou na náš vysílací systém. Právě když Kohout o tom dostal zprávu, rozhodl se pro tuto variantu přenosu a začal shánět Hladkého v Cortině.

Později se občas "oficiálně" tvrdilo a tvrdí, že jsme olympiádu z Cortiny přebírali přes Berlín. Touto cestou k nám však putovala pouze komentátorská linka, obraz ne.

Navzdory těmto složitým cestám měl signál z Cortiny výbornou kvalitu, dokonce lepší, než mohly nabídnout domácí přímé přenosy. Italové totiž na olympiádu nakoupili po celém světě tu nejmodernější televizní techniku, některé věci doslova vzali z rukou badatelům ve výzkumných ústavech.

Největší lahůdkou pro diváky byla ovšem práce transfokátoru. Pro československou obrazovku to byla novinka a hned bylo jasné, že sportovní budoucnost televize se bez tohoto šikovného objektivu, bez jeho "nájezdů" a "odjezdů" neobejde.

Při hokejových zápasech hlavní kamera "vodila" hru v celku, bez zbytečného přestřihávání, což podávalo mnohem reálnější obraz herních souvislostí.

"Fascinoval nás úvodní záběr před hokejovým utkáním. Kamera ukazovala ve velkém celku krásu dolomitských štítů, pak se záběr zužoval, až dolů na kluziště a nakonec na puk položený uprostřed hřiště," vzpomíná Karel Mikyska.

Za komentátory olympijských přenosů byli vybráni Vít Holubec a brněnský Miloš Zouhar. Měli to dost složité. Na objednání komentátorských linek už bylo pozdě, mluvili tedy z pražského studia, bez startovních listin, bez podrobností. Jediným podkladem jim byl příposlech komentátora NDR ve sluchátkách, jenže ten stejným způsobem poslouchal svého kolegu z televize NSR. Takže při lyžařských a rychlobruslařských závodech komentovali se značným zpožděním, často už se na obrazovce dělo něco jiného, nebo se objevil někdo jiný. Raději proto říkali: "To byl ..." (dle vyprávění Víta Holubce)

Výjimku tvořil hokej, kde se oba, Holubec a Zouhar dobře orientovali díky znalosti hráčů.

"Při těchto přenosech jsme se naučili ctít obrazovku," vyslovil později jeden z důležitých zákonů komentátorské práce Vít Holubec.

Celkem 23 nebo 24 nebo 28 přímých přenosů - dle různých pramenů - odvysílala Čs. televize ze ZOH v Cortině d'Ampezzo. Vyřešení tohoto otazníku se dnes už asi nikomu přesně nepodaří. Důležitější je ovšem jejich důsledek. Diváci najednou mohli srovnávat a začali požadovat na sportovních přenosech mnohem víc než dosud. Především pak transfokátor a kvalitu obrazu.