Dary i dluhy televize Nova
Příspěvek k diskusi na téma „Co nám vzala, co nám dala“

Stalo se 7. února roku 1998. V přímém televizním přenosu se udělovaly ceny Týdeníku televize TýTý. Bývalý ředitel České televize si tady vysloužil ovace publika, které hromadně povstalo, ačkoli Ivo Mathé žádné vyznamenání nedostal, pouze předával cenu. Poněkud neochotně tehdy povstal i přítomný ředitel a šedesátiprocentní vlastník licence komerční televize Nova Vladimír Železný. (OPRAVA 3.2. Jak jsem byl upozorněn pozorným čtenářem a ověřil si to v archivu Práva - viz článek "Nekorunovaným vítězem Týtý ředitel Ivo Mathé" z 9.2.1998 - Železný nepovstal a zůstal sedět, za což byl později kritizován, takže to musel divákům Novy v pořadu Volejte řediteli vysvětlovat.)

Na tuto scénu jsem si vzpomněl letos v sobotu 10. ledna, když bývalý ředitel a také už jen bývalý vlastník licence Novy Vladimír Železný u příležitosti desátého výročí dostával zvláštní cenu časopisu Anno. Také tady publikum povstalo a svým potleskem vyjádřilo uznání člověku, který se stal otcem zakladatelem úspěšné komerční televize. Dostalo se mu tedy podobné morální satisfakce, jako Ivo Mathému před šesti lety.

Zatímco však Ivo Mathé odcházel od nedokončeného díla transformace v okamžiku, když prestiž České televize byla na vzestupu, Vladimír Železný byl vyhozen z Novy, která měla zenit své největší slávy za sebou. Navíc ji zatížil majetkovými a soudními spory, které ji nemohly nepoznamenat.

Naprostá většina toho pozitivního, co televize Nova přinesla na českou televizní scénu, se odehrálo v prvních třech letech její existence. Tím nejdůležitějším bylo, že nabídla alternativu k programům monopolní České televize, čímž obohatila televizní menu českého diváka. Dále, přivedla do Česka novou dynamiku zpravodajství, investigativní publicistiky, vizuálních upoutávek i celkové prezentace televizního programu bez tradičních hlasatelek. Uvedla na obrazovku mladé neotřelé tváře, dovezla seriálové hity amerických televizních stanic, po kterých české publikum toužilo. Z hlediska televizní profese se Nova stala štikou, která začala prohánět zlenivělé kapry českého televizního rybníka.

Snaha o získání co možná největšího počtu diváků na základě co možná nejnižšího společného jmenovatele vyvolávala pohoršení těch kritiků, kteří odmítali vzít na vědomí, že komerční televize nejsou vzdělávací ústavy. A tak se někdy přehlížela další pozitiva.

Například zpravodajství Novy zpočátku mluvilo lépe česky než jiné kanály. Nova byla první, která uvedla na obrazovku moderátora tmavší pleti, aby připomněla české společnosti multietnickou budoucnost světa 21. století. Její talk-show otevřela některá tabuizovaná témata našeho života. Ve vztahu k politikům si Nova zachovávala odstup a bulvárně jim šlapala na paty bez rozdílu stran. Na rozdíl od konformně provládní a loajální ČT se nebála pozvat do studia i kontroverzní politiky a rovnoměrně rozdělovala svůj prostor mezi vládu a menší opoziční strany.

Po prvních letech vzestupu se však Nova začala měnit. Její sebevědomý postoj vůči politikům začal erodovat kdesi v roce 1998 po nepravdivé reportáži o Klausově vile ve Švýcarsku. Její politická nezávislost definitivně odešla do propadliště dějin v létě 1999, když Vladimír Železný se s licencí přestěhoval na Barrandov a od té doby se musel starat o to, jak si nerozhněvat mocné tohoto světa.

Rovněž kreativita, s níž Nova aplikovala v českých podmínkách osvědčené formáty zahraničních komerčních televizí, se postupem času začala vytrácet. Ne, že by chyběly nápady, ale chyběla chuť riskovat investice do větších a dlouhodobějších projektů. Bylo třeba vydělávat rychlé peníze, které americko-nizozemská CME potřebovala pro budování svého východoevropského impéria. Z programu mizelo vše, co nepřinášelo okamžitá a maximální čísla sledovanosti. Ředitel Novy, který tak úspěšně uvedl do chodu stroj na vydělávání peněz, jakoby o něj později ztratil zájem, ponechal ho napospas rutinérům, a sám se věnoval především svému one-man-show Volejte řediteli.

Poprvé se stroj zadrhl, když se projevila únava z amerických seriálů a akčních filmů, která se časově shodovala s probuzením české společnosti let 1996-97 ze snu o rychlém a snadném zbohatnutí. Televize Nova na změnu reagovala tím, že získanou image média podnikavých a úspěšných lidí nové doby přeměnila na image média, které vás nechá zapomenout na starosti běžného dne, protože vás baví.

Ve víkendových večerech vystřídali Martina Dejdara a Šípa s Uhlířem baviči typu Ivana Mládka a Petra Novotného, znovu ožily stálice pop music z let minulých, přitvrdilo se v sexu Peříčka a Počasíčka. A protože zábavy není nikdy dost, Nova přetáhla na svoji obrazovku i formáty od konkurentů. Například Carusoshow z Primy nebo Šimka s Bubílkovou z ČT, jejichž humor se na Nově přestěhoval do nižších cenových skupin.

A tak se z inovátora postupně stával plagiátor spoléhající se na osvědčené stereotypy, které účinkovaly také díky tomu, že Česká televize zmítaná po roce 1998 vnitřními problémy se vytrácela ze soutěže o lidového diváka. Možná také proto Nova tak úspěšně přežila prvních šest měsíců po rozchodu se CME, když přišla o americké hity a musela se spolehnout na laciné telenovely.

Od roztržky s Ronaldem Lauderem Nova už nikdy nebyla jako dřív. Proměnu jejích politických postojů názorně demonstrovaly volby 2002, při nichž Nova okatě nadbíhala velkým stranám, zatímco ty malé ignorovala. Výměna investora zmrazila její programový vývoj. MEF Holding Jiřího Šmejce, obdobně jako kdysi CME, potřeboval zisky Novy na splácení úvěrů a na financování podnikatelských aktivit. Odvaha vložit peníze do nějakého finančně náročného nebo riskantního projektu opět klesla na nulu. Sázelo se na jistotu recyklovaných estrád, laciných parodií typu TeleTele a koupených zahraničních formátů, jakým byl Milionář.

Těch peněz odčerpával Jiří Šmejc asi více, než bylo zdrávo, jinak by se Nova nemohla stát tak snadnou kořistí finanční skupiny PPF v létě 2002. Teprve od tohoto data se v režii PPF začaly rozplétat uzly svěrací kazajky soudních sporů, které několik let dusily Novu. Konečně se našly peníze i na původní český seriál. Zda se Nova opět stane avantgardou televizního řemesla nejen v upoutávkách a marketingu svého produktu, ukáže příští rok.

Otázka „Co nám vzala, co nám dala televize Nova“ svádí k laciné odpovědi, že každému z naší kapsy vytáhla tisícikorunu za prohranou arbitráž se CME. Podle mého názoru za to však nemůže televize Nova, ale její bývalý ředitel.

Pokud ztrátu iluzí o vysoké kulturnosti české divácké obce nechceme zařadit mezi něco, co nám Nova vzala, pak v průběhu své desetileté historie televize Nova divákům spíše dávala. Bohužel ne to, co slibovala, ani ne to, co dnes odpovídá standardům vyspělých komerčních televizí. Ty už totiž život dávno poučil, že z laciného importu seriálů a filmů se donekonečna žít nedá, že je třeba sáhnout hlouběji do kapsy a vyrábět pro diváka příběhy, které se odehrávají v jeho domácím prostředí.

Takové příběhy však v nováckém archivu chybějí. Proč? To by asi měl tleskajícím divákům vysvětlit Vladimír Železný, který se zasloužil nejen o vzestup, ale také o stagnaci, ne-li dokonce o úpadek programové politiky televize Nova.