zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií    © Milan Šmíd

25.8.2002 RUBRIKA: Pohled do historie

Zabíjet novináře se (většinou) nevyplácí
Arizonský projekt jako obrana svobody tisku
(Otištěno v příloze HN - Víkend - 23.8.2002)

Vražda novináře na objednávku bývá tam, kde fungují svobodná pluralitní média, kontraproduktivním činem. Následné vyšetřování obvykle zesílí zájem o fakta, která chtěl pachatel před veřejností utajit. Příkladem může být vražda amerického reportéra Dona Bollese z roku 1976, která podnítila sebeobranou akci novinářů s názvem Projekt Arizona.


Don Bolles - civilní foto

Dne 2. června 1976 se reportér Don Bolles z listu The Arizona Republic měl sejít v hotelu Clarendon v arizonském hlavním městě Phoenix s jistým Johnem Adamsonem. Ten mu slíbil přivést člověka s informacemi o napojení místních politiků na pozemkové spekulace. Po desetiminutovém čekání byl Bolles vyvolán k telefonu v recepci. Adamson mu telefonicky sdělil, že schůzka se ruší, protože slíbený zdroj se zalekl a nepřijde.

Don Bolles se vrátil na parkoviště a když usedl do svého auta, pod jeho bílým Datsunem se ozvala detonace. Krvácející novinář s bezvládnýma nohama se vyplazil ze svého auta a dříve než omdlel, stačil říci: "Adamson." Ještě před operací krátce nabyl vědomí a řekl: "Dostali mě, Emprise, mafie, najděte Johna Adamsona." Bollesovo auto po výbuchu

Lékaři amputovali Bollesovi pravou nohu nad kolenem, později, při marné snaze zachránit jeho život, také levou nohu a paži. Bolles zemřel 13. června. Šest odpálených dynamitových patron ho nestačilo zabít okamžitě. I kdyby však zemřel na parkovišti, stopu k Johnu Adamsonovi nešlo zahladit. Bolles si jako správný investigativní reportér vedl pečlivé poznámky a deník, navíc o nabídce Johna Adamsona informoval své kolegy.

Reportér, který odhaloval korupci

Don Bolles (47) pocházel z novinářské rodiny, jeho otec byl redaktorem agentury Associated Press, sám Bolles se zpočátku živil jako sportovní reportér a editor. Do Phoenixu se přestěhoval z New Jersey v roce 1962 a ve zdejším konzervativním deníku The Arizona Republic se stal specialistou na odhalování korupce.

Hned v prvním roce zjistil existenci tajných fondů u státní dopravní policie, které sloužily k uplácení nadřízených zastupitelů. Za reportáže o úplatcích na daňových úřadech, které vedly k potrestání příslušných úředníků, byl navržen na Pullitzerovu cenu. Od roku 1967 se zaměřil na spekulace s pozemky, které se po válce staly v Arizoně výnosným obchodem.

Stávalo se běžnou praxí, že firmy skupovaly ve velkém a lacino půdu v prérii, kterou rozparcelovaly, aby ji pak za vícenásobek ceny nabízely drobným investorům z východního pobřeží. Zájem o stavební projekty měli většinou drobní střadatelé, kteří chtěli strávit zbytek svého života v suchém a teplém klimatu Arizony. Mnozí z nich netušili, že namísto rodinných domků a vybudovaných společenských center je čeká jen kus pouště se silnicí a inženýrskými sítěmi, protože zaplacené peníze se kamsi vypařily.

Arizona se navíc v padesátých a šedesátých letech stala místem, kam se po válce přesunuli lidé tak či onak spojení s organizovaným zločinem, kterým na východním pobřeží USA hořela půda pod nohama a vyhovovala jim volnější legislativa státu Arizona. Kemper Marley

Paradoxem je, že sedm měsíců před svojí smrtí Bolles místo investigativního reportéra opustil. Patnáct let práce s neomezenou pracovní dobou, neustálé nervové vypětí, nutnost čelit soudům a milionovým žalobám, noční výhrůžné telefonáty a především pochybnosti, zda taková práce má smysl, když editoři se bojí články otisknout a pokud je zveřejní, tak se stejně nic nestane - to všechno, včetně rodinných problémů, vedlo k tomu, že Bolles začal hledat útěchu v alkoholu a nakonec požádal, aby ho přeřadili na jinou práci.

Dostal na starost magistrát arizonského hlavního města s víceméně pravidelnou pracovní dobou, přestal pít, začal hrát tenis, běhat. Svůj rozsáhlý archiv o stopách organizovaného zločinu v Arizoně předal svému kolegovi Johnu Wintersovi.

Ale i na novém místě šlapal Bolles mocným na paty. Na jaře roku 1976 jeho články způsobily, že jistý Kemper Marley, místní milionář, rančer a vážený občan, musel odstoupit z místa ve státní komisi pro dostihové sporty. Bolles vypátral, že Marley byl největším sponzorem volební kampaně arizonského guvernéra Castra, který Marleyho do komise jmenoval. Navíc Bolles zveřejnil údaje o tom, že Marley (ročník 1906) ve čtyřicátých letech čelil obvinění za zpronevěru a rovněž jeho členství v arizonské státní komisi pro výstavy a zábavní parky provázelo plýtvání veřejnými prostředky.

Až po Bollesově smrti se novináři z policejních archivů dozvěděli, že Marley, rodák z Arizony, byl ve čtyřicátých letech ve spojení s mafií, konkrétně s Gussem Greenbaumem, majitelem hotelů a kasin v Las Vegas, kterého neznámí pachatelé v roce 1958 zavraždili i s jeho ženou ve vlastním domě ve Phoenixu. Co všechno o Marleyho minulosti věděl Don Bolles, se dnes můžeme jen dohadovat.

Investigativní reportéři se brání

Kdyby Dona Bollese 2. června na parkovišti hotelu Clarendon nezabila bomba, o měsíc později by řečnil na první konferenci amerických investigativních reportérů IRE (The Investigative Reporters and Editors), kterou IRE, organizace založená v roce 1975, svolala na červenec do Indianapolisu. Bolles se chtěl konference účastnit, i když mu redakce odmítla platit cestovné. titulní strana The Arizona Republic 3. června 1976

Bollesova smrt se stala neplánovaným hlavním tématem setkání asi dvou stovek investigativních reportérů. Delegáti konference se jednomyslně usnesli na tom, že je třeba na Bollesovu smrt nějak reagovat, odhalit pachatele a příčiny jeho smrti. Konkrétní detaily ponechali na správní radě IRE. Tak se zrodil Arizonský projekt, který se později zapsal do historie americké žurnalistiky.

Do čela projektu se postavil Robert W. Greene, reportér deníku Newsday s bohatými zkušenostmi v oboru investigativní žurnalistika. Sestavil tým lidí, kteří dostali přezdívku Pouštní krysy. Greenova výzva o pomoc našla ohlas u 21 vydavatelů, jedné rozhlasové a jedné televizní stanice, kteří souhlasili s tím, že budou hradit náklady na pobyt svých reportérů v Arizoně.

K projektu se však nepřipojili vydavatelé uznávaných deníků The New York Times a The Washington Post. Šéfredaktor Washington Post Benjamin Bradlee pochyboval o tom, zda reportéři z různých médií budou schopni efektivně spolupracovat. Tvrdil také, že sledování případu by se mělo nechat na místních médiích, protože přítomnost přespolních reportérů může vyvolat zlou krev v novinářské obci.

A. M. Rosenthal z New York Times viděl v kolektivní práci reportérů s jediným žurnalistickým výstupem "nebezpečí pro rozmanitost a soutěživost", která je "silnou stránkou amerického tisku". Nehledě na to, že novináři by prý neměli suplovat práci žalobců a policie.

Projekt Arizona

Oficiální zpráva z internetové stránky www.ire.org uvádí, že na projektu pracovalo 38 žurnalistů z 28 listů, rozhlasových a televizních stanic. Někteří v Arizoně strávili několik dnů, jiní několik měsíců. Byli mezi nimi dobrovolníci, kteří přijeli v době své dovolené na vlastní náklady. Jejich práci na místě řídil Green.

Ve zprávě pro správní radu IRE Green definoval účel projektu takto: "Chceme ukázat prstem na korupci v komunitě, ve které byl zavražděn investigativní reportér. Tato komunita a další podobná společenství se musí zamyslet nad tím, co se stalo. To je snad přivede k tomu, že si příště nechají dvakrát projít hlavou, než se rozhodnou zabíjet reportéry."

Projekt tedy neměl za úkol vypátrat vrahy, ale podat zprávu o arizonském podsvětí. Pro zjištění všech vazeb mezi veřejnou správou, obchodními kruhy a mafií novináři využívali běžné metody investigativní žurnalistiky, tj. pečlivé studium a porovnávání veřejně přístupných dat doplněné četným vyptáváním u informovaných zdrojů.

Výsledkem projektu byla série 32 článků informujících o organizovaném zločinu v Arizoně a o okolnostech vraždy Dona Bollese. Tuto sérii publikovaly jen některé listy. Chyběl nejen New York Times a Washington Post, ale i domovský deník Dona Bollese The Arizona Republic. Uvedené deníky zveřejňovaly pouze zkrácené verze článků vydávané tiskovou agenturou Associated Press, v nichž některé výbušné detaily chyběly. O dobré práci týmu svědčí fakt, že na autory série byla podána řada trestních oznámení pro pomluvu, z nichž žádná prý u soudu neuspěla.

Do dnešního dne má arizonský projekt nejen své obdivovatele, ale také kritiky, kteří namítali, že noviny by měly především informovat, a ne se vměšovat do probíhajících dějů. Na druhé straně Bruce Babbit, generální prokurátor a pozdější arizonský guvernér, prohlásil, že přítomnost týmu investigativních reportérů v Arizoně pomohla upozornit na problém organizovaného zločinu ve státě a vytvářela veřejný tlak na jeho řešení.

Pachatelé se usvědčují

John Harvey Adamson, který vylákal Bollese na schůzku a umístil nálože pod jeho automobil, byl typ hospodského povaleče. Nedostudovaný vysokoškolák, který vystřídal řadu povolání. Řídil sanitku, krátce provozoval odtahovou firmu, choval závodní chrty. V barech se chlubil svými styky s obchodníky s nemovitostmi a advokáty, občas měl problémy s policií pro drobné přestupky. V době atentátu mu bylo 32 let. Rád pil vodku a užíval valium.
John H.Adamson po zatčení v roce1976 advokát Neil Roberts, rok 1999 Max Dunlap, foto z roku 1980 James Robison jde k soudu v roce 1977
John H.Adamson po zatčení v roce1976 advokát Neil Roberts, krátce před smrtí v roce 1999 Max Dunlap, foto z roku 1980 James Robison jde k soudu v roce 1977

Adamson se několik dnů pohyboval na svobodě. Novináři zjistili, že večer po atentátu Adamson odletěl do Colorada letadlem, které mu zajistil zdejší známý advokát Neal Roberts. Ten novinářům prozradil, že ho jistý pozemkový makléř a podnikatel Max Dunlap požádal o založení fondu na obranu Adamsona, a nabídl pro fond peníze.

Adamsona zatkli ve Phoenixu až poté, když Bolles zemřel. Při domovní prohlídce našla policie řadu nepřímých důkazů svědčících o tom, že Adamson se na svůj čin připravoval. Patřila k nim anarchistická příručka o atentátech, dráty, lepící páska a magnety, kterými se nálož přichytila na podvozku. Proti Adamsonovi svědčila také jeho milenka i kamarádi z baru, kteří citovali jeho výroky v souvislosti s atentátem.

Otázkou bylo, kdo ho k činu navedl. Protože mu za vraždu prvního stupně hrozil trest smrti, Adamson začal spolupracovat s policií a ukázal prstem na objednatele vraždy, kterým byl podnikatel a obchodník s pozemky Max Dunlap, blízký přítel a obdivovatel milionáře Marleyho. Toho Marleyho, na jehož minulost Bolles svými články na jaře téhož roku upozornil. Spolu s Dunlapem žalobce obvinil i jistého instalatéra Jamese Robisona, který podle Adamsonova svědectví nálož dálkově odpálil.

Dlouhá soudní odysea

V červnu 1977 začala soudní odysea trvající šestnáct let. Nejprve byli v lednu 1978 Dunlap a Robison odsouzeni k trestu smrti za vraždu prvního stupně. Obhájce odsouzených se pokoušel svalit objednávku vraždy na advokáta Neala Robertse, který byl ve styku jak s Dunlapem tak s Adamsonem. Marně, protože rozhodující byla pro soud Adamsonova podrobná svědectví. Ten navíc vypověděl, že Dunlap plánoval odstranit i další pro Marleyho nepohodlné lidi, mezi nimi generálního prokurátora Bruce Babbita.

Arizonský nejvyšší soud vyslovil pochybnosti nad důkazním řízením a o dva roky později vrátil případ k novému projednání. Adamson však odmítl zopakovat svoje svědectví a tak soud v roce 1980 Dunlapa a Robisona osvobozuje. Naopak je to Adamson, kterému nový proces v listopadu 1980 mění trest dvacetiletého žaláře na trest smrti. James Robison u soudu, 90. léta

V letech 1986-1988 odvolací soudy Adamsonův trest smrti ruší, potvrzují a znovu zruší, aby toto poslední rozhodnutí v roce 1990 potvrdil i Nejvyšší soud USA.

V listopadu 1989 arizonská generální prokuratura případ znovu otevírá a znovu obviňuje Dunlapa z vraždy. Adamson je ochoten znovu svědčit a tak v dubnu 1993, sedmnáct let po činu, soud odsuzuje Maxe Dunlapa, kterému je nyní 64 let, k doživotnímu vězení. Rovněž Robison se dostává do vězení, ale nikoli pro vraždu, ale za to, že se pokoušel objednat si ve vězení vraždu Adamsona, který proti němu svědčil.

Muž, který údajně stál v pozadí celého atentátu, rančer a milionář Kemper Marley, se před soud nikdy nedostal. V červnu roku 1990 umírá na rakovinu ve věku 83 let.

John Adamson si odpykal svůj dvacetiletý trest a v roce 1996 byl propuštěn na svobodu. Zbytek svého života dožil jako chráněný svědek se změněnou identitou kdesi na východním pobřeží USA. Zemřel letos v květnu ve věku 58 let na jaterní chorobu.

Jamese Robisona propustili z vězení v roce 1998 po odpykání pětiletého trestu, bylo mu tehdy 76 let. Max Dunlap, dnes ve věku 73 let, stále ve vězení sedí.

O tom, jak se všechno seběhlo, dodnes kolují různé verze. Vyšetřovatel případu tvrdí, že Adamson byl chladnokrevný zabiják bez zábran. Jeden z advokátů procesu však poukazuje na Adamsonovu povahu: "Podváděl a klamal celý život, tvářil se jako velký mafián, a při tom to byl jen malý zlodějíček."

Když v lednu 1999 zemřel ve věku 66 let v chudobě a zapomnění kdysi přední phoenixský advokát Neal Roberts, před svou smrtí se údajně svěřil bývalé sekretářce s tím, že se také on na plánování atentátu podílel. Vyšetřovatelé však toto svědectví odmítají. Podle nich je nedůvěryhodné a je výplodem Robertsova alkoholismu a snahy učinit se zajímavým.

Případ Bolles po 25 letech

Deník The Arizona Republic se k případu vloni vrátil ve zvláštní příloze u příležitosti čtvrtstoletého výročí události. Její články uvádějí, že mafie starého italského stylu "už nemá v Arizoně příliš velký vliv." Mafiáni, kteří se sem přesunuli z východního pobřeží, buď zemřeli, skončili ve vězení, jsou na odpočinku nebo se věnují legálnímu podnikání.  vyšetřovatelé přiípadu George Weisz (vlevo) a Jon Sellers (vpravo) u Bollesova auta 25 let od vraždy

Organizovaný zločin z Arizony však nezmizel, pouze změnil svoji tvář. Je více internacionální. O jeho charakteru nejlépe vypovídá případ, při němž kolumbijský drogový kartel využil ruskou mafii k transportu drog pro mexické distributory v Arizoně.

Kdyby byl Bolles naživu, možná by dnes psal o jiných mafiích, ale také o jiných zločinech. Bolles se zaměřoval na pozemkové podvody, prostituci, hazardní hry, lichváře a vydírání. To, co dnes Arizonu trápí, jsou podle deníku Arizona Republic pašování a distribuce drog, internetové podvody, převaděči ilegálních přistěhovalců, vězeňské gangy a mafie pracující na etnickém základě, až už přicházejí z Asie nebo z evropského východu. Ve Phoenixu například odhalili ruskou skupinu, která se specializovala na loupeže šperků, pojišťovací podvody a krádeže aut.

I po dvaceti pěti letech je nájemná vražda novináře v USA stále něčím výjimečným a mimořádným. Organizovaný zločin obvykle likviduje nepohodlné svědky, korumpuje polici, zastrašuje úředníky, ale novináře nechává na pokoji.

V okolním světě jsou časté případy, při nichž pachatelům nejde jen o jednotlivého reportéra, ale o zastrašení celé novinářské obce. Dosavadní zkušenosti však ukazují, že takový čin se míjí účinkem a naopak pachatele poškozuje. Alespoň v těch zemích, kde poctiví a neúplatní novináři mají podporu poctivých a neúplatných úředníků státní a veřejné správy a naopak.

| nahoru |

CHRONOLOGICKÝ ARCHIV 2000-2001 | TEMATICKÝ ARCHIV: INFORMACE/GLOSY | ČESKÁ TELEVIZE | TV NOVA | TV PRIMA | TV3 | ZÁKONY/LEGISLATIVA | POLITIKA | TISK | AUDIOVIZE | KABELOVÁ TV | TELEKOMUNIKACE | HISTORIE MÉDIÍ | NA OKRAJ DNŮ | ŘEKLI O... | PŘEDNÁŠKY/REFERÁTY
Copyright © Milan Šmíd