Štrougalovy memoáry a (ne)spolehlivost pamětníků (sloupek pro aktuálně.cz)

„Jak už to bývá, o lidech, kteří zastávají vrcholné funkce, se za každého režimu vykládají různé historky, pomluvy, prostě drby (…) I teď se ještě povídá, že můj otec byl s Antonínem Novotným v koncentračním táboře a ten mu měl slíbit, že se o Štrougalovy syny po válce postará. Otec se s A. Novotným vůbec neznal, nikdy se nesetkali, každý byl vězněn v jiném nacistickém „zařízení.“ Prostě bláboly všeho druhu.“

Tímto citátem z knihy Paměti a úvahy bych rád uvedl opravu jednoho „blábolu“, jehož jsem byl šiřitelem, což mě mrzí a omlouvám se za něj. Když totiž do Googlu zadáte slovo „Štrougal“, nejpozději v první dvacítce se vám nabídne článek Louče z roku 2001 "Aparátčík" Štrougal, česká minulost a český tisk. (Statistika letos vykazuje přes 600 návštěvníků této stránky.) Uvádím v něm onu historku s Antonínem Novotným a také informaci o tom, že Štrougalův otec měl ve Veselí stavební firmu. Protože pro řadu publicistů se Google stal prvním, ale bohužel také i posledním novinářským zdrojem, informace uvedené v této glose se rozletěly do světa českých médií, aniž je kdo korigoval dodatečným prověřováním.

Na svoji omluvu uvádím, že to, co jsem napsal před osmi lety, jsem si nevymyslel, ale vyslechl od pamětníků, občanů Veselí nad Lužnicí a Stráže nad Nežárkou, z nichž jeden byl dokonce Štrougalovým spolužákem. Nedávné vydání Štrougalových memoárů (Paměti a úvahy) uvádí věci na pravou míru. Otec Lubomíra Štrougala Josef Štrougal nebyl podnikatel, ale zaměstnanec firmy vyrábějící „cementářské zboží všeho druhu“ (str. 12), kterou vlastnil Antonín Egerer, švagr Josefa Štrougala, strýc Lubomíra. Josef Štrougal, odsouzený v roce 1941 za odbojářskou činnost na 12 let káznice, zahynul zřejmě při bombardování berlínské věznice Plőtzensee na konci války (str. 20), v Mauthausenu s Antonínem Novotným nikdy nebyl.

Celkové hodnocení Štrougalových memoárů přenechávám historikům a dovolím si jen několik čtenářských postřehů. Plně chápu, že politici ve svých pamětech nám dají nahlédnout do své kuchyně jenom v takové míře, kterou uznají za vhodnou, a že se budou snažit prezentovat své činy v tom lepší světle a jejich třinácté komnaty zůstanou i nadále uzamčeny.

Proto se vzdávám polemiky o tom, co měl či neměl Lubomír Štrougal veřejnosti sdělit. On sám to popisuje takto: „Zaznamenávám to, co má být podle mého přesvědčení zaznamenáno. Může se objevit otázka, proč neuvádím další fakta a úvahy. Zřejmě proto, že nemám další potřebné, ověřené informace a zároveň schopnost posoudit vše v celém komplexu. A nebo některé reálie pokládám za nepodstatné či dokonce nicotné.“

Rovněž nehodlám polemizovat se Štrougalovým hodnocením dob minulých a současných, protože ta polemika – zvláště s poslední čtvrtinou knihy, která by se klidně mohla stát součástí volebního programu KSČM – by vydala na celou knihu. Na kritiku současného režimu má Lubomír Štrougal plné právo, ovšem například jeho tvrzení, že „místo slibované názorové plurality je přípustný jen jeden ideologický monopol,“ (str. 343) nedopovídá realitě současnosti, v níž bez problémů existuje KSČM, vycházejí Haló noviny a jeho vlastní memoáry jsou k dostání ve všech knihkupectvích.

Totéž se týká Štrougalova výčtu úspěchů čtyřiceti let vlády jedné strany (str. 345), který sice oprávněně reaguje na černobílé nahlížení na minulost, podle něhož vše, co zde existovalo v letech 1948-1989, bylo špatné. Ale který na druhé straně zapomíná, že pokud se naše výdobytky postaví vedle podobných bilancí z jiných krajů, pak naše výsledky ve srovnání se zeměmi s demokratickými politickými systémy dosti blednou.

Autor zde vícekrát zmiňuje neoddiskutovatelný fakt politické porážky, ovšem podle něj to, co bylo poraženo, byl „dogmaticky uplatňovaný model socialismu“ (str. 255), nikoli socialismus samotný. Dovedeno do důsledků: kdyby nebylo lidských chyb, nedostatků vedení a neochoty k reformám na domácím i mezinárodním poli, nedošlo by ke kolapsu let 1989-91. Že by zárodky onoho kolapsu mohly být zakódovány již v samotné podstatě systému, jenž si říkal socialistický, a který dnes dostal komunistickou nálepku, o tom zde není řeč.

Názory mohou být různé, nicméně jsou věci, o jejichž správnosti a přesnosti nemůže být pochyb, a ty by se v textu měly uhlídat. Překvapilo mne, že Zdeněk Jirků, který údajně na memoárech s bývalým premiérem spolupracoval, si nedal tu práci, aby opravil, případně korigoval některé věcné i logické chyby v textu. Například každý editor by měl vědět, že casus belli je v překladu „případ, důvod války“, a nikoli „absolutní nesmysl“ (Viz věta na str. 133 „Ale to byl casus belli – absolutní nesmysl“). Ponechávám stranou některé drobné češtinářské prohřešky (například „potencionální“ namísto „potenciální“ na str. 66). Bohužel, stalo se už tradicí, že díla literatury faktu dnes běžně vycházejí bez jmenného a věcného rejstříku, nemluvě o nedostatečných bibliografických odkazech. Viz např. odkaz citátu z Plevzovy knihy Vzostupy a pády (str. 48) nebo i uvedení neexistující publikace „Krátké dějiny VKS(b)“ (str. 27). Ta příručka se totiž jmenovala „Dějiny VKS(b) Stručný výklad“.

To všechno jsou možná jen maličkosti. Na druhé straně, jak si vysvětlit některé závažnější historické i logické nesrovnalosti v textu. Mám na mysli větu na straně 40: "Komunistická strana získala ve volbách v roce 1946 rozhodující většinu". O několik stránek dále (str. 65) se však dočteme: "Ve volbách v roce 1946 zaznamenala KSČ výrazný úspěch. Spolu s levicí získala v parlamentu většinu." Oficiální výsledky voleb 1946 dávají za pravdu tvrzení druhému. Není pochyb o tom, že KSČ se stala jasným vítězem voleb, ale pouze v českých zemích (40,2%) a sama většinu neměla. Na Slovensku to KSS (38,4%) drtivě prohrála s Demokratickou stranou (62%), a když se sečetly mandáty KSČ, KSS a českých sociálních demokratů, dávalo to v třísetčlenném parlamentu dohromady těsnou většinu 151 hlasů (se slovenskou sociálnědemokratickou Stranou práce 153 hlasů).

Rovněž úvod kapitoly „Volba prezidenta republiky“ (str. 166) by možná vyžadoval upřesnění. Lubomír Štrougal zde píše: „Na plénu ÚV Husák obvinil Novotného, že neučinil jako prezident republiky… nic pro vyřešení nezákonnosti v jeho procesu…“ Prameny sice uvádějí, že v březnu 1968 Gustáv Husák veřejně proti prezidentovi Novotnému vystoupil, ale rozhodně to nemohlo být bezprostředně na plénu ÚV. Jediné stranické fórum, kde tato kritika mohla oficiálně zaznít, byla městská konference KSS v Bratislavě 15.-17. března, neboť Gustáv Husák se do ÚV KSS a ÚV KSČ dostal až po srpnové okupaci, do té doby zastával jen vládní, nikoli však stranické funkce. Ke kooptaci do řad ÚV KSČ došlo 31. srpna 1968, členem a prvním tajemníkem ÚV KSS se stal na mimořádném sjezdu KSS ve dnech 26.-29. srpna 1968.
OPRAVA 2013: Gustáv Husák skutečně na plenárním zasedání ÚV KSČ 29.5.-1.6.1968 vystoupil, byť nebyl členem ÚV KSČ. Jak uvádějí historické prameny: Jednání se zúčastnil prezident republiky, členové ÚKRK, komunisté-ministři, vedoucí tajemníci KV KSČ, kteří nejsou členy nebo kandidáty ÚV. Husák zde byl jako"komunista-ministr" a jeho projev později otiskla Kulturní tvorba č.24/1968.

Ze stejného důvodu vyznívá poněkud nelogicky Štrougalova vzpomínka na diskusi s jeho blízkými spolupracovníky v červenci 1968 (str. 231), kteří při ní „vyslovili názor a zároveň dotaz, proč vlastně v lednu nebyl vedle Dubčeka a Černíka jako kandidát navržen i Gustáv Husák.“ Jak mohl být Gustáv Husák v lednu navrhován za prvního tajemníka ÚV KSČ, když nebyl členem tohoto stranického gremia, je mi záhadou. Možná, že podobných nelogičností by se v textu našlo více.

O tom, jak nás naše paměť může klamat, jsem psal již vícekrát. Například v glosách o Wittgensteinově pohrabáči, o vzpomínce na Gagarina, a také s titulkem Střezme se pamětníků. Také proto doufám, že knihu Paměti a úvahy si vezme do práce nějaký renomovaný historik a proseje Štrougalovy vzpomínky sítem křížových odkazů a nezpochybnitelných historických faktů.

P.S. A nejen ty Štrougalovy. Co si mám myslet o Petru Pithartovi, který ve vzpomínkové knize Devětaosmdesátý někdejšího tiskového mluvčího Adamcovy vlády Miroslava Pavla nazývá Josefem Pavlem (str. 109), a který popisuje, jak „v jednu v noci, už 18. listopadu, jsem z Hlasu Ameriky uslyšel o mrtvém studentu Šmídovi….V noci na 18. listopadu… jsem vzbudil ženu Drahomíru i syna Davida a oznámil jim vzrušeně, že už to začalo.“ (str. 87). Také tady se tážu: kde byli lektoři a editoři v době, kdy se dávala kniha do tisku, proč nikdo Pitharta neupozornil na to, že v noci na 18. listopadu ještě nikdo nic nemohl vědět, mrtvý student se do zahraničních vysílaček dostal až o den později.

P.S. P.S. Nejhorší je na tom, že někteří novináři pak tyto faktické omyly pamětníků nekriticky přijímají jako bernou minci, zvláště když jeden od druhého opisují. Proto opakuji - poučen i vlastními zkušenostmi (viz moje omluva v úvodu tohoto textu): Díky za každé zajímavé vzpomínání, berme jej však s rezervou!