zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií    © Milan Šmíd

5.3.2002 RUBRIKA: Informace, glosy, polemiky

Nic vám neřeknu, jste moc mladý
Co mne napadlo při čtení novin

Na stránkách Syndikátu českých novinářů čekám informaci, kterou bych si mohl doplnit článek Aleše Vojíře "Novináři přišli o Pařížskou"z HN 28. února. Článek reagoval na rozhodnutí vlády z 27. února, která zchátralou budovu v Pařížské ulici, v níž hospodařil Syndikát novinářů, převedla z Ministerstva financí na Ministerstvo kultury.

Na článku mě zaujala věta: "Problémy se sídlem novinářské profesní organizace se táhnou od čtyřicátých let minulého století. Žurnalisté po druhé světové válce vlastnili dva zkonfiskované domy poblíž Václavského náměstí. Jejich poloha se ale zalíbila komunistickým funkcionářům, kteří se na stejném místě rozhodli v šedesátých letech postavit budovu bývalého Federálního shromáždění."

Můj současný kolega Aleš Vojíř je sympatický mladý muž, pro věc nadšený novinář, kterému velice fandím, nicméně právě v uvedené citaci odhaluje v plné nahotě slabinu současné mladé generace, tj. absolutní ahistoričnost chápání jevů minulých, plynoucí jednak z neznalosti souvislostí a dobových faktů, jakož i ze zjednodušeného ideologizovaného pohledu na vše, co se v této zemi událo před listopadem 1989.

Ano, dva zkonfiskované domy stály poblíž Václavského náměstí, na třídě, která se postupně jmenovala Fochova, Schwerinova, Stalinova a Vinohradská, a která sahala až k hornímu okraji Václavskému náměstí, dříve než ji přetnula a zkrátila severojižní magistrála.

Kolem budovy dnešního FS a Smetanova divadla byl jeden celý kompaktní klasický blok činžáků. Navíc souvislá řada domů sahala od Muzea až k budově Wilsonova-Hlavního nádraží a tvořila průčelí ulice, po níž jezdila nekratší pražská tramvajová linka číslo 6. Také tyto domy byly všechny zbourány a jako vykotlané zuby tam zůstaly jen parlament a divadlo, doplněné později vícepatrovými garážemi.

Tento blok obytných domů zlikvidovala především koncepce severojižní magistrály a teprve potom přístavba budovy Národního shromáždění (Federálním se stalo až od roku 1969), i když to byl právě parlament, kvůli kterému musely ustoupit budovy průčelí Vinohradské třídy, kde Svaz novinářů sídlil a z nichž se musel, tuším v roce 1967, vystěhovat do Pařížské i s vrchním zdejší restaurace panem Kobylákem.

O této celé koncepci však rozhodovali nejen komunističtí funkcionáři, kterým se cosi zalíbilo, ale tato koncepce byla výsledkem dobového chápání architektury a urbanismu, jehož počátky lze vystopovat už v první republice.

Není tomu tak dávno, kdy se v budově Národní galerie ve Veletržním paláci konala výstava životního díla architekta Josefa Havlíčka, který s Karlem Honzíkem navrhl např. tolik oceňovanou budovu Penzijního ústavu v Praze na Žižkově, později budovu ROH a odborů. Na té výstavě bylo možné vidět také jeho náčrty modernistické koncepce přestavby Prahy z 30. let, speciálně zcela nové pojetí Karlova a Albertova jako prostoru s mrakodrapy lemujícími magistrálu vyúsťující z ještě neexistujícího Nuselského mostu.

Tam, v opojení konstruktivismem 20. let a ve funkcionalismu 30. a 40. let, a nikoli v Únoru 1948, byly počátky severojižní magistrály i ocelové konstrukce architekta Pragera tyčící se nad budovou předválečné burzy, sloužící po válce jako sídlo Národního shromáždění.

Pamatuji, jak tu konstrukci na zemi svařovali a dvakrát zvedali. Před tím se ovšem musela odstřelit celá fronta domů vedoucí od ústí železničního tunelu až k Václaváku. Mezi nimi i dvě budovy, kde byl Klub novinářů a také knihovna, v níž funkci knihovníka vykonával v nemilost upadnuvší bývalý funkcionář a též předválečný šéfredaktor Rudého práva Stanislav Budín, dědeček Vladimíra Mlynáře. Jeho knížečka Sedmá velmoc, vydaná v liberálních 60. letech, byla tehdy jediným zdrojem informací o struktuře světového tisku. O té knihovně by se toho dalo napsat více, kdo má zájem, ať jde na konec článku

Vrátím se však k větě "...zalíbila komunistickým funkcionářům, kteří se na stejném místě rozhodli v šedesátých letech postavit budovu bývalého Federálního shromáždění."

Rozšíření - nikoli postavení - budovy bývalého parlamentu a také stavba severojižní magistrály, to nevymysleli komunističtí funkcionáři, stejně jako nepostavili Strahovský stadion pro komunistické spartakiády, jak mi jednou sdělila mladá studentka. Strahovský stadion se pro sokolské hnutí stavěl již za první republiky a nepovedené architektonické projekty nad Václavákem mají také poněkud jiné zdroje, než jakási neurčitá svévole anonymních komunistických funkcionářů.

To, co by stálo za seriózní zkoumání, by byla odpověď na otázku, jak to, že za té první republiky se dařilo avantgardní architektuře dát lidské rozměry, zatímco v totalitním komunistickém režimu nabývala rozměrů nelidských nebo prostému občanu nepřívětivých. Já osobně si to vysvětluji svobodou diskuse, která konfrontací více názorů a pohledů vnášela do projektů lidský rozměr a dokázala krotit tendence k sociálnímu inženýrství osvícenského industriálního věku, které nebyly výsadou jen totalitních ideologií a projevovaly se i v jiných režimech. Podle mého názoru svoboda diskuse za komunismu chyběla a při rozhodování rozhodovala ideologie víc než věcné argumenty.

Nebezpečí zjednodušené ideologizace problémů a pohledů na věc, byť v obráceném gardu, ovšem nezemřelo s komunismem a naši mladí novináři jsou - podle mého názoru - toho důkazem.

Já se někdy nedivím lidem, jejichž odpověď daly do titulku včerejší Lidové noviny v předvolební příloze: "Nic vám neřeknu, jste moc mladý". Povrchnost a jednostrannost při pohledu do minulosti a při kádrování kandidátů do parlamentu je skutečně někdy otřesná. Tím nechci říci, že by se neměla veřejnost dozvídat předchozí politická angažmá kandidátů. Ovšem jde o to, jak se interpretují.

Jak nemám rád Vlastimila Tlustého, pak titulek "Volební lídr s rudou minulostí" je skutečně zjednodušující ideologickou nálepkou par excellence, kterou si Tlustý za své roční oportunistické kandidátství v KSČ (navíc v textu označené jako členství "někdejší Husákovy strany", byť v té době KSČ už šéfoval Milouš Jakeš), snad ani nezaslouží.

To, co provedli redaktoři Týdne Daniel Tácha a Michal Uryč-Gazda Pavlu Mertlíkovi před týdnem, je z podobného soudku. Poté, co se s nimi Mertlík odmítl bavit, protože nechtěli nic vědět o věcných problémech, ale jenom o tom, "kdo s kým o čem pro koho", redaktoři se mu pomstili titulkem "V KSČ jsem měl mnoho přátel" a navíc větou o tom, že si současné "teplé místo" zajistil kamarádšoftem s Kamilem Zieglerem, ačkoliv rozhovor se týkal jiných témat.

Jan Macháček volá ve svém komentáři (LN 2.3.) po spravedlnosti, ale pak nazve odsouzené estébáky "řezníky", aniž by pro tuto metaforu měl věcný podklad. Daniel Garkisch a Michaela Šmerglová ve stejném vydání LN semelou ve slabě vyzdrojovaném a faktograficky řídkém materiálu "Jednou nahoře, pořád nahoře" na jednu hromadu děti bývalých prominentů Štrougala, Jakeše, Adamce a Gottwalda, aniž se dovíme cokoli podstatného či nového. A přitom například osudy Jakešových synů (jeden z nich byl náměstkem, později ředitelem Krátkého filmu) by vydaly na reportáž, která by prohnilost bývalého režimu a jánabráchysmus režimu současného zobrazila mnohem lépe a plastičtěji než čtyři odstavce o podružné epizodě výhodné koupě statku.

Zkrátka někdy mám dojem, že té ideologie a povrchnosti je v našich médiích až příliš. Bulvární polopravdy o dějích minulých nelze omluvit faktem, že autor textů je od událostí vzdálen jednu nebo dvě generace.

Koneckonců vždyť i ten rakouský novinář v Neue Kronen Zeitung, který nedávno napsal, že Lidice pomáhali likvidovat čeští policisté, je od té události zcela určitě také generačně vzdálen. A budeme mu jenom z tohoto důvodu jeho deformovaný, ne-li dokonce lživý pohled na minulost odpouštět?


Poznámka ke Knihovně Svazu novinářů

Základem knihovny někdejšího Svazu novinářů byla předválečná tzv. Laurinova knihovna. Arne Laurin, vlastním jménem Arnošt Lustig, byl šéfredaktorem německy psaného deníku Prager Presse, což byl státem v roce 1921 založený a dotovaný podnik, který měl usnadnit styk nového československého státu se zahraničím. O Prager Presse se tvrdilo, že je vlastně nejlepším a nejserioznějším, protože nestranickým, českým deníkem, kterému se podařilo obstát i v konkurenci s tehdejším zavedeným liberálním deníkem pražských Němců Prager Tagblatt.

Tento Arne Laurin shromáždil to nejlepší, co bylo před válkou napsáno o tisku a novinovědě, a tato osobní knihovna posléze přešla do vlastnictví Svazu novinářů. Ta knihovna se ještě vícekrát stěhovala, také do Pařížské, až nakonec skončila u nás, na Fakultě sociálních věd. Ale to jsem příliš odbočil. (Jsem-li u toho odbočování, ještě jsem si vzpomněl, že v tom archivu by měl být někde uložen rukopis pamětí bývalého ředitele Melantrichu Jaroslava Šaldy, které dříve nemohly z politických důvodů vyjít a možná by bylo zajímavé se s nimi dnes seznámit.)

| nahoru |

CHRONOLOGICKÝ ARCHIV 2000-2001 | TEMATICKÝ ARCHIV: INFORMACE/GLOSY | ČESKÁ TELEVIZE | TV NOVA | TV PRIMA | TV3 | ZÁKONY/LEGISLATIVA | POLITIKA | TISK | AUDIOVIZE | KABELOVÁ TV | TELEKOMUNIKACE | HISTORIE MÉDIÍ | NA OKRAJ DNŮ | ŘEKLI O... | PŘEDNÁŠKY/REFERÁTY
Copyright © Milan Šmíd