V Praze jako v Londýně
Clive Goodman patří od 90. let mezi známé britské novináře. Proslulost mu zajistily exkluzivní reportáže ze života princezny Diany. V redakci týdeníku News of the World pracuje jako royal editor, tj. redaktor zabývající se životem britské královské rodiny.
Před dvěma týdny ho soud odsoudil na čtyři měsíce do vězení pro trestný čin „spiknutí za účelem nezákonného odposlechu komunikace“. Dopustil se ho ve spolčení s externím poradcem Glennem Mulcairem, který odešel od stejného soudu s trestem šesti měsíců vězení.
Goodmanovi se podařilo proniknout do hlasových schránek prince Charlese a dvou jeho tajemníků. I když větší část odposlechů dělal Goodman, přístup zajišťoval Mulcair, kterého Goodman platil z redakčních peněz. Ty pak vyúčtovával jako náklady utajeného zdroje. Jak se zjistilo, v redakci News of the World si Glenn Mulcair vydělal za rok, nejen u Goodmana, sto tisíc liber.
Opět vyšlo na povrch to, o čem se příliš nemluví, ale co se běžně děje: novináři platí svým zdrojům za informace, jejichž shromažďování je v popisu žurnalistické práce.
Obchodní vztah mezi zdroji a médiem není nezákonný a nebylo by na něm v zásadě nic špatného, kdyby tato žurnalistika šekové knížky neskrývala četná nebezpečí. Tím hlavním je možnost, že zdroj, který si chce vydělat, si buď začne vymýšlet a uvede novináře v omyl, nebo začne používat metody, které porušují zákon.
To, co se stalo ve Velké Británii ve velkém, jsme nedávno zažili v malém, když dva policisté z obvodního oddělení v Kostelci nad Černými Lesy prodali bulvárnímu deníku Blesk policejní fotografie mrtvého těla Karla Svobody.
Ať už obvinění těchto dvou policistů dopadne jakkoliv, neměla by se z něj vytratit také odpovědnost médií. Alibistické prohlášení Blesku o „odporném obchodu“, při němž deník fota prý koupil „jenom proto, aby je prodavač bez jakýchkoli skrupulí nešířil dál“, nevyvazuje média z odpovědnosti za to, že se při koupi informací a materiálů získaných nezákonným způsobem mohou stát spolupachateli trestného činu.
Politici ve stínu Svobody
Jméno hudebního skladatele Karla Svobody se v týdnu od 29. ledna dostalo do čela statistiky medializovaných osobností, kterou připravuje společnost Newton IT. O Svobodovi se zmiňovalo 1483 příspěvků zveřejněných v tisku, rozhlase i televizi. Častěji – v 1734 příspěvcích - se v médiích mluvilo a psalo pouze o premiérovi Mirkovi Topolánkovi. Také v kategorii celostátních deníků se Karel Svoboda umístil na druhém místě za Topolánkem (174 příspěvků), když se 151 příspěvky předstihl politiky Jiřího Paroubka (106), Václava Klause (89) a Jiřího Čunka (84).
Proč roste CME?
Nedávný růst akcií majitele Novy, který provozuje televize ve střední a východní Evropě, přičítají analytici vstupu Rumunska do EU. Svoji roli zde mohlo sehrát také prodloužení licence ukrajinské televizi s účastí CME. Ukrajinská mediální rada prodloužila od ledna na dalších deset let tzv. patnáctihodinovou licenci, kterou televize Studio 1+1 získala v době, kdy se o celoplošnou síť musela dělit s kulturními a vzdělávacími programy státní televize. Později získalo Studio 1+1 licenci i na zbývajících devět hodin, která platí do roku 2014. Za prodloužení licence zaplatí CME necelých šest milionů ukrajinských hřiven, 26 milionů Kč.
Čára přes rozpočet
Americký koncern Viacom, vlastník televizí MTV, Nickelodeon a Comedy Central, udělal čáru přes rozpočet majiteli internetového serveru YouTube, společnosti Google. Viacom odmítl kompromis, který přijaly firmy Warner, Universal, Sony BMG nebo televize CBS a NBC (viz Ekonom 26.10.06 - Google a autoři), podle něhož by se Viacom mohl podílet na zisku z reklam výměnou za autorská práva jeho klipů umístěných na YouTube. Viacom teď žádá, aby YouTube odstranil zhruba 100 000 videoklipů, stažených z jeho televizních programů. Dohoda prý zkrachovala na nesplněném slibu, že YouTube od ledna zavede dohled nad umisťovaným obsahem, který by majitele autorských práv chránil.
Jarmark marnivosti
Hodně stránek, málo obsahu. Tak komentoval týdeník Spiegel únorový start nového německého lifestylového týdeníku Vanity Fair, který je odnoží známého amerického časopisu. V USA Vanity Fair vychází jednou měsíčně a prosadil se zábavností a kvalitními texty, doplněnými stylovou reklamou na značkové zboží. V Německu překvapila týdenní periodicita nového titulu, při níž bude muset Vanity Fair soutěžit se zavedenou rodinou týdeníků Stern, Gala, Bunte, Vogue, Max, Park Avenue a dalších. První číslo se prodávalo za dumpingovou cenu jednoho eura. Startovní investice se zatím tají. Podle obchodního ředitele Bernda Rungeho se kalkulace investorů pohybují mezi deseti a stovkou milionů eur.