Nekatastrofické úvahy o katastrofách

Vždycky mě zajímalo, jak se lidé vypořádávají s katastrofami a pohromami, kterém jim přivodila příroda. V USA jsem měl možnost sledoval dvě lokální kalamity.

Jednu jsem zažil v říjnu 1995 (dodatek: na internetu jsem zjistil, že to bylo už v září) v Coloradu, když z hor nenadále přišla sněhová vánice a ještě neodlistněné stromy zatížila tunami sněhu. Padající větve a kmeny v předměstích Boulderu a Denveru v podstatě zlikvidovaly rozvody elektřiny, které, jak známo, se v Americe tahají vrchem po sloupech. Energetici nestačili všechno včas opravit, takže některé domácnosti byly tři až čtyři dny bez proudu. Řešilo se to různě, ale většinou tak, že rodiny sedly do auta a odjely do nejbližšího laciného motelu. Život bez elektřiny pro ně neměl smysl. Horší to bylo s jejich ledničkami. Na jednom místě se tehdy dávala zadarmo zmrzlina, protože majiteli obchodu by se bez elektřiny v mrazáku roztekla.

Když jsem byl v roce 1992 na stáži na Kolumbijské univerzitě, v Chicagu došlo ke kolapsu obchodního centra. Voda kanálu vedoucího z Michiganského jezera se provalila do podzemních tunelů, v nichž byla nataženy telekomunikační kabely a také elektroinstalace. Ty tunely s kolejemi až 40 metrů pod zemí původně sloužily k zásobování kotelen mrakodrapů uhlím. Celé obchodní centrum bylo náhle ochromeno.

Stalo se to v polovině dubna, těsně před datem, kdy se v USA odevzdávají daňová přiznání. Nefungovaly výtahy, počítače v kancelářích nebyly k ničemu. Lidé snášeli desítky pater po schodech šanony, dokumenty, počítače, firmy se stěhovaly do záložních míst, kde se dalo pracovat. Zkrátka bylo kam jít, i když to znamenalo dodatečné náklady. Po třech dnech nebylo v celostátních novinách o události v Chicagu ani řádka. Daňová přiznání byla odevzdána v termínu.

Když pozoruji tu naši katastrofu, tak mě naplňuje mírným optimismem fakt, že i ta naše společnost je už diversifikovaná natolik, že jsou vždy po ruce nějaké náhradní kapacity a náhradní řešení. Navíc když se dá lidem prostor a základní prostředky, tak si dokážou poradit skoro s každým malérem.

Není nic horšího, než společnost uniformovaná, přecentralizovaná a ideologizovaná.

Málokdo ví, že utrpení obleženého Leningradu za 2. světové války nemuselo mít takové rozměry, kdyby zásobování nebylo podřízeno modelu centrálního plánování socialistického státu. Němcům stačilo před zimou zničit ústřední sklady potravin a během několika týdnů začal hladomor. Kromě státního zásobování a obchodu neexistovala alternativa.

Málokdo ví, že to byla přírodní katastrofa, která pomohla politickému obratu v Číně v 70. letech. Tzv. Gang čtyř, který si usurpoval mocenské pozice v boji o nástupnictví po zemřelém Maovi, se zdiskreditoval při zemětřesení v červenci 1976, které tehdy v Číně zahubilo statisíce lidí. Ideologicky založený systém se ukázal být naprosto neschopný zvládnout následky této katastrofy. Teprve pak nastoupili pragmatici a Teng v roce 1978 nastartoval hospodářské reformy.

Demokracie nad totalitními režimy vítězí právě proto, že je pluralitní, že respektuje rozmanitost lidí a jejich názorů. Právě proto mě děsí všichni ideologové jedné jediné pravdy, ať už sedí na levici nebo na pravici.

Na závěr ještě jedna vzpomínka, které se váže ke katastrofám. Když počátkem sedmdesátých let vyhořel Veletržní palác v Praze, který byl sídlem četných podniků zahraničního obchodu, požár zničil i veškerou dokumentaci. Pamětníci mi tehdy vyprávěli, jak se ty dokumenty podařilo téměř beze zbytku zrekonstruovat s pomocí obchodních partnerů. Ti partneři, většinou z kapitalistické ciziny, sice mohli klamat a využít výhodu toho, že například Koospolu chyběly listinné důkazy. Přesto však to nikdo z partnerů neudělal a všechno přiznal podle pravdy. Důvěra v obchodním styku byla pro ně přednější než nějaký krátkodobý nečestný zisk.

Kéž by takhle fungoval kapitalismus vždy a všude.