Článek Louče

zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií

2.4.2002

RUBRIKA: Zákony/Legislativa

Vysílání veřejné služby a poplatek
Tematická strana v HN 19.3.2002

Koncesionářský poplatek má problémy (ČT/ČRo)

U nás řešíme, jak poplatek vybírat, Evropská unie zkoumá, zda poplatek není nedovolenou podporou.

Česká pošta nedávno vypověděla smlouvu s Českým rozhlasem a Českou televizí o vybírání tzv. koncesionářského poplatku. Až dosud si Česká pošta srážela u fyzických osob ze 75 Kč televizního a z 37 Kč rozhlasového poplatku 2,80 měsíčně. Nyní chce tuto částku zvýšit až na 3,30 Kč, což ČRo a ČT odmítají.

Zúčastněné strany se mezitím rozhodly pro informační embargo. Nechtějí komunikovat přes média, protože vědí, že se nakonec budou muset nějak dohodnout. Alternativa zatím chybí. Tento spor však znovu oživil diskuse o financování našich veřejnoprávních médií.

Názor, že vysílání dotované z veřejných prostředků je zbytečné, protože stejné služby poskytují komerční rádia a televize, již nenachází takový ohlas jako dřív. Velká část občanů cítí, že bez vysílání ČRo a ČT by tady cosi chybělo.

Stejný postoj sdílí i naše politická reprezentace ve shodě s dokumenty EU, které vysílání veřejné služby chápou jako nástroj "uspokojování demokratických, sociálních a kulturních potřeb, jakož i zajištění pluralismu v dané společnosti."

Evropská unie ponechává každému státu volnost, jakým způsobem bude veřejnou službu financovat. Poplatek odvozený od registrace přijímače u nás vychází z tradice někdejšího koncesionářského poplatku. Navíc má tu výhodu, že neprochází státním rozpočtem, takže finance ČT a ČRo nejsou odkázány zcela na milost a nemilost státu. Podobný způsob inkasa prostřednictvím pošty existuje ve více zemích, například v Polsku, Maďarsku, Rakousku nebo Itálii.

Stále více veřejnoprávních vysílatelů však přechází na systém, ve kterém si poplatek vybírají buď sami (skandinávské země), nebo si pro jeho výběr založí vlastní agenturu (v SRN Centrála pro výběr poplatku GEZ). Někde výběr poplatku organizuje daňový (Belgie) nebo mediální (Francie) úřad. V Řecku, Turecku a na Blízkém Východě se poplatek neodvozuje od vlastnictví přijímače, ale od užívání elektřiny. Do rozpočtů veřejnoprávního nebo státního vysílání se pak převádějí výnosy ze zvláštní daně z elektroměru.

Jedině v Nizozemsku se v roce 2000 rozhodli, že poplatek zruší a zdejší televizi dotují ze státního rozpočtu. O zrušení poplatku se diskutovalo i ve Velké Británii, ale diskuse se odložila až do roku 2008, protože BBC se mezitím uložilo, aby z veřejných peněz podporovala rozvoj digitální televize.

Již několik let se Komise EU zabývá otázkou, zda poplatek a státní dotace do vysílání veřejné služby nejsou v rozporu s pravidly o hospodářské soutěži. Evropský soudní dvůr už řešil několik žalob komerčních televizí. Ty si stěžují například na to, že veřejnoprávní televize přicházejí s novými tematickými kanály, které pak konkurují jejich podobným placeným službám.

Vloni v listopadu vydala komise EU kritéria, podle nichž chce posuzovat, kdy státní podpora veřejnoprávnímu sektoru je v pořádku a kdy narušuje hospodářskou soutěž. Navrhované řešení má povahu kompromisu ad hoc. Podle komise může stát i nadále vysílání veřejné služby podporovat, ale s podmínkou, že tato veřejná služba se přesněji vymezí a že poskytovaná podpora dodrží pravidla smlouvy EU.

Výhody poplatku

Financování veřejné služby rozhlasu a televize vychází z předválečné tradice a je konformní s praxí okolních evropských států.

Poplatek osvobozuje od závislosti na státních dotacích a na reklamních příjmech a zároveň vytváří vztah odpovědnosti mezi vysílatelem veřejné služby a veřejností.

Poplatek znamená jistotu pravidelného a předpověditelného příjmu.

Poplatek odstraňuje možnost ohrožení provozu veřejné služby v případě krize státního rozpočtu; rozhlas a televize by při rozpočtových škrtech stály vždy na prvním místě.

Příjmy z poplatku jsou směrovány přímo k provozovateli vysílání veřejné služby. Kdyby poplatek byl daní, nebylo by to možné, protože podle českého právního řádu jsou berně (daně, poplatky) příjmem státního rozpočtu a nelze je předem pevně účelově rozdělovat.

Nevýhody poplatku

Příjmy z poplatku mají tendenci stagnovat vzhledem k tomu, že počet domácností s rozhlasovým a televizním přijímačem již neroste.

Růstový potenciál příjmu z poplatku závisí na těch, kteří určují jeho výši, což jsou obvykle státní nebo politické orgány.

Zvyšování poplatku je nepopulární a politicky špatně průchodné. Pokud o výši poplatku rozhoduje parlament, rozhodování je ovlivněno volebními cykly.

Poplatek se obtížně vybírá, poskytuje větší možnosti úniku než daňová povinnost. Jeho konstrukce vycházející z užívání přijímače svádí k názoru, že kdo vysílání ČRo nebo ČT nesleduje, nemusí platit.

Politická i společenská přijatelnost poplatku klesá spolu s tím, jak roste počet komerčních televizních programů. V digitálním multikanálovém prostředí se poplatek může stát anachronismem.

Koncese, která není koncesí

O poplatku, který je hlavním zdrojem příjmů Českého rozhlasu a České televize, se často mluví jako o poplatku koncesionářském. Koncese však znamená poskytnuté oprávnění, ústupek, což zákonitě vyvolává otázku, jaký ústupek, jaké právo zaplacením rozhlasového a televizního poplatku získáváme. Pro vysvětlení musíme jít do dávné minulosti, kdy právo "provozovat radiotelefonii, a to jak její vysílací, tak přijímací stránku" (zákon o telegrafech z roku 1923), bylo výhradním právem státu. Kdo si chtěl pořídit přijímač pro poslech rozhlasového vysílání, musel získat od státu koncesi. Podobné to bylo i v zahraničí. V Británii se například "licenční poplatek" (licence fee) vybírá ještě dnes.

V našem právním řádu však adjektivum "koncesionářský" už ne-existuje. Bylo by v rozporu s Evropskou úmluvou lidských práv a svobod, která v článku 10 garantuje právo přijímat informace nebo myšlenky bez zásahu státních orgánů. Poplatek se dnes obecně chápe jako solidární platba pro financování vysílání veřejné služby.

Kolik jsme platili za rozhlas a televizi

rozhlasový poplatek

1953 5 Kčs

1. 7. 1969 10 Kčs

1. 4. 1991 20 Kčs

1. 4. 1995 25 Kč

1. 7. 1997 37 Kč

televizní poplatek

1955 15 Kčs

1. 7. 1969 25 Kčs

1. 4. 1991 50 Kčs

1. 4. 1995 50 Kč

1. 7. 1997 75 Kč

Komise EU o podpoře veřejnoprávních médií

Communication from the Commission on the application of State aid rules to public service broadcasting

Dokument Komise EU (formát PDF) z 15. listopadu loňského roku s názvem "Komunikace o aplikaci pravidel poskytování státní pomoci vysílání veřejné služby" vznikl po dvou letech vyjednávání, kterého se účastnila Evropská vysílací unie EBU a reprezentanti veřejnoprávních i soukromých rozhlasů a televizí. Byly to hlavně komerční televize prostřednictvím své evropské asociace ACT, které žádaly stanovení pravidel a zásad, jimiž se bude v Evropě řídit státní podpora veřejného sektoru vysílání. Komise už dva roky řeší stížnosti z Francie a Itálie, v současné době posuzuje půltuctu dalších stížností a notifikací o údajném porušení pravidel o státní podpoře ze strany veřejnoprávních vysílatelů.

Vysílání veřejné služby se má zachovat

Úvod komunikace konstatuje, že ekonomický a technologický vývoj od 70. let zlikvidoval monopolní postavení veřejného sektoru vysílání v Evropě, což vedlo k rozšíření a větší pluralitě nabídky. Členské státy EU otevřely rozhlasové a televizní trhy konkurenci soukromých subjektů, ale i nadále projevují vůli zachovat ve svých zemích vysílání veřejné služby. Text v této věci odkazuje na oficiální dokumenty EU, na "Protokol o vysílání veřejné služby" z Amsterodamu v roce 1997 a na rezoluci Evropské rady z ledna 1999, která potvrzuje odhodlání podporovat veřejnoprávní vysílání, včetně jeho práva usilovat o široké publikum, tj. nestát se výhradně menšinovým kulturně vzdělávacím kanálem.

Státní podpora ano, ale za jistých podmínek

Přestože vysílání má svůj ekonomický rozměr, nedá se mechanicky srovnávat s kteroukoli veřejnou službou v ekonomickém sektoru. To ztěžuje aplikaci pravidel EU o podpoře veřejně prospěšných podniků, kterou umožňuje článek 86 smlouvy. Aby se tento článek dal využít pro podporu vysílání veřejné služby, evropský soudní dvůr vyžaduje naplnění těchto tří podmínek:

a) poskytovaná služba musí být ve všeobecném hospodářském zájmu a členský stát ji musí jasně definovat;

b) zkoumaný podnik musí být členským státem pro tuto službu výslovně a explicitně pověřen;

c) činnost tohoto veřejného podniku nesmí narušit obchodní podmínky a hospodářskou soutěž v rámci EU.
Komise se k těmto kritériím hlásí a oznamuje, že rozhodovat bude případ od případu.

Záleží na definici veřejné služby

Komunikace ponechává členským státům, aby si samy definovaly rozsah vysílací veřejné služby na národní, regionální i místní úrovni. Nicméně formuluje obecnou definici, kterou se chce při svém rozhodování řídit. Tato definice vychází z pojetí "služeb všeobecného ekonomického zájmu", a proto také její definice má "široký" rámec. Veřejnou službou se zde rozumí poskytování pestrého a vyváženého programu pro širokou veřejnost tak, aby se uspokojovaly demokratické, sociální a kulturní potřeby dané společnosti při zajištění plurality a kulturní a jazykové rozmanitosti vysílání.

Veřejnou službou může být internetový portál

Text komunikace připouští, že veřejnou službou mohou být i on-line informační systémy, pokud výše uvedené potřeby naplňují. To otevírá prostor pro internetové portály veřejnoprávních institucí, jejichž existenci komerční portály nelibě nesou. Navíc rozhodnutí Komise EU z let 1999 a 2000 přiznalo charakter veřejné služby také tematickým kanálům, které veřejnoprávní televize nabízejí do satelitního a kabelového vysílání. Konkrétně se jednalo o německý dětský Kinderkanal a o zpravodajské kanály Phoenix a BBC24. Snahy veřejnoprávních vysílatelů expandovat do oblasti sportovních a zábavných kanálů však narazily na odpor.

Průhlednost financí je nezbytnou podmínkou

Komise dává členským zemím volnou ruku k tomu, aby si zorganizovaly financování veřejných služeb podle svého. Vyhrazuje si však právo kontrolovat, zda úleva obsažená v článku 86 se nezneužívá a zda nepříznivě neovlivňuje hospodářskou soutěž. Některé země interpretují tzv. koncesionářský poplatek jako cenu, kterou občan platí za poskytované služby. Otázku, zda takový poplatek je státní podporou, komunikace výslovně neřeší. Z textu však vyplývá, že poplatek organizovaný státem státní podporou je. V závěru dokument uvádí, že "komise bude brát v úvahu také problémy některých menších členských států se shromažďováním potřebných fondů" pro vysílání veřejné služby. Tato věta bude mít význam i pro Českou republiku. Náklady na televizní techniku jsou na celém světě stejné, ale počet obyvatel a jejich kupní síla se v různých zemích liší. Proto jsou problémy s vysíláním veřejné služby ve velkých státech Evropské unie tak odlišné od problémů našich.

| nahoru |