Neduhy českých médií podle Petra Žantovského
Slovo do vlastních řad?

Se zájmem jsem si přečetl nářek Petra Žantovského nad úrovní českých médií a žurnalistů. Také já občas naříkám, i když se snažím kritizovat na zcela konkrétních, faktograficky podložených případech, a ke generalizacím se snažím uchylovat co nejméně.

Při čtení Žantovského příspěvku z diskuse na téma Média a povodně jsem však měl někdy pocit, jakoby hodnotil nejen české deníky a týdeníky, ale i vlastní publicistiku nebo publicistiku jemu názorově blízkých žurnalistů. Například těch, kteří pravidelně publikují na ww.virtually.cz.

Posuďte sami na citátech:
„…naši komentátoři. Až na výjimky spatřují svůj úkol v navršení jen těch argumentů, které potřebují pro podpoření svého vlastního, již dopředu zastávaného názoru, který je pak čtenáři vnucován jako názor, postoj či stanovisko obecně platné, skoro až závazné. Takový komentátor nepotřebuje fakta, potřebuje jen publikum.„

Nebo:
“Novinář, kterého bychom modelovali podle kadlubu vzorového diletanta, dokonce vědomě odmítá být informován, protože mu to brání ve snadných závěrech, komplikuje mu to cestu k vytčenému cíli, který je (a jsme kruhem zpět na začátku) zpravidla propagandistický.“

Nebo:
"Čím hloupější novinář, tím ráznější verdikt.."

Je skutečně zvláštní, jak na jedné straně Žantovský vyžaduje od novinářů vcítění se do složitosti rozhodování primátora Němce v obtížné situaci („Novináři nejen ani za mák netušili, jak složité byly rozhodovací procesy při povodních…“), zatímco jiným politický subjektům, pokud jsou z řad mimo vlastní klan (vláda, prezident, politické strany jiné než ODS), tuto empatii ve svých publicistických vystoupeních odpírají.

Také já si myslím, že média primátorovi ublížila a v Louči jsem na to 17. srpna upozornil. Z vlastní zkušenosti vím, jak obtížné je rozhodovat v neprověřených a krizových situacích, a proto se o tu empatii snažím u každého, ať se jmenuje Klaus nebo Špidla.

Proto bych očekával, že pokud jde Petru Žantovskému o kultivování našeho mediálního prostředí, pak by proti nekvalifikovanému poštěkávání našich komentátorů se měl zastat nejen primátora Němce, ale také jiných politiků. Nehledě na to, že by se sám k tomu obecnému a podujatému poštěkávání neměl připojovat, i když se pro své psaní snaží získat licenci pod záminkou "fejetonové formy příspěvků".

Protože mám ve zvyku svá tvrzení dokládat argumenty, použiji jeden typický příklad z publicistiky virtually: článek Jany Dědečkové: Zahnívající socialismus v České televizi je produktem Iva Mathé.

Nic proti bourání mýtů o „zlaté éře Iva Mathého“. Ta éra samozřejmě nebyla zlatá a Mathé také nebyl ředitel bez chyby. Jenomže k tomu, abychom se dobrali nějakého demýtizovaného pohledu na českou televizní historii, bylo by dobré držet se faktů a nevršit jednu nepřesnost na druhou. Zcela konkrétně:

Dědečková: „Byl to však právě I. Mathé, kdo v období svého ředitelování vytvořil neprůhledný producentský systém, neexistenci vnitřních směrnic, nepořádek a lajdáckost, plýtvání ve všech útvarech ČT“

Fakta: producentský systém byl vytvářen kolektivně v roce 1990 a zaveden do praxe od 1.1.1991, tedy v době, kdy se Ivo Mathému o ředitelském místě mohlo jenom zdát, neboť ředitelem ČST byl Jiří Kantůrek. Do funkce ČT byl Mathé dočasně jmenován parlamentem v prosinci 1991, a Rada ČT ho uvedla do ředitelské funkce České televize v březnu 1992 (ČT se vyčlenila z federální a státní ČST 1. ledna 1992).

Dědečková: „A byl to právě ten skvělý I. Mathé, kterému se podařilo dvakrát přesvědčit parlament o nutnosti navýšení poplatku i přes to, že svou platební bilanci soustavně vylepšoval rozsáhlými prodeji majetku ČT“.

Fakta: Pokud Mathé přesvědčoval parlament, tak to bylo pouze jednou, v roce 1997. Jednak 1. dubna 1991 nebyl Mathé ředitelem (viz výše), dále ty poplatky tenkrát nezvyšoval parlament, ale vláda. Nebo si snad Jana Dědečková myslí, že by bylo lepší, kdyby se poplatek zachoval na úrovni 25 Kč, jak byl stanoven v roce 1970, a Česká televize zůstala dodneška státní a dotovanou institucí?

Dědečková: “Dalším mýtem je tolik uznávaná a opěvovaná Grygarova Rada ČT. Dnes se na ni vzpomíná s podobnou nostalgií, jako vzpomínají někteří občané na doby před rokem 1989. Já osobně mám dosud v živé paměti zákaz videoklipu L. Bílé „ Láska je láska“.

Fakta: Videoklip Láska je láska nikdy nebyl zakázán, Rada ČT pouze doporučila, aby se podle dikce zákona o vysílání nevysílal před 22. hodinou.

Dědečková: „Rovněž redakce zpravodajství byla koncem léta (2000) spokojena s generálním ředitelem a z klidu ji příliš nevyvedlo ani zastavení reportáže o Sazce.“

Fakta: Z klidu mohla být vyvedena redakce publicistiky, nikoli redakce zpravodajství, která se v případu neangažovala. Navíc Klekánice o Sazce byla po týdenním zdržení bez jakékoli změny nebo úpravy odvysílána, takže reportáž zastavena nebyla.

V příkladech bych mohl pokračovat, ale nechci unavovat čtenáře a proto na závěr uvedu ještě jeden citát Petra Žantovského:

„Sečteno a podtrženo: je lhostejné, chybí-li novináři kontakt s realitou záměrně a programově, nebo z hlouposti a neschopnosti realitu vnímat a strukturovaně chápat. Pokaždé je na konci takové situace zveřejněná pitomost, nemající za halíř informační hodnoty. Pardon: jednu hodnotu ta informace přece jen má, ale to je spíše informace o samotném novináři.“

Na koho se tenhle citát hodí, ať si každý vybere sám.