zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií    © Milan Šmíd

7.4.2006 RUBRIKA: Články v médiích

Berlusconi a média
Hospodářské noviny 6.4.2006 (rukopis bez redakčních titulků)

Fenomén Berlusconi, který je symbolem propojení mediální a politické moci, je dítkem specifické situace, která vznikla v sedmdesátých letech v Itálii při pronikání soukromé komerční televize na evropský kontinent. Předtím totiž Evropa komerční televizi amerického stylu neznala.

Revoluci přinesla až lacinější televizní technika, mobilní kamery, kazetové videorekordéry. Zatímco v šedesátých letech se pirátsky vysílalo jen na rozhlasových frekvencích, v sedmdesátých letech se objevili i televizní piráti. Také v Itálii, kde Ústavní soud v roce 1976 rozhodl, že soukromé vysílání je součástí ústavní svobody projevu.

Rozhodnutí soudu umožnilo vznik místních soukromých stanic, ty ale měly zakázáno propojovat se do celostátních sítí do doby, než pravidla určí vysílací zákon. Na něj se však čekalo patnáct let - a právě tohoto legislativního bezvládí využil Silvio Berlusconi.

Kabelovou stanici Telemilano, budovanou jako součást stavebního projektu v Miláně, vlastnicky propojil s dalšími místními televizemi. Tak vznikl v roce 1980 celostátní televizní program Canale 5. Zákaz propojování lokálních stanic se obcházel tím, že mateřská stanice posílala předem nahrané kazety do regionů, které je vysílaly podle jednotného vysílacího schématu.

V letech 1982 a 1984 Berlusconi odkoupil od vydavatelských domů Rusconi a Mondadori televizní sítě Italia 1 a Rete 4. Jeho společnost Fininvest kontrolující nyní tři celostátní televizní programy, expandovala do zahraničí.

Všechny pokusy omezit mediální sílu Berlusconiho pravidlem, podle nějž by jeden vlastník směl kontrolovat jen dvě celostátní televize, zatím selhaly. Nepovedlo se to ani v zákonu z roku 1991, ani při přijímání digitální »Gasparriho« novely před třemi lety.

Nicméně rok 1992 přinesl Berlusconimu jisté problémy. Voliči se obrátili zády k vládnoucím stranám křesťanských demokratů a socialistů, rozběhla se akce »čisté ruce«. V jejím průběhu Berlusconi ztratil politické konexe, jež ke svému podnikání potřeboval.

Když například soud v začátcích soukromého vysílání vydal předběžné opatření zakazující »síťování« programu prostřednictvím kazet, pomohl Berlusconimu ministerský předseda Bettino Craxi vládním dekretem, kterým se platnost soudního opatření o měsíc odročila. Tlak divácké veřejnosti, která se obávala, že přijde o další pokračování Dallasu, mezitím vykonal své - soud od předběžného opatření ustoupil. (Po roce 1992 byl Craxi obžalován z korupce a zemřel v tuniském exilu.)

Berlusconiho vstup do politiky oznámený v lednu 1994 se vykládá dvěma způsoby. Příznivci Silviva Berlusconiho tvrdí, že to bylo jeho osobní rozhodnutí s cílem změnit italskou politiku, zbavit ji byrokracie a postavit se levicovým tendencím. Odpůrci Berlusconiho namítají, že jeho vstup na politickou scénu byl veden snahou zachránit mediální impérium, které přišlo o politickou podporu. Pro tento názor existují dva argumenty: velké zadlužení expandujícího Fininvestu a také vyšetřování Fininvestu z podvodů, podplácení a korupce z let 1992 - 1993.

Je fakt, že Fininvest vyšel z akce »čisté ruce« poměrně bez úhony. Vysvětlovalo se to tím, že zatímco jiní soukromí podnikatelé upláceli strany a vládní úředníky penězi, Berlusconi peníze nemusel dávat -nabízel přízeň svých televizí.

Kritici obviňují Berlusconiho ze zneužívání vlastních médií pro budování politické kariéry, a dokládají to raketovým úspěchem z roku 1994, kdy strana Forza Italia vznikla dva měsíce před volbami a hned vyhrála.

Ovšem bez Berlusconiho charismatu a schopnosti oslovit široké vrstvy by mu možná ani četné reklamní spoty v jeho televizích nepomohly. Navíc v roce 1994 bylo zpravodajství tří Berlusconiho programů pod tak silnou kontrolou veřejnosti, že si nemohly dovolit favorizovat svého šéfa na úkor ostatních politických stran.

O umění využívat média ke komunikaci s voliči Berlusconi přesvědčoval po celou dobu přebývání v opozici i při svém návratu do čela vlády v roce 2001. Nepotřeboval k tomu ani pořady typu Volejte řediteli. Čím to?

Dobře věděl, co média chtějí, a také jim to nabízel - zábavu, bonmoty, skandály. Naposledy to předvedl letos v lednu, kdy se protlačil do všech možných diskusních i sportovních pořadů ještě před začátkem regulované volební kampaně.

Nelze říci, že by šéfům televizí poroučel, co mají vysílat. Na druhé straně si mohl být jist jejich loajalitou. A jak známo, média, která jsou příliš loajální k politikům v úřadech, přestávají plnit důležitou roli zpětné vazby a hlídacího psa demokracie.

| nahoru |

CHRONOLOGICKÝ ARCHIV 2000-2001 | TEMATICKÝ ARCHIV: INFORMACE/GLOSY | ČESKÁ TELEVIZE | TV NOVA | TV PRIMA | TV3 | ZÁKONY/LEGISLATIVA | POLITIKA | TISK | AUDIOVIZE | KABELOVÁ TV | TELEKOMUNIKACE | HISTORIE MÉDIÍ | NA OKRAJ DNŮ | ŘEKLI O... | PŘEDNÁŠKY/REFERÁTY
Copyright © Milan Šmíd