zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií    © Milan Šmíd

19.7.2004 RUBRIKA: Pohled do historie

Vzpomínání na Apollo 11

Následující text je odrazem události v autorově paměti. Tento odraz může být subjektivní a vyžaduje korigování dalšími pamětnickými odkazy a nezpochybnitelnými dokumenty.

Koncem roku 1968 jsem si při studiu přivydělával v zahraniční redakci Televizních novin jako externista, který překládal a upravoval agenturní šoty. Až do prosince 1968 se informace o projektu Apollo objevovaly hlavně ve zpravodajství. (Nevylučuji vysílání nějaké přílohy, ale pokud si pamatuji, tak žádné přímé přenosy z letu se nevysílaly.) Mise Apolla 8 naplánovaná na prosinec 1968 se však od těch předchozích odlišovala: lidská posádka měla poprvé opustit oběžnou dráhu Země a vydat se k Měsíci.

Pamatuji se, jak Ruda Novák, zpravodajský redaktor s hlasatelskou zkušeností z rozhlasu, třímaje v ruce dálnopisnou nabídku přenosů a televizního zpravodajství na redakční poradě nesměle prohlásil: „Já bych si to Apollo vzal na starost.“

Na to ovšem opáčil Pepa Doubek: „Nikoliv, to Apollo si vezmu na starosti já. A uděláme z toho show, protože k Měsíci se nelétá každý den.“ Vedení redakce to odkleplo a tak se stal čerstvý absolvent Fakulty osvěty a novinářství Josef Doubek na několik měsíců populární televizní osobností. V počtu dopisů došlých do Televizních novin na jaře 1969 překonal rekordmana, kterým až do nedávna byla hlasatelka Kamila Moučková.

Josef Doubek byl příjemný, vysoký, sportovně vyhlížející mladý muž. Jeho mluvený projev nepatřil sice k nejvybranějším, v přímém přenosu občas sklouzl do hovorové pražštiny, nicméně měl neuvěřitelný dar komunikace s divákem, který bych srovnal s tím, jímž příroda obdařila Pavla Poulíčka.

I když tehdy v prosinci 1968 z letu Apolla na obrazovce moc vidět nebylo, a i když se větší část přenosů odehrála ve studiových diskusích s odborníky na kosmonautiku, ohlas "apolláckých" přenosů byl mimořádný. Každé další Apollo pak dostávalo zvláštní vysílací časy bez ohledu na to, co se mezitím odehrávalo na politické scéně. Mám na mysli lednovou smrt Jana Palacha, hokej, demonstrace, rozbitý Aeroflot, politické změny.

Když v dubnu 1969 Alexandra Dubčeka ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ vystřídal Gustav Husák, normalizační obrat se v Televizních novinách neprojevil okamžitě. Do Televizních novin přišel nový šéfredaktor, ale lidé zatím zůstávali na svých místech a nikdo neomezoval rozsáhlého informování o Apollu. Květnová mise Apolla s číslem 10 byla památná tím, že se kosmonauti Stafford, Cernan a Young přiblížili k povrchu Měsíce na vzdálenost 15 kilometrů.

V červenci odstartovalo Apollo 11, jehož modul přistál na Měsíci. Tuto událost jsem vnímal pouze jako televizní divák. Byly prázdniny a měl jsem volno. Pamatuji se, jak jsem se svojí budoucí ženou Janou celou noc sledoval televizní přenos, při němž toho opět moc vidět nebylo. Člověk ale ty rozmazané černobílé skvrny na obrazovce hltal s vědomím, že je svědkem čehosi mimořádného a neopakovatelného.

Několik hodin se čekalo na to, než po přistání směl Neil Armstrong vystoupit z modulu na měsíční povrch. Celou tu dobu byl na obrazovce jen statický záběr kamery na žebřík a nohy modulu, do něhož se ozývala konverzace mezi astronauty a řídícím střediskem. Když se na žebříku objevila šmouha nohy sestupujícího kosmonauta, bylo už téměř ráno a oči se zavíraly únavou.

Obrazově kvalitních reportáží z měsíčního povrchu se diváci dočkali až později, ale to už se prostor pro informace o kosmickém projektu Apollo v Československé televizi začal zužovat.

O tom, jak zjednodušený a schematický pohled má mladá generace na minulost, svědčí otázky, které jsem v minulých dnech dostával: „Jak bylo možné, že se u nás přenosy z letů Apolla po srpnu 1968 vysílaly? Cožpak komunisté dovolili, aby se o amerických úspěších informovalo?“

Základní omyl takového pohledu na historii spočívá jednak ve zjednodušování obsahovém, neboť kontrola médií nebyla bezprostřední a absolutní, a také ve zjednodušování časovém. Tzv. normalizační opatření do našeho života pronikala postupně. Platilo to i pro tehdejší televizi.

Přestože normalizátoři strhli na sebe politickou moc už v dubnu 1969, televizní vysílání se pod jejich kontrolu dostávalo postupně. Přenosy z Apolla 11 se vysílaly v červenci 1969. To byl ještě ředitelem ČST Josef Šmídmajer. Počátkem srpna 1969 nastupuje nový ředitel Jan Zelenka a k prvnímu výraznému politickému konfliktu dochází právě při srpnových demonstracích, když pokus části redakce a hlasatelů Televizních novin protestovat proti neobjektivním informacím z ČTK byl tvrdě potrestán (hlasatelé Věra Makovičková a Richard Honzovič propuštěni).

Další etapou normalizace byly stranické a později pracovní prověrky, které se odehrály v roce 1970. Vývoj směřující ke kontrole klíčových médií pak vyvrcholil usnesením ÚV KSČ o kádrové práci, které stanovilo povinné kvóty členů KSČ na jednotlivých pracovištích a formálně posvětilo předchozí praxi, podle níž o obsazení vedoucích míst v médiích rozhodoval aparát KSČ.

Vlastně teprve až v roce 1971 se televize dostává pod přímou kontrolu aparátu ÚV KSČ. Do této doby televizní diváci v Československu se mohli ještě několikrát s projektem Apollo na obrazovce setkat.

Přenosy z Apolla číslo 12 již nemoderoval Josef Doubek, neboť ten na podtim 1969 z Československa emigroval. Jeho opuštěné židle se ujal Vladimír Železný, který se stejnými hosty, mezi něž patřili zvláště Jan Kolář a Antonín Vítek (ale také Marcel Grün a možná i Pavel Toufar), uváděl další přenosy. Ne na dlouho.

Popularita televizních přenosů z letů Apolla byla veliká a našel se uchazeč, který se v jejích paprscích chtěl také ohřát. Byl to Milan Codr, který Železného vystřídal pod záminkou nutnosti politicky uvědomělého vedení besed, a který se na dlouhá léta stal hlavním kosmonautickým komentátorem ČST.

Codr byl vojákem, který se ke kosmonautice dostal v roce 1961, když jako šéfredaktor vojenského časopisu Zápisník navštívil Hvězdné městečko a pohovořil zde s Jurijem Gagarinem. V této souvislosti by možná bylo dobré připomenout, že v roce 1975 se uskutečnil projekt Apollo-Sojuz, při kterém došlo ke spojení americké a sovětskékosmické lodě. Že Milan Codr byl v té době na obrazovce pečený vařený, není třeba dodávat.

Tuhle glosu píšu v době, kdy čekám na štáb České televize, který má přijet za mnou, abych natočil k výročí přistání Apolla 11 na Měsíci do zítřejšího Dobrého rána nějaký soundbite. Jsem rád, že se podařilo do studia sehnat hosta Antonína Vítka. Ten je kvalifikovanějším pamětníkem, než já. On totiž tenkrát sedával ve studiu, zatímco já jsem kosmonautickou tematiku sledoval jen zpovzdálí.

Ačkoli všem novinářům doporučuji, aby se ve věci pamětnických vzpomínek obrátili také na dnešního senátora Vladimíra Železného, zatím to nikdo neučinil. (Uvidíme dnes a zítra.)

Závěrem ještě několik slov o Josefu Doubkovi. Poté, co odešel do západního Německa, jsem se s ním už nikdy nesetkal. Nepřihlásil se ani ke svým kamarádům, se kterými hrával volejbal. Pokud vím, stal se z něho televizní režisér. Ještě před listopadem 89 jsem kdesi ve Variety našel článek o tom, jak jeho sportovní dokument získal nějakou cenu na nějakém festivalu.

Díky internetu jsem jednou narazil na jméno televizní moderátorky Anny Doubek, která byla po nějaký čas ředitelkou místní německé televizní stanice TM3. Podle fotografie je to atraktivní žena, což by zapadalo do mé spekulace, že by mohla mít něco společného s Josefem Doubkem. Neboť on byl velice pohledný a ženami obdivovaný muž.

| nahoru |

CHRONOLOGICKÝ ARCHIV 2000-2001 | TEMATICKÝ ARCHIV: INFORMACE/GLOSY | ČESKÁ TELEVIZE | TV NOVA | TV PRIMA | TV3 | ZÁKONY/LEGISLATIVA | POLITIKA | TISK | AUDIOVIZE | KABELOVÁ TV | TELEKOMUNIKACE | HISTORIE MÉDIÍ | NA OKRAJ DNŮ | ŘEKLI O... | PŘEDNÁŠKY/REFERÁTY
Copyright © Milan Šmíd