Článek Louče

zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií

12.2.2009

RUBRIKA: Informace, glosy, polemiky

Diskuse na téma Respekt a práskač

Na můj nedávný sloupek reagoval šéfredaktor týdeníku Respekt Eric Tabery komentářem na svém blogu s titulkem "Respekt a práskač" a v diskusi na webové stránce ČT24 pod názvem „Omyl pana Šmída.“ Dovolil jsem si odstavce Taberyho komentáře očíslovat, abych je mohl odděleně komentovat a nenarušil už předem kompaktnost publikovaného textu:

1. Je dobře, že Šmídova glosa vyšla. Myslím, že bych lépe nedokázal ukázat, jak bídná je u nás analýza českých médií. Pan Šmíd spojil dvě naprosto nespojitelné věci - psaní bulváru o nehodě Petra Kratochvíla a článek v Respektu o dopisu Jiřího Weigla, který v druhé polovině devadesátých let doporučoval Viktora Koženého za ideálního partnera pro podnikání.

2. Milan Šmíd naznačuje, že jeden z autorů textu (Nikola Hořejš) pracuje volně řečeno jako práskač, který nám poskytl onen dopis. A ještě na závěr Šmíd konstatuje: "Nic proti whistleblowers, jsou užiteční, protože nás upozorňují na to, co se kolem nás děje. Jenom ty jejich signály by se asi měly zpracovávat s větší důkladností a odpovědností."Všechno je ale v glose Milana Šmída špatně. Pan Hořejš je normální publicista, který je právě na studijním pobytu v USA. Milan Šmíd píše: "O tom, co Hořejš ve Washingtonu dělá, jsem se dozvěděl z jeho nedávného článku v Lidových novinách, ve kterém psal o informátorech - tzv. "whistleblowers" v USA." Jenže novinář Hořejš studuje tento fenomén, ale neživí se jím.

3. Podle logiky pana Šmída by například člověk, který studuje násilí páchané na dětech, byl automaticky také násilníkem. Ale budiž. Dejme tomu, že by i pan Hořejš byl "práskačem", co to mění na pravdivosti informace, kterou jsme přinesli?

4. Prý bychom měli pracovat s "větší důkladností a odpovědností". Co bylo nedůkladné? Co bylo nepřesné? Kde jsme udělali chybu? Kde jsme byli neodpovědní? Ve skutečnosti jsme jen přinesli důležitou zprávu a informace v článku potvrdil i pan Weigl. Kde je tedy chyba?

5. Problém zdejšího psaní o médiích je, že téměř neexistuje a když už existuje, tak je obecné a nedůkladné, abych si půjčil Šmídův termín. A to je zásadní škoda.
Erik Tabery, týdeník Respekt

x x x

Ad 1. Ano, v tomto bodě jsem ochoten sebekriticky přiznat, že spojení průšvihu, který se stal bulvárnímu deníku Aha!, a článku „Pirát na Pražském hradě“ v týdeníku Respekt, se může někomu jevit jako nelogické, nekonsistentní, zkrátka mimo mísu. Pokoušel jsem se to vysvětlit již v diskusi na ČT24, když jsem žádal, aby si novináři nejprve všechno dobře prověřili a teprve potom dělali závěry. Podle mého názoru v obou případech novináři namísto aby pečlivě mířili a měřili, bezhlavě pálili od boku s vidinou požadovaného cíle – v jednom případě získat atraktivní story o dopravní nehodě celebrity, a v případě druhém využít nalezený dokument ke skandalizaci Hradu a prezidenta. Nicméně přece jen – ta nesourodost témat i metod je příliš velká, nehledě na to, že žurnalistické kvality článku v Respektu jsou nesrovnatelné s tlacháním bulvárního plátku. Proto tuto výtku akceptuji.

Ad 2. Ani při podrobném čtení svého sloupku jsem nenašel nic, co by opravňovalo k Taberyho výroku: „Milan Šmíd píše, že jeden z autorů textu (Nikola Hořejš) pracuje volně řečeno jako práskač, který nám poskytl onen dopis.“ Já jsem si jen vyhledal další články autora a z nich odvodil, že ten Weiglův dopis asi nalezl Hořejš při svém studijním pobytu ve Washingtonu, ke kterému se vícekrát přihlásil. Slovo práskač jsem vůbec nepoužil a když píšu o užitečnosti whistleblowers, pak je chápu nikoli jako práskače, ale jako „upozorňovače“. Co jiného by měl žurnalista dělat, než upozorňovat na věci kolem nás, kterých si ve svém běžném životě nevšimneme, nebo nemáme šanci se o nich jinak dozvědět! To znamená, že whistleblowers – upozorňovače vnímám jako pozitivní jev. Jenomže tito „objevitelé“ (jednou auto celebrity v příkopě, podruhé neznámý dopis) by pak měli se svým objevem seriózně nakládat. A tady je jádro mé kritiky.
Na základě svých rešerší dobře vím, že je pan Hořejš publicista, který publikoval ve více médiích, v poslední době nejvíce v E15. Tedy jeho profesi jsem nezpochybňoval a vůbec nechápu, proč „Všechno je ale v glose Milana Šmída špatně.“

Ad 3. Následné imputování jakési zvrácené logiky do mého uvažování a obhajobu pana Hořejše jsem schopen pochopit jedině tak, že se pan Tabery domnívá, že jsem obvinil pana Hořejše z nějakého nečestného práskačství. Ale o to tady vůbec nešlo, naopak - publikaci dopisu jako faktu dokreslujícího dobovou atmosféru privatizace 90. let vítám.

Ad 4. Na otázky: „Co bylo nedůkladné? Co bylo nepřesné? Kde jsme udělali chybu? Kde jsme byli neodpovědní?“ lze odpovědět pouze podrobnou analýzou otištěného textu. Protože nechci zdržovat čtenáře, vyberu jen několik citátů:

- Nadpis „Pirát na Pražském hradě“ je v rozporu s dobrými žurnalistickými mravy, které nám přikazují, aby titulek neuváděl v omyl, aby byl v souladu s kontextem událostí, obsahem článku a zjištěnými fakty. Nemohu si pomoci - Viktor Kožený zkrátka na Pražské hradě není a nebyl.
Etický kodex americké Society of Professional Journalists, to říká následovně: “Make certain that headlines, news teases and promotional material, photos, video, audio, graphics, sound bites and quotations do not misrepresent. They should not oversimplify or highlight incidents out of context.“

- Podtitulek „V utajovaném spise v USA byla objevena óda na Viktora Koženého od prezidentova kancléře.“ Seriózní novinařině by slušelo u slova spis místo „utajovaný“ adjektivum „dosud neznámý“, nebo „zatím nepublikovaný.“ Pokud byl utajovaný, měli bychom se později v textu vědět, kdo ho utajoval. Nestalo se tak. Samozřejmě – „utajovaný“ zní lépe, i když to nemusí být pravda, a souzní to s emotivním označením suchého doporučujícího listu jako „óda na Viktora Koženého.“

- „Koženého údajná „očista“ ale bezpochyby vyvolala radost minimálně na Pražském hradě.“ Zde autor čtenáři vnucuje svůj názor, aniž by ho měl podložený fakty.

- „Nedlouhý dopis, který autor tohoto článku získal v USA z dosud utajovaných soudních spisů, je plný vřelé a nekomplikované chvály.“ Byly ty spisy skutečně utajované? Proč nutit čtenáři hodnocení o „vřelé a nekomplikované chvále.“ Cožpak nestačí prostá citace? Nebo se autor bojí, že by čtenář text dopisu vyhodnotil jinak, než si to on sám přeje?

- Problém je v tom, že nejen Hořejš, ale i Tabery se nedokážou odpoutat od svého předem vytvořeného názoru a podjaté interpretace. Mám na mysli jeho výše uvedenou glosu, v níž píše „o dopisu Jiřího Weigla, který v druhé polovině devadesátých let doporučoval Viktora Koženého za ideálního partnera pro podnikání.“ Pokud jsem si dopis dobře přečetl, tak Weigl nedoporučoval Koženého „za ideálního partnera pro podnikání“, pouze se kladně vyslovil o jeho zkušenostech s privatizacemi.

- „Už v roce 1997, tedy před uklidňujícím dopisem do Ázerbájdžánu, se přitom v českých novinách mluví o Koženém jako o „pirátovi“. Autor nám naznačuje, že názor na Viktora Koženého musel být přece jasný již v roce 1997. Jenomže když se podíváme do dobového tisku, tak zjistíme, že pochyby o legalitě Koženého operací, ani žádná žaloba tady ještě nebyly, kromě soudu s Wallisem, ke kterému se do ČR Kožený odmítl dostavit jako svědek. Za celý rok 1997 pouze jeden novinář a pouze v jednom případě použil v souvislosti s Viktorem Koženým slovo „pirát“. Bylo to Jan Macháček v Respektu 25. srpna 1997 (Poslední tah česko-irského mága. Impérium Viktora Koženého v Čechách definitivně končí.)

K dalšímu popisu událostí nemám připomínek, i když bych jako čtenář rád věděl, jak to, že na jedné straně „v Baku vystoupil zdejší zástupce světové banky s pochybnostmi o Koženého minulém podnikání,“ čímž to údajně Koženému zavařil (a proto potřeboval ty doporučující dopisy), a jednu z „vlivných přímluv,“ mezi něž je zařazen i Weiglův dopis, napsal právě tehdejší šéf světové banky James Wolfensohn. Nedá se to vysvětlit i tak, že se Kožený ve světě velkých financí v roce 1997 ještě nezdiskreditoval? Jenomže to se asi autorovi nehodí do krámu.

Ad 5. „Problém zdejšího psaní o médiích je, že téměř neexistuje a když už existuje, tak je obecné a nedůkladné, abych si vypůjčil Šmídův termín.“. Na tuto výtku jsem odpověděl Erikovi Taberymu již v diskusi na ČT24, tím, že jsem se dotázal, co tak obecného a nedůkladného je například na mém kritickém rozboru jednoho článku v Respektu, který jsem kdysi sepsal. (Pro pořádek uvádím i odkaz na Taberyho odpověď na moji otázku.).

Účelem tohoto sáhodlouhého textu není jen to, oč mě Erik Tabery žádá, tj. abych doložil svá tvrzení fakty. Byl bych rád, kdyby z celé argumentace vyplynulo to, co mně vadí nejen z hlediska mé profese člověka, který se o média podrobněji zajímá, ale to, co mě rozčiluje jako obyčejného čtenáře a konzumenta médií, jenž si nepřeje nic jiného, než aby byl přesně a nezaujatě informován o událostech okolního světa, jak jsem to kdysi popsal v glose o pokřiveném zrcadle médií.

P.S. Ten, kdo mne zná a čte mé glosy, dobře ví, že nepatřím k lidem, který bezvýhradně přijímá vše, co pochází z Hradu a od Václava Klause. Spíše naopak. Jenomže některé zásady by se měly aplikovat systémem „padni komu padni“. Na jedné straně bych se mohl radovat, jak to Respekt Weiglovi a Klausovi vytmavil. Na straně druhé si myslím, že i můj názorový protivník má právo na to, aby ho média pravdivě interpretovala, a když mluví o chřipce, aby se z toho v titulcích nestala rýma.

| nahoru |