zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií    © Milan Šmíd

29.9.2002 RUBRIKA: Pohled do historie

Jak to bylo u svatého Jana v New Yorku v roce 1990

Minulý víkend jsem si přečetl projev českého prezidenta přednesený na Newyorské univerzitě za přítomnosti Ellieho Wiesela a Billa Clintona, ve kterém Václav Havel bilancoval svoje třináctileté prezidentování. Při té příležitosti jsem si vzpomněl na Havlovu první návštěvu v USA v únoru roku 1990. Připomněl mi ji i magazín IN Hospodářských novin, v němž Jan Dražan popisoval New York. Napsal tady mimo jiné:

"Přes ulici od Rockefellerova centra stojí katedrála sv. Patrika. Do českého povědomí vystoupila hned po listopadu 1989, kdy se tu sešli intelektuálové, herci a další osobnosti, aby vzdali hold Václavu Havlovi." (IN magazín Hospodářských novin 11.9.2002)

Jan Dražan se mýlí, když umisťuje událost z února 1990 do kostela svatého Patrika v Midtownu. Setkání se uskutečnilo jinde, v katedrále St. John the Divine na severozápadě Manhattanu, na Amsterodam Street za Central Parkem u 110. ulice. Já si ten kostel budu provždy pamatovat, protože se stal po jeden týden noční můrou mého televizního života.

Všechno začalo tím, že Hlavní redakce pořadů ze zahraničí dostala za úkol zajistit televizní přenos koncertu "Pocta Václavu Havlovi", který se měl konat v New Yorku na závěr státní návštěvy ve čtvrtek 22. února. Protože tehdejší revoluční šéfredaktor, můj jmenovec, onemocněl, dostal jsem tuto událost plně na triko já, nehledě na to, že tzv. intervizní oddělení, které spadalo do mé kompetence, zcela běžně přebíralo po trasách koncerty a kulturní akce ze zahraničí (např. Sopoty, San Remo apod.).

Problém byl ovšem v tom, že tahle událost se odehrávala zcela mimo rámec zaběhnutých přenosů v rámci Intervize nebo Eurovize, navíc nešlo o akci, na které by se podílelo více televizí, ale měl to být tzv. unilaterál, který si musela zařídit Československá televize sama, navíc z teritoria, se kterým až dosud komunikovala jen při sportovních přenosech.

Zpočátku situace vypadala bezproblémově. Michael Žantovský, tehdejší tiskový mluvčí prezidenta, nechal vzkázat, že organizátoři koncertu jsou v Praze a dají nám veškeré potřebné informace. Skutečně, ještě před odjezdem Václava Havla do USA k nám do redakce zatelefonoval jistý pan Bieber, se kterým jsem si domluvil schůzku v hotelu Palace. Tam mi pan Bieber sdělil základní informaci: koncert se bude natáčet pro americkou nekomerční vzdělávací síť Public Broadcasting Service a bude se vysílat celostátně. S technickými podrobnostmi mne však odkázal na produkci pořadu, na kterou jsem dostal telefony.

Jak další vývoj událostí ukázal, kromě produkčních problémů se zajištěním přenosu se vyskytl ještě problém další - Michael Žantovský a prezidentovi poradci. Ti si totiž informaci pana Biebera o televizním přenosu přečetli trochu jinak. Zřejmě netušili, že PBS je vzdělávací a kulturní kabelový kanál, stojící na okraji zájmu průměrného amerického televizního diváka. Informaci o tom, že americká televize organizuje televizní přenos koncertu a že to bude přenos celostátní, si převedli do tehdejších evropských televizních poměrů s několika málo terestrickými celostátními programy. "Uvidí to celá Amerika v přímém přenosu, ČST to musí vysílat také," tak zněla instrukce.

Zkušenosti s americkým vysílacím systémem chyběly i na naší straně a přiznám se, že jsem byl zpočátku vyveden z míry, když se mi z New Yorku ozýval 13. kanál (Channel 13/WNET) a nikoli nějaká centrála PBS, jak bych u přenosu do celostátní sítě očekával. Velice záhy jsem zjistil, že WNET se žádným přímým přenosem nepočítá. Z New Yorku mi sdělili: natáčíme pořad pro naši stanici, nikoli pro export, ale pokud budete něco od nás chtít, vyjdeme vám v mezích našich možností vstříc.

Z Hradu však zněl pokyn: přímý přenos a tak jsme se ho pokoušeli zajistit. Jediné informace, které jsme měli k dispozici, bylo místo (katedrála Saint John the Divine), název (Pocta Václavu Havlovi) a datum konání. Koncert měl začít v osm nebo v devět hodin večer místního času, tedy u nás ve dvě nebo ve tři hodiny ráno. Spolu s redaktorem intervizního oddělení Jardou Eimem jsme začali pátrat, co takový přímý přenos obnáší. Jaroslav Eim a jeho produkční Eva Jirásková tyto věci vždy běžně a rutinně zařizovali, ale nikdy ne takto sólo z Ameriky přes oceán.

Výsledky pátrání nebyly povzbudivé. Oddělení mezinárodních technických spojů ČST se k myšlence přímého unilaterálního přenosu stavělo vlažně, spočítali nám náklady na 15-30 tisíc dolarů, což představovalo tehdy 300-600 tisíc "devizových" korun. Pro úplnost je třeba připomenout, že ČST byla ještě rozpočtovou organizací a devizy ostře sledovanou a nedostatkovou přídělovou položkou.

Argument techniků spadajících pod výrobního ředitele byl jednoduchý - když nyní vyčerpáme, nezbude na sportovní přenosy a proč by nestačil záznam, který by mohla delegace přivézt letecky z USA do Prahy. Navíc, kdo se bude ve dvě hodiny ráno na přenos koukat. Také já jsem trochu pochyboval o účelnosti nočního přímého přenosu, nicméně v této bouřlivé porevoluční době naplněné obrovským zájmem o politiku jsem cítil jednak povinnost prokázat, že u nás v televizi umíme pružně reagovat na společenskou objednávku, a že dokážeme vyjít vstříc i těm divákům, kteří byli ochotni setrvat u obrazovek do pozdních nočních hodin. Proto jsem námitky techniků odmítl.

V úterý 20. února jsem navštívil ředitele Fairaizla, od kterého jsem si vyžádal rozhodnutí o přímém přenosu i za cenu mimořádných nákladů, a všechno jsem rozjel. Předběžně se objednaly linky, nasadily se noční směny, připravily se doplňky programu (neboť po půlnoci se tenkrát nevysílalo). Ale čím víc se datum čtvrtka 22. února blížilo, tím nereálnější se přímý přenos jevil.

Kritickým dnem byla středa. Programový plán a režie dne od nás žádaly název, noticku, stopáž, ale my jsme neměli nic v ruce, protože veškeré informace o tom, jak bude koncert vypadat, a jak ho dostaneme do Československa, byly nulové. Na jedné straně Michael Žantovský z Washingtonu několikrát, například přes knížete Schwarzenberga, tlumočil příkaz: vysílejte přímý přenos. Šéfové z WNET z New Yorku sdělovali: nebojte se, zařídíme, co bude potřeba, slíbili jsme to v Praze Havlovi. Ovšem produkční a technici mluvili jinou řečí: žádný přímý přenos neorganizujeme, kopii záznamu předáme ještě před odletem panu Václavu Havlovi a pokud budete chtít, přehrajeme vám ho přes satelit.

Technické záležitosti jsme vyřizovali v Praze přes OIRT a Intervizi s panem Zdeňkem Štěpánkem, který nezávisle na našich telefonátech s New Yorkem konverzoval s produkční WNET Sandrou Sheppardovou, takže ve středu bylo již více jasno, jak to s možností přímého přenosu vypadá.

Intervize byla schopna z Prahy zorganizovat a zaplatit celou trasu přes satelit. Ale v USA musel být někdo, kdo ten signál na satelit dostane. Zatímco státní návštěva Václava Havla ve Washingtonu měla podporu americké vládní agentury USIA, pak pobyt v New Yorku byl z hlediska americké vlády soukromou záležitostí naší delegace, a jediným partnerem Československé televize byl newyorský producent pořadu a bylo na nás, abychom si všechno zařídili sami, včetně financí.

Pokud by se koncert měl vysílat přímým přenosem, tak bychom museli požádat o přistavení satelitního přenosového vozu a zaplatit ho. Ale i odbavení záznamu a up-link na satelit z technického centra někdo musel zaplatit. Intervize byla schopna hradit jenom transpondér na Intelsatu a přenos signálu z Německa do Prahy. A především - někdo by to musel v New Yorku zařídit. Byl tam sice zpravodajský štáb ČST vedený Janem Martinkem, ale ten průběžně točil reportáže a na organizování přenosu neměl ani čas, ani kapacity, ani peníze.

Dříve než jsme zrušili vysílání přímého přenosu, poslal jsem delegaci do Ameriky ultimátum. Buď se tam pokusíte věci nějak zařídit, nebo žádný přímý přenos nebude. Dostalo se mi pozoruhodných odpovědí. Na pozadí líčení toho, jak je návštěva mediálně úspěšná a jak celá delegace usilovně pracuje na publicitě v zájmu Československa, nám bylo naznačováno, že jsme neschopní tupci, když neumíme zařídit něco, co je ve světě obvyklé. Jako velký výdobytek nám pak Eda Kriseová vítězoslavně sdělila telefonní číslo, kde měli být lidé, kteří nám s přímým přenosem pomohou. Bylo to číslo na agenturu USIA, se kterou pan Štěpánek z Intervize spolupracoval už několik dní, ale jejíž lidé seděli ve Washingtonu a nějaký soukromý program prezidenta Havla v New Yorku je už nezajímal.

V zájmu spravedlnosti je třeba říci, že v prezidentském doprovodu byl jeden člověk, který se skutečně snažil, aby celá věc dobře dopadla. Byl to pan Černý, který, jak mě kolegové informovali, se před listopadem jako disident živil titulkováním filmů na Barrandově, takže o produkování pořadů a televizní práci něco věděl. Zatímco prezidentovi poradci uměli dávat jenom příkazy, pan Černý na místě zachraňoval situaci, ačkoliv neměl k dispozici nic než ony známé "holé ruce".

Když ve čtvrtek ráno padl přímý přenos, protože organizaci satelitního up-linku u katedrály nebylo možné z Prahy zajistit, byly ve hře už jen dvě varianty. Buď se pořad odvysílá ze záznamu, který přiveze prezidentský speciál v pátek ve dvě hodiny odpoledne, nebo se využije nabídka producentů, kteří byli schopni po koncertu dopravit pásek do komunikačního centra a tam ho přehrát přes satelit do Prahy.

I ta první varianta, na první pohled jednodušší a levnější, byla problematická. Situace se tentokráte obrátila. Pan Černý z New Yorku od nás žádal informace, jaký formát záznamu si má vyžádat, a já jsem nebyl schopen okamžitě odpovědět na jednoduchou otázku: můžeme zpracovávat záznam s normou NTSC? Jak jsem zjistil, na celých Kavčích horách nebyl jediný stroj, který by "uměl" NTSC. Pokud si dobře pamatuji, tak jisté řešení nabízelo technické centrum OIRT na Strahově, kde měli transkódér, ale ten používali jen pro signál přijímaný po trase. Jediný videozáznam, který byl na Strahově schopen přehrát pořad v normě NTSC, aby se mohl převést do PALu, byl poloprofesionální třičtvrtěpalcový U-matic. Na profesionální jednopalcový záznam jsme mohli zapomenout. Dnes už ani nevím, jaký formát pan Černý tenkrát z New Yorku přivezl. Posloužil už jen jako rezerva, protože v době, kdy se delegace vrátila do Prahy, jsme měli pořad připravený k vysílání. Nakonec totiž vše dopadlo tak, že po skončení koncertu se pásek odvezl do komunikačního centra v New Yorku a přes satelit se pořad přehrál do Prahy.

A kdo to všechno zařídil a zaplatil? Zařizoval pan Černý z delegace, ale platil pan Jiří Ryšavý, člověk, jehož příběh by vydal na samostatný článek. Pan Ryšavý je český emigrant žijící v americkém Coloradu, který zbohatl, pokud si dobře vzpomínám, kdesi v Malajsii nebo v Indonésii. Dostal se tam při svém putování po světě jako turista s ruksakem a ačkoliv nepatřil mezi bohaté lidi, dokázal využít výhody občana vyspělého světa s dolarovou měnou a s možností úvěru tak, že lacino koupil, zainvestoval, rozvinul podnikání a se ziskem prodal. V Coloradu měl firmu s kancelářskými potřebami, a když padl v Československu komunismus, vypravil se do své bývalé vlasti, aby se tady pokusil zopakovat svůj malajsijský úspěch.

Založil firmu Conex, kterou mu v Praze vedl pan Petr Sušanka (firma je stále ještě v obchodním rejstříku). Pokud si dobře vzpomínám, firma Conex a pan Ryšavý se chtěli přiživit na rozkulačování hroutícího se majetkového impéria KSČ a měli zájem o nedávno dostavěný stranický hotel Praha na Hanspaulce. Ke koupi však nedošlo, protože tehdejší ministr zahraničního obchodu Andrej Barčák (nebo to byl Vladimír Dlouhý?) Ryšavého s jeho nabídkou vyhodil a hotel se pak stal státním majetkem, dnes tuším převedeným do vlastnictví obce, tedy Prahy 6. Ale to všechno se stalo až později, protože kalendář stále ještě ukazoval na únor 1990 a pan Ryšavý úspěšně rozhazoval své sítě v porevoluční Praze a motal se kolem nového establishmentu.

Už si nevzpomínám, jak jsem se dostal k firmě Conex, kterou jsme požádali o pomoc. Vím jenom to, že jsem s panem Sušankou vícekrát telefonoval, a nakonec jsme vše dohodli tak, že pan Ryšavý, který kvůli Havlovi přijel do New Yorku, přímo v katedrále vytáhl šekovou knížku a zaplatil dva tisíce dolarů za to, že WNET odbavila záznam koncertu přes satelit do Prahy. My jsme za to panu Ryšavému uvedli v titulcích a ohlášení pořadu sponzorský vzkaz - možná první v historii ČST - o firmě Conex. O pár týdnů později firma Conex zaplatila ČST vysílací práva na první televizní přenos z udělování amerických Oskarů v historii československé televize, opět výměnou za sponzorský vzkaz. Pokud vím, pan Ryšavý se v Praze žádného velkého obchodního úspěchu nedočkal. Doba ještě nebyla zralá, na svého Viktora Koženého teprve čekala. Ale to už příliš odbočuji...

V pátek 23. února v časných ranních hodinách záznam koncertu úspěšně dorazil po trase na Kavčí hory, kde byla nasazena mimořádná směna. Mezitím jsme s programovým plánem domluvili, že tentýž den pořad dodáme do vysílání. Po zkušenostech s prezidentovými poradci, kteří k nám v televizi přistupovali téměř jako k sabotérům, jsem měl obavy, jak dopadne česká verze. Ovšem dramaturgové pořadu Jaroslav Eim a Jitka Kučerová zvolili to nejlepší možné řešení, když sáhli přímo do středu listopadových revolucionářů a vyzvali ke komentování koncertu Jiřího Černého a Michala Horáčka. Pravda, nešlo jim to tak rychle, jako rutinérům, které jsme na komentování koncertů běžně používali, ale zase jsme měli tu jistotu, že když se něco nepovede, pak to panu prezidentovi budou schopni vysvětlit.

Koncert Pocta Václavu Havlovi byl skutečně významnou událostí té doby. V newyorské katedrále se sešla hvězdná sestava osobností kulturního a politického života (Placido Domingo, Paul Newman, zpěvák Simon, herec Tom Hulce, baleťák Baryšnikov, jazzman Dizzy Gillespie, Henry Kissinger, dramatik Artur Miller, spisovatel Saul Below, Gregory Peck, Ellie Wiesel, Harry Belafonte a mnoho dalších). Finále, při kterém se hrála a zpívala československá hymna a lidé drželi v rukou hořící svíce, mělo velký emocionální náboj.

Ten koncert by si zajisté zasloužil lepší vysílací čas, než do jakého se tehdy v pátek večer dostal, tj. někdy až kolem jedenácté hodiny večer. I když pro mne věc skončila v pátek po obědě, kdy jsme pořad ozvučený českou verzí předali tehdejší Hlavní redakci programu, přesto si dodneška trochu vyčítám, že jsem "nezabojoval" o lepší zařazení koncertu, který se mohl předsadit už před desátou hodinu. Ale to by se musela vyřadit z vysílání jakási soutěž s navrátivším se moderátorem Jiřím Valou a já už jsem neměl ani náladu ani energii na to, abych se pokoušel ovlivnit chod těžkopádného stroje, kterým plánování a odbavování televizního programu bylo, a o kterém měli rozhodovat generálové (tehdy Jindřich Fairaizl a šéf programu Průša) a nikoli pěšáci na úrovni producentů.

Navíc jsem potřeboval ještě to odpoledne ventilovat svůj celotýdenní stres, který ze mne spadl po předání pořadu do vysílání jen zčásti. Sedl jsem k psacímu stroji a napsal jsem Michaelu Žantovskému na Hrad čtyřstránkový dopis. Zdali ho dostal a zda ho četl, nevím. Ale jeho nekompetence spojená s povýšenou arogancí, se kterou s námi jednal, mne skutečně "nadzdvihla" natolik, že jsem cítil potřebu se ozvat. V závěru dopisu jsem tehdy napsal:

"Pokud nejste jako pan Fairaizl, který za vším hledá spiknutí, jenom ne svoje chyby, a pokud jste schopen kritického myšlení, měl byste vědět, že síla zastánců starého režimu není v nich samotných - neboť mají tolik másla na hlavě, že nevědí co s ním - ale především ve Vašich chybách, v tom, že to mnohdy nedokážete dělat lépe. Jako byste zapomínali, že to, čeho bylo dosaženo v listopadu, nebylo jen Vaším vítězstvím, ale uskutečnilo se především díky statisícům a miliónům lidí - a to včetně těch, kterým se ve starých strukturách nedýchalo dobře, byť se lidem mimo tyto struktury zdají být jako jejich exponenti, a ke kterým stále přistupujete s nedůvěrou. To je vše, co jsem Vám chtěl napsat, odpověď nežádám."

Pokud se čtenářům Louče zdá být tato vzpomínka příliš osobní, pak asi mají pravdu. Po návratu šéfredaktora z nemocenské jsem dostal tisíc korun mimořádné odměny a současně jsem podal výpověď z Československé televize, přestože jsem byl přemlouván, abych zůstal. Bylo to jedno z mých nejlepších rozhodnutí, které jsem v životě učinil.

Netrvalo několik měsíců a autoritářský přístup k médiím Michaela Žantovského na pražské konferenci žurnalistů East-West v prvním červencovém týdnu roku 1990 vyvolal údiv a kritické komentáře v americkém tisku a titulky jako "Havel: Prison for Journalists?" (New York Times) nebo "Fighting for Free Speech Is Easier than Living With It" (Washington Post). Ale to už je jiný příběh, který se k tomu, co se odehrálo kolem koncertu u svatého Jana v New Yorku v únoru roku 1990, vztahuje jen vzdáleně.


pozn. 27.2.2010: aktualizovány hypertextové odkazy, opravena chyba "česká/československá hymna"
| nahoru |

CHRONOLOGICKÝ ARCHIV 2000-2001 | TEMATICKÝ ARCHIV: INFORMACE/GLOSY | ČESKÁ TELEVIZE | TV NOVA | TV PRIMA | TV3 | ZÁKONY/LEGISLATIVA | POLITIKA | TISK | AUDIOVIZE | KABELOVÁ TV | TELEKOMUNIKACE | HISTORIE MÉDIÍ | NA OKRAJ DNŮ | ŘEKLI O... | PŘEDNÁŠKY/REFERÁTY
Copyright © Milan Šmíd