Velké politické retro a pamětnické vzpomínky (sloupek pro aktuálně.cz)

Pochybuji o tom, že velké politické retro, kterým Česká televize vyplnila prázdninový výpadek Hyde parku na programu ČT24, může zaujmout někoho pod třicet let, pokud to není student historie, politologie nebo člověk s nadprůměrným zájmem o politiku a věci veřejné. Nám, dříve narozeným, však reprízy politických diskusních pořadů z posledních dvaceti let oživují vzpomínky na to, jakými cestami se ubírala polistopadová politika a televizní žurnalistika. Některé z nich jsem pokusil dát dohromady:

Vznik a počátek pořadu Co týden dal, který poprvé spatřil světlo světa 21. října 1990, dostatečně objasnil první díl retra. Od té chvíle se na jeho půdě odehrávaly mnohé důležité diskuse, při kterých se občan mohl seznamovat s nově vznikající politickou scénou, jejími protagonisty a programy. Tehdy se moderátor pořadu Otakar Černý proslavil otázkou o občanovi, která se dnes cituje ve znění "Co na to občan?", ale podle mého názoru měla častější podobu "Občan se ptá..."

Již tehdy se na pořad sesypala kritika, že preferuje jen některé strany a některé hosty. Dnešní redaktor ČT Bohumil Klepetko v roce 1992 ve své bakalářské práci Analýza pořadu Co týden dal zpracoval statistiku pozvaných hostů a jejich politické příslušnosti, která tato obvinění vyvracela. Došel však k zajímavému závěru, že procentní zastoupení politické příslušnosti pozvaných hostů téměř přesně odpovídá procentním výsledkům voleb z roku 1990, čímž se potvrdila známá pravda, že veřejnoprávní televize ve své politice - vědomě či nevědomky - reflektují aktuální rozložení politických sil. V daném případě však vznikaly některé odchylky dané tím, že Občanské fórum se mezitím rozdělilo na další strany, a že Vladimír Mečiar odmítal v pořadu V pravé poledne vystupovat a programově ho bojkotoval.

Když se zánikem federace 31. prosince 1992 skončila také federální Československá televize, pracovníci jejího zpravodajství a publicistiky se domnívali, že automaticky přejdou do České televize, která se stala jediným veřejnoprávním televizním vysílatelem nového státu. ČT se z ČST vyčlenila již rok předtím, 1. ledna 1992. Její zpravodajství na druhém národním programu ČT bylo do té doby chudým příbuzným elity federální ČST, kterou reprezentovala jména jako Ladislav Špaček, Milan Šíma, Jan Martinek nebo Otakar Černý. Jaké bylo jejich překvapení, když jim šéf zpravodajství ČT Petr Studenovský sdělil, že o většinu z nich nemá zájem.

Tak dočasně zanikl federální diskusní pořad Co týden dal, který ČT od ledna 1993 nahradila podobnou diskusí Debata, vedenou rozhlasovým redaktorem Vítem Dvořákem a bývalou tiskovou mluvčí vlády Naďou Petrovou. Ota Černý se však na obrazovku ČT brzy vrátil i se zavedenou značkou Co týden dal včetně Zuzany Bubílkové (ta však jen do října 1993), tentokráte však na druhém programu a v sobotu.

Mohl za to koncept alternativního zpravodajství vymyšlený poslanci novelou zákona, jež ukládala v zájmu plurality provozovat na okruhu určeném k privatizaci samostatné a nezávislé zpravodajství a publicistiku do doby, než vysílací síť převezme soukromý subjekt. Pro tento účel se vytvořila funkce intendanta zpravodajství, kterou vykonával Jan Štern.

Od února 1993 tedy na dvou programech ČT soutěžily dva podobné diskusní pořady, které Jan Štern doplnil ještě novinářským Duelem v neděli večer, ve kterém účinkovali Milan Šíma a Jan Martinek. Roční epizoda dvou konkurenčních zpravodajských redakcí v České televizi skončila v roce 1994, kdy na bývalých frekvencích federálního programu F1, z nichž Ivo Mathé dočasně udělal ČT2, začala vysílat televize Nova.

Studenovským vybraná dvojice moderátorů Debaty Dvořák/Petrová se příliš neosvědčila a tak byl Ota Černý i po definitivním zániku pořadu Co týden vzat na milost. V roce 1994 se stal hlavním moderátorem pořadu Debata a na tomto místě vydržel až do 12. dubna 1998.

Když v únoru 1994 začala vysílat televize Nova, zvolila vůči České televizi konfrontační strategii. Proti nedělní Debatě nasadila ve stejném čase od 13 hodin vlastní diskusní pořad „7 čili Sedm dní“ moderovaný Janem Vávrou. Jeho popularita brzy zastínila Debatu, proto se ČT rozhodla v červenci 1995 posunout vysílací čas Debaty ze 13 na 12 hodin, údajně aby se vyšlo vstříc divákovi, který měl mít šanci sledovat oba diskusní pořady.

Tento stav trval necelé tři roky do jara 1998, kdy nastoupil do ČT nový ředitel Jakub Puchalský a Debatu s Otou Černým vystřídal nový pořad V pravé poledne. Nova na tuto změnu bleskově zareagovala a od 10. května Sedmičku posunula rovněž na dvanáctou hodinu, a na tomto vysílacím čase vydržela až do svého historicky posledního vydání s Martinem Veselovským 2. července 2006.

Pořad V pravé poledne zahajoval 19.dubna 1998 moderátor Miroslav Dittrich, později ho však vystřídal Roman Prorok, který se nedávno objevil ve funkci tiskového mluvčího "úřednické" Fischerovy vlády. Pořad V pravé poledne skončil 30. července 2000 poté, co 5. června Jiří Hodač, ředitelem Dušanem Chmelíčkem jmenovaný do funkce šéfa zpravodajství, Proroka z moderování pořadu odvolal a nahradil ho Antonínem Zelenkou. Krátce nato Hodač své čtyřměsíční šéfování televizního zpravodajství ukončil se zdůvodněním, že nemá pro své reformy dostatečnou podporu ředitele Chmelíčka, aby se v prosinci 2000 vrátil jako krátkodobý generální ředitel, což odstartovalo známou televizní krizi.

Pořad V pravé poledne nahradil od září 2000 nový formát Naostro s moderátorem Milanem Šímou. Tady mé vzpomínky končí. Ale kdo by měl zájem sledovat historii televizních politických debat po tomto roce, mohu mu doporučit výbornou bakalářskou práci dnešního redaktora HN Petra Vaška s názvem: Proměny politických diskusních pořadů ČT v letech 1998-2005.

P.S. Pořady s názvem Karanténa nebyly pravidelnou součástí vysílacího schématu ČT, šlo o speciální předvolební formát ČT vysílaný před volbami v roce 1996. Každé pondělí od března do května ve 22 hodin dva publicisté (Ladislav Doležal, Petr Studenovský) vyzpovídali devět předsedů politických stran v pořadí: Hromádková, Dienstbier, Ortman, Sládek, Kalvoda, Grebeníček, Lux, Zeman, Klaus. Celý cyklus završila 13. května Karanténa s Václavem Havlem.