Obrana EUMAPu

Česká televize se ohradila v dopise tiskového mluvčího Martina Krafla proti tvrzením a závěrům české kapitoly rozsáhlé studie „Televize v Evropě: regulace, politika a nezávislost“, zpracované v rámci programu EUMAP Sorosova Open Society Institute. Ke kritikům se přidal také Štěpán Kotrba v Britských listech.

Podle mého názoru oba kritici nezohlednili fakt, že původní studie je datována rokem 2005, šla do tisku vloni v létě, kdy řada skutečností (zvýšení R a TV poplatku, konsolidace hospodaření ČT, digitální vysílání) byla ještě v pohybu, bez definitivního rozhodnutí. Pokud by se něco mělo zprávě vyčítat, pak hlavně to, že při překladu pro českou verzi, který probíhal v druhé polovině roku, se některá data dostatečně neaktualizovala, což se nyní eumap.org pokouší na internetu napravit dodatečnými opravami.

Úsměvná je výtka Martina Krafla, že zpráva nezahrnula výsledky hospodaření ČT za rok 2004. Jak také mohla, když to, co přednášel Jiří Janeček v dubnu 2005 ve Sněmovně, byla jen hrubá neauditovaná data, a v tištěné podobě (a na internetu) se zpráva o hospodaření objevila až na podzim loňského roku.

(Jen tak na okraj – srovnáme-li obsahovou hodnotu ročenek ČT z počátku devadesátých let se současností, pak současnost z toho vychází dosti špatně. Zatímco kdysi byla k dispozici veškerá fakta o výrobě a vysílání, od roku 1998 se ve výročních zprávách dostaneme jen k tendenčně vybraným vzorkům dat, pravda, líbivě zabaleným do efektní grafické úpravy, ale neumožňujícím analyzovat detailně obsahovou stránku výroby a vysílání pořadů. V zájmu spravedlnosti je třeba říci, že na druhé straně se za poslední dva roky zlepšily zprávy o hospodaření ČT, byť se k veřejnosti dostávají se zpožděním.)

Autorka české části studie EUMAPu předložila svůj text veřejné diskusi 24 listopadu 2004 v Goethe institutu. Byl jsem tam také – viz článek Louče - a mohu potvrdit, že některá tvrzení zdrojovaná touto diskusí odpovídají tehdejší realitě. Pravda, byla to realita podzimu 2004, která byla zcela odlišná od reality léta 2005, kdy Jiří Janeček již mohl předložit výsledky konsolidovaného hospodaření ČT, a kdy dokonce i pravicoví poslanci začali opouštět svůj bojkot návrhů na zvýšení televizního poplatku. Pokud si pamatuji, tak na této diskusi byla ČT přítomna, a to v osobě paní Kristiny Taberyové.

Docela chápu rozhořčení ČT nad nepřesností používaných pojmů, když se Kolegium ÚŘ vydává za Správní radu, nebo nad poněkud zjednodušujícím pohledem na současné vedení ČT. Na druhé straně jaký je rozdíl mezi „omluvou“ a „uznáním chyby“, která se nestala. Ta Klekánice o Sazce tehdy obstála z hlediska práva i žurnalistických kritérií. A pokud byla Sazka nespokojena s tím, že ČT dodatečně neinformovala o ukončení trestního řízení, mohla to řešit dle tiskového zákona, který má paragraf 11 tiskového zákona o „dodatečném sdělení“, a mohla si nechat tu informaci ze zákona odvysílat. Uznání chyby ČT v médiích bylo nadbytečné.

Badatelé, co posuzují věci zvnějšku (mezi něž též patřím), mají jednu výhodu i nevýhodu. Výhodu v tom, že nejsou zapleteni do ohledů a zájmů a loajalit, které svazují lidi, kteří jsou uvnitř. Nevýhodu v tom, že se musí spoléhat na prameny, které mají k dispozici, z nichž ne všechny mohou být spolehlivé.

Vzpomínám na studii Evropského ústavu pro média EIM v Düsseldorfu o dopadu směrnice EU Televize bez hranic na českou televizní scénu z roku 1998. Protože zdejší rešeršér až příliš věřil informacím Jana Čulíka na internetu, neboť to byl pro něj jeden z mála anglicky psaných pramenů, dostaly se do studie některé zkreslené informace o televizi Nova, za které se pak musel tehdejší ředitel EIM Bernd-Peter Lange Vladimíru Železnému omluvit.

I když můžeme mít výhrady k autoritativnosti jejích závěrů, myslím si, že autoři studie EUMAP přistoupili ke zkoumání faktů odpovědněji a netřeba jim podsouvat politické úmysly, o nichž mluví Štěpán Kotrba.

Nevím proč Kotrba zpochybňuje větu, že: „neproběhla zatím o procesu digitalizace televizního vysílání žádná skutečná veřejná debata. Rovněž média referují o této problematice jen sporadicky.“ Kotrbovo tvrzení o vážnosti a systematičnosti zdejších diskusí lze vyvrátit jedinou otázkou: K čemu všechny jím zmiňované diskuse vedly a jaké jsou výsledky? Kde je nějaká vládní nebo jiná společná politika digitalizace, jež by vyrostla z těchto diskusí?

Kdyby byla, tak by nebylo možné, aby Senát znovu rozvrtával to, co Sněmovna už schválila. Kdyby byla, pak si Nova s Primou nepodrážejí nohy a podřídí se nějaké společné strategii. Kdyby byla, pak by nevznikly dokument typu: dohodli jsme se, že se dohodneme. Neboť jak jinak vnímat Koncepci rozvoje digitálního vysílání, v níž všechno to, co je důležité, se bude řešit až později, při zpracování Technického plánu přechodu. (Viz také vládní usnesení z minulého týdne).