Potkávání se životem
na výstavě Svět knihy

Jako obvykle jsem navštívil Výstaviště v sobotu před obědem. Jako obvykle jsem ukázal novinářskou legitimaci a byl vpuštěn. Jako obvykle jsem předpokládal, že stánky mezinárodního knižního veletrhu Svět knihy před obědem ještě nebudou obleženy davem návštěvníků chtivých prospektů a veletržních slev.

„Obvykle“ však tentokráte nefungovalo. Důvodem byla beseda a autogramiáda exprezidenta Václava Havla, spoluautora knížky „Prosím stručně“, která měla 6. května na Výstavišti premiéru.

Vcházel jsem s proudem lidí do střední haly v půl jedenácté, v okamžiku, kdy jakýsi nekonformní estonský básník v lotyšském stánku začal hlasitě recitovat svoji poezii, v níž rodný jazyk míchal s angličtinou, využívaje jejích expresívních výrazů, nejvíce „fuck“.

Naštěstí pořadatelé stáhli reprodukci jeho výkřiků natolik, že nerušila začínající besedu na druhém konci střední haly, ve velkém sále, na jehož pódiu vedle Václava Havla zasedli herečka Eva Holubová jako moderátorka, Karel Hvížďala jako spoluautor, Jaroslav Kořán jako vydavatel, a dále Joska Skalník a kdosi další, kdo se na knize podílel.

Velký sál přetékal lidmi. Než abych jen zdálky chytal útržky projevů, rozhodl jsem se kolovat mezi stánky, knihami a lidmi, čímž jsem uvedl do pohybu proud vzpomínek, které začaly vyskakovat z paměti pokaždé, když mě s danou osobou cosi spojovalo.

Začalo to Jaroslavem Kořánem, se kterým jsem se setkal před více než deseti lety, když jsem psal sloupky o médiích pro časopis Playboy, který Kořán šéfredaktoroval.

Pak jsem natrefil Miloslava Topinku, básníka, kterého jsem si poprvé všiml před čtyřiceti lety při natáčení Jirešova dokumentárního filmu Občan Karel Havlíček. Blíže jsme se seznámili až o několik let později, v době mezi psem a vlkem, v onom krátkém období let 1969-1970, kdy ještě doznívala doba svobody, než udeřily naplno normalizační prověrky a Míla Topinka si v Televizních novinách mohl přivydělávat jako jazykový poradce.

Zavzpomínali jsme na Jireše a já mu připomněl vyprávění o tom, jak ho jako člena expedice Lambaréné v Africe málem zastřelili. Tu historku jsem od něj slyšel před více než před pětatřiceti lety a já si ji dodnes pamatuji, včetně věty, kterou se pokusím parafrázovat: „Představ si, že když nás odváděli pryč pod samopaly, tak jsem v té chvíli necítil žádný strach. Jenom jsem si říkal, jak je to absurdní, že by můj život měl skončit tady, daleko od domova a zcela zbytečně, kvůli nedorozumění…“ Jak známo, deux ex machina v podobě konžského velitele znalého Československa nakonec členy expedice Lambaréné, pokládané za bílé žoldnéře, zachránil.

Právě v oné době mezi psem a vlkem, kdy jsem blíže poznal Mílu Topinku, se v Televizních novinách pohyboval také Fima Fištejn, kterého sem dohodil Vláďa Železný, a který si tu rovněž jako externista přivydělával, tuším, že překlady z ruštiny. Také on byl pokračující normalizací později z televize vyexpedován, možná ještě dříve, než Železný v roce 1973.

Jakmile ve velkém sále střední haly skončil Václav Havel, nastoupil na stejné podium Jaroslav Suchánek s knihou „Odvrácená tvář sportu“ a hned tu byla další vzpomínka. Je leden 1973, šéfredaktor Televizních novin Vladimír Rašín se rozhodl, že druhé vydání Televizních novin nebudou číst hlasatelé, ale redaktoři. První trojka redaktorů „domácí, zahraničí, sport“ nastupuje do studia ve složení „Karel Hořice, Milan Šmíd, Jaroslav Suchánek“ a Jaroslav Suchánek dává studiovému kandrdasovi Šmídovi dobré rady, na co si dát pozor, a jak si lépe vázat kravatu.

Epizoda normalizační obrazovky pro mě osobně skončila v létě 1973, brzy na to skončil i šéfredaktor Rašín i jeho nápad tzv. komentovaného druhého vydání TN. Sporťáci však měli své Branky, body, vteřiny a nebylo lepšího speakera a komentátora lyžařských sportů, než jakým byl Jaroslav Suchánek. Ti, kteří ho ze sportovní redakce v roce 1990 vyštvali, mu nesahali po kolena. Teď přišli jeho novou knihu na Výstaviště podpořit baviči Richard Genzer a syn Michal Suchánek.

Mezitím se u stánku Kořánova nakladatelství Gallery vytvořila téměř stometrová fronta na nákup knihy „Prosím stručně“ a na autogram Václava Havla. Publicista, kritik a historik Jan Lukeš, který ve stánku Xantypy propagoval svůj rozhovor s Jiřím Stránským „Srdcerváč“, si postěžoval, že exkluzivní rozhovor s Václavem Havlem o jeho nové knize pro televizní revue Třistatřicettři se bude vysílat až za čtrnáct dní, přestože ho revue získala mnohem dříve než denní tisk. Kdysi dávno jsem pro revue Třistatřicettři natočil jakýsi štěk, vystupoval v ní jako muzikant i můj synek.

Zatímco Jan Lukeš diskutoval, přispěchala do stánku Markéta Hejkalová a přinesla štůsek Srdcerváčů, neboť tuto knihu vydalo nakladatelství Hejkal. Markétu Hejkalovou si pamatuji jako obětavou kulturní atašé ve Finsku, s níž jsem kdysi seděl v helsinské hospodě Hadanka, kde se scházejí Češi se vztahem k Finsku a Finové se vztahem k Česku. Markéta Hejkalová později opustila zahraniční službu a dnes s manželem vydávají knihy. Kdo vydělal, a kdo prodělal? Podle mého názoru vydělala knižní kultura, prodělalo ministerstvo zahraničí. Kniha „Finsko“, kterou Hejkalová vydala v nakladatelství Libri, je snad nejlepší vádemékum o Finsku, které jsem kdy četl.

Čas ubíhal, fronta na Havla se nekrátila a poté, co ve velkém sále střední haly sci-fisti udělili své výroční ceny, zasedl na zdejší pódium expremiér Miloš Zeman s dodatečnou propagací své druhé memoárové knihy „Vzestup a pád české sociální demokracie“. Také tady jsem příliš dlouho nevydržel, neboť Zeman byl předpověditelný a otázky z publika mdlé.

To už byly dvě hodiny a letmým pohledem ke stánku Gallery jsem zjistil, že fronta se pronikavě zkrátila a Václav Havel stále podepisuje. Podepisoval až do půl třetí, tedy přes tři hodiny, do chvíle, kdy se v jiných nakladatelských kójích připravovali k podepisovacímu maratónu Miloš Zeman, Pavel Kohout, Ludvík Vaculík, Zelený Raul a další.

Osobností, které jsem mezi stánky knižního veletrhu potkával, a které ve mně vyvolávaly vzpomínky na události minulé, však bylo mnohem více.

Například v kapsáčích a s digitálním fotoaparátem tady pobíhal Zdeněk Hrabica, člověk etablovaný v předlistopadovém Svazu novinářů, který se spoluzasloužil o to, že majetek tohoto spolku byl v roce 1990 kompletně a bezbolestně převeden na nový Syndikát novinářů. Pokud vím, příliš vděku se mu za to nedostalo, a docela souhlasím s jeho dopisem, který nedávno poslal senátoru Jaroslavu Štětinovi.

Marně jsem očekával tradiční sobotní zábavné show při předávání anticen za špatné překlady. Nezaregistroval jsem totiž, že Skřipec i Skřipeček se udělovaly již v pátek, čímž jsem přišel o možnost poslechnout si anticenového porotce Honzíka Vaňka, kterého jsem poznal jako dítě školou povinné, a dnes ho registruji prostřednictvím internetových diskusí.

Když jsem zjistil, že se natahování na skřipec nedočkám, odešel jsem domů. Ještě před tím jsem navštívil stánek Gallery. Měl jsem dobrou vůli zakoupit si výtisk knihy „Prosím stručně“ do své knihovny jako studijní materiál. Moje dobrá vůle se však dostala do sporu s rozumem, který se vzpíral zaplatit 365 Kč za ne příliš reprezentativní brožovanou publikaci v rozsahu 256 stran. Rozum nakonec poručil nekupovat, a raději vyčkat možné budoucí nabídky Levných knih.

A tak jsem odcházel z Výstaviště pouze s jedním zlevněným nákupem: „Kdyby sólokapři měli křídla“. Podtitul této knihy by mohl znít: „Best of Čermák“, budu-li mít čas, napíšu k ní recenzi.