Tento velice obsáhlý úvod jsem zvolil proto, abych objasnil východiska svého názoru na budoucí běh událostí, který nás čeká po nedávném volebním patu.

Včera mě zaujal komentář Miloše Čermáka Politické prognózy s ručením omezeným tím, jak připomněl mudrování komentátorů v roce1998, kdy Miloš Zeman všechny překvapil svou menšinovou vládu s podporou opoziční smlouvy. Čermák novináře srovnal s výzkumníky veřejného mínění. Doslova: “Zarážející je neochota výzkumníků skládat účty. V tom se ale podobají novinovým analytikům a komentátorům. Mnozí z nich budí dojem, že vědí, co přesně politici udělají. A když neudělají? Pak budou přesně vědět, proč se tak nestalo.“

Lidi, kteří si na svůj chléb vezdejší vydělávají tím, že jsou nuceni každý den do médií vyplodit nějaký názor, Čermák o pár odstavců níže pak bere v ochranu větou: „...zákonitosti české politiky se často vzpírají zdravému rozumu. Jistěže to nebrání o nich zasvěceně a přesvědčivě rozumovat.“

Rozumovat jsem se rozhodl i já, především tím, že bych rád znovu upozornil na zákonitosti české politiky, které mají svoji logiku, i když nezasvěcený pozorovatel by si o nich mohl myslet, že se „vzpírají zdravému rozumu.“

Domnívám se, že pro pochopení budoucího vývoje stačí připomenout dvě konstanty českého politického života, které jsem před rokem popsal v článku Poučení z rizikového vývoje české politiky. Tou první konstantou je převažující chápání politiky jako výdělečného podniku, a tou druhou konstantou je silný vliv partikulárních ekonomických zájmů na chování české politické scény.

Pokud tyto konstanty vezmeme v úvahu, pak komentář Adama Drdy o tom, jak Topolánek kultivuje českou politickou scénu, zatímco Paroubek ji devastuje, mají charakter slohové práce školáka, který ještě nedohlédl, jak to ve světě dospělých funguje.

Docela mě pobavila Drdova věta o Topolánkově „marném počínání“ s racionálním jádrem, které je skryto ve větě, že „cesta může být cíl.“ Topolánkovo počínání totiž vůbec není marné, ale spíše zákonité a jediné možné. Lidově řečeno: jinudy cesta nevede, a kdo se dal na vojnu, musí bojovat.

Podle mého názoru je jen otázkou času, kdy a jaká menšinová vláda vedená ODS získá podporu ve Sněmovně tak, aby se přinejmenším do podzimu příštího roku nemuselo znovu volit. Ti, kteří se dostali do Sněmovny, a tato činnost je jejich jediným živobytím, už něco vymyslí, aby o své živobytí příliš rychle nepřišli. Tento jejich zájem musejí respektovat i jejich vůdci, případně i ti, kterým více než o poslanecký plat jde o veřejné blaho, program či ideje.

Mirek Topolánek, Pavel Bém, či jiný budoucí předseda vlády, vůbec nebude muset „spoléhat na »přetažení« (uplacení) jednoho či dvou poslanců ČSSD (tedy něco mezi sekerou a šperhákem)“, jak uvádí Drda, který tuto představu pokládá za absurdní a za nečistou věc, která by se obrátila proti ODS.

Otázkou jenom je, zda podpora menšinové koaliční vládě vedené ODS půjde přes jednotlivce nebo přes nějaký historický, veřejnosti šikovně vysvětlený kompromis ve formě utajené velké koalice.

Někteří prognostici radí: buď předpovídejte CO se stane, ale neříkejte KDY se to stane. Nebo sdělte KDY se to stane, ale neříkejte CO se přesně stane. Jen tak máte nějakou šanci na úspěch, protože skutečnost nás vždy nějakým způsobem překvapí. Protože neusiluji o prestiž prognostika, ale rád si hraju, výše uvedené zásady házím za hlavu a pokusím se předpovídat.

Podle mého názoru scénář dalšího vývoje je v podstatě dán rozložením politických sil a ústavním pořádkem. Varianty vývoje jsou možné pouze v tom rozsahu, jak jednotliví hráči budou hrát s kartami, které jim voliči dali do ruky.

Možný budoucí scénář by mohl proto vypadat takto: