Za hodně peněz málo muziky?
Otištěno v týdeníku EKONOM 27.2.2003, str. 26

Ředitel České televize vládne rozpočtem, jehož velikost se blíží rozpočtu Ministerstva zahraničních věcí. Objem příjmů ČT se každý rok pohybuje kolem 4,5 miliardy korun a je větší než příjmy, které dostává ze státního rozpočtu Akademie věd České republiky.

Často je slyšet, že za hodně peněz dává ČT lidem jen málo muziky. Jiní lidé naopak tvrdí, že za těch málo peněz je muziky až až, a pokud se někomu zdálo být muziky málo, měl by přidat více peněz.

Protože závěrečná bilance hospodaření ČT za rok 2002 zatím neopustila kanceláře auditorů, pro bližší pohled na ekonomiku veřejnoprávní televize si musíme vystačit s Výroční zprávou za rok 2001.

Výnosy z poplatku klesají

Největší část příjmů ČT tvoří televizní poplatek, který ze zákona platí vlastníci televizních přijímačů. Výnos z poplatku byl nejvyšší v roce 1999, přes tři miliardy korun, od té doby trvale klesá. Platební disciplína občanů se zhoršuje a mírný vzestup plateb právnických osob nemůže nahradit úbytek počtu přihlášených fyzických osob.

V průměru jednu miliardu ročně vydělává ČT vysíláním reklam, teletextu a teleshoppingu. Zbylá půlmiliarda příjmů jde na konto výnosů ze sponzoringu, prodeje služeb, vysílacích práv, barterových obchodů a dalších položek. Také příjem z reklamy a teleshoppingu má stagnující, ne-li dokonce klesající tendenci.

I když vláda podporuje návrh rozšířit limit reklamního času ve vysílání ČT z jednoho na tři procenta, je otázkou, zda to zlepší finanční situaci ČT natolik, aby se tím dal ospravedlnit další příliv reklamy do hlavních vysílacích časů ČT.

Stálé náklady odčerpávají většinu příjmů

Velká část získaných peněz se rozděluje do základních a stálých položek. Osobní náklady na 2900 zaměstnanců stojí ČT více než jednu miliardu korun ročně. Kolem půl miliardy se platí za provoz vysílačů, čímž z rozpočtu ubude celá třetina.

Přes 100 milionů dostává Česká pošta za výběr poplatků, necelých 40 milionů dává ČT na peoplemetrové měření sledovanosti. K tomu se přidávají poplatky za další služby, jako je provoz a údržba budov v Praze i ve studiích mimo Prahu. Jenom za vodu, elektřinu a teplo v kdysi tak velkoryse budovaných televizních studiích se každoročně musí platit 75 milionů korun, k tomu je třeba přičíst náklady na údržbu.

Přidáme-li další stálé položky, jako jsou nákupy provozního materiálu, filmové suroviny, kazet a pásků, provoz počítačové sítě a řadu dalších služeb, mezi něž patří například ostraha či příspěvek na stravování, pak zjistíme, že ze čtyřapůlmiliardového rozpočtu je více než polovina pryč a ta se utratila za převážně "netvůrčí" aktivity, jejichž hlavním úkolem je udržovat mašinerii každodenního vysílání ČT v chodu.

Protože žádný z posledních ředitelů si zatím netroufl do této mašinerie razantněji zasáhnout, při úsporných programech posledních dvou let se šetřilo hlavně na tvorbě a na investicích.

Co ČT musí a Nova nemusí

U každé z uvedených položek se vznáší otázka: Nešlo by tady ušetřit, vyrábět levněji, dělat to jako komerční televize Nova, která ke svému provozu potřebuje jen čtyři stovky vlastních zaměstnanců?

Ekonomové vědí, že ušetřit se dá vždy, jenom záleží na tom, kde a jak, přičemž každá úspora se nakonec může projevit na vysílaném programu ČT. Je otázkou, zda tento program pak bude ještě odpovídat požadavkům, které na ni klade zákon o ČT.

Výroba domácích původních pořadů totiž potřebuje jisté materiální a technické zázemí, které komerční stanice s lacinou studiovou výrobou nepotřebují. Archivování půlstoleté televizní tvorby také něco stojí, nemluvě o dalších povinnostech plynoucích z úkolu veřejné služby (dětské pořady, vysílání pro menšiny, náročné dokumenty, skryté titulky pro neslyšící, podpora kinematografie atd.).

Finanční ředitel ČT Petr Klimeš, který po odvolání Jiřího Balvína vykonává funkci generálního ředitele, v minulých dnech zveřejnil na internetu (servery neviditelnypes.cz, radiotv.cz, virtually.cz) několik příspěvků, ve kterých se snažil objasnit kořeny problémů ČT a obhájit její hospodaření před veřejností. Jedním z jeho argumentů je statistika, podle níž nárůst nákladů na jednu hodinu vysílání ČT za posledních deset let (2,8 % ročně) byl nižší než inflace spotřebitelských cen (4,5 %).

Vysílat se dá s různými rozpočty

Klimeš připomíná často opomíjený fakt, že od svého vzniku v roce 1992 ČT nepotřebovala ze státního rozpočtu žádné dotace a že schodky dokázala vyrovnat z vlastních rezerv a prodejem nemovitostí. Dnes ale už není co prodávat a rezervy se vyčerpaly.

Přesto je Petr Klimeš optimistou a v jednom ze svých internetových příspěvků uvádí: "Česká televize je na počátku roku 2003 bez dluhů, hospodaří s vyrovnaným rozpočtem a nepočítá s omezením rozsahu vysílání a dalších služeb." Tento výrok skrývá jedno nebezpečí, protože slibuje něco, co nelze splnit. Rozsah vysílání se sice dá udržet, ale jeho skladba nemusí být jako dřív.

Vysílat se totiž dá nejrůznějším způsobem. Martin Kindernay se svou hradeckou Galaxií byl schopen vejít se do rozpočtu pod 100 milionů korun a vysílal 24 hodin denně. Toto vysílání však bylo převážně ve VHS kvalitě a rotovaly v něm klipy, laciný dovoz, PR dokumenty a k tomu několik minut původního zpravodajství.

Vysílat se dá za stamiliony, za miliardu a také desítky miliard. Německá televize ZDF s jedním programem má rozpočet desetkrát větší než ČT, jen z poplatků získává 1,5 miliardy eur, tj. 46 miliard Kč. I sousední chudá rakouská ORF má pro své dva televizní kanály přibližně 600 milionů eur, což je více než 18 miliard Kč.

Je jasné, že Česko se nemůže srovnávat s Německem, Británií nebo Polskem co do velikosti trhu. U nás bude vždy méně plátců televizního poplatku i méně adresátů reklamních sdělení. Právě proto je tolik důležité sledovat, jak naše televizní stanice se svými příjmy nakládají, a to nejen u veřejnoprávní ČT. Vždyť televize Nova vydělává ročně téměř tolik jako ČT, asi 4,2 miliardy Kč, a její program rovněž nevyniká nápaditostí a novými projekty.

Stane se ČT kanálem archivních pořadů?

Výroční zprávy ČT už raději neuvádějí meziroční srovnání poměru premiér a repríz v programu, protože jinak by bylo příliš zjevné, jak počet premiérových pořadů rok od roku klesá. A to i přes skutečnost, že se do premiér započítávají programové upoutávky, pasivně přebírané zprávy Euronews a obrázky automaticky rotujících kamer v českých horách.

Statistika ČT za rok 2001 uvádí důležitý výkonový parametr, tj. poměr premiér a repríz, ve zlomku 42/58, přičemž ještě v roce 1994 byl tento poměr opačný: 58 % premiér a 42 % repríz. Dá se předpokládat, že za loňský rok 2002 reprízy opět narostly a dnes tvoří dvě třetiny vysílání.

Východisko: programová strategie

Ať už bude ředitelem ČT kdokoli, řešení ekonomických problémů se nebude moci vyhnout. Současný finanční ředitel Petr Klimeš vidí jisté východisko v přechodu na strategické řízení, které by mělo obrátit dosavadní postup, jakým se o rozpočtu rozhodovalo v Radě ČT.

Zatímco hádání o rozpočet ČT v posledních dvou letech začínalo u peněz, tentokrát se má začít u programové strategie. Vedení ČT společně s Radou ČT si musí ujasnit, co od programu bude žádat - tedy kolik a jaké muziky -, a od toho se odvinou úvahy, za kolik peněz by se ta muzika dala pořídit. A když ty peníze k dispozici nebudou, nebude ani muzika.

První návrh takové programové strategie pro roky 2003-2007, kterou Česká televize zveřejnila na svých internetových stránkách, však příliš nepřesvědčil. Je příliš obecný a opět ponechává stranou základní otázku: Kde vzít peníze na její realizaci?

Do tohoto kyselého jablka se nový ředitel bude muset zakousnout z obou stran. Na jedné straně by se veřejnost měla dozvědět, že při stagnujících příjmech a objektivně rostoucích nákladech nemůže počítat s pronikavým zlepšením programové nabídky ČT a že zvýšení televizního poplatku ji dříve či později nemine. Na druhé straně nelze veřejnoprávním posláním donekonečna omlouvat takové náklady, které možná udržují zaměstnanost a vnitřní klid a stabilitu organizace, ale nepřinášejí adekvátní programovaný efekt.