Je nebo není internet masovým médiem (sloupek pro mediar.cz)

Že internet je médiem sociální komunikace, není žádných pochyb. Je však internet také médiem masové komunikace, tedy masmédiem jako je tisk, rozhlas, televize? Už předem slyším odpověď : „Samozřejmě, že ano! Stačí se podívat na to, jak lidé opouštějí tištěné noviny, rozhlas, ba i televizi, protože internet a web jim nabízejí stejné obsahy.“

Z hlediska teorie masové komunikace však výše uvedená odpověď není tak jednoznačná, je pro ni příliš zjednodušená. Internet jako základ webu, jako síť sítí umožňující vytváření globálního informačního prostoru totiž masmédiem není. Je médiem pouze v tom smyslu, že vytváří komunikační prostředí, v němž probíhají veškeré dříve známé (jeden k jednomu, jeden k mnohým, mnozí k jednomu), ale i dříve neznámé (mnozí k mnohým, sociální sítě) mody sociální komunikace. Ale pouze malá část z těchto komunikací na internetu má charakter komunikace masové, jakou zajišťují či provozují masová média tisku, rozhlasu a televize.

Zvláštností masové komunikace na webu je nejen její globální, hypertextově multimediální a instantní charakter (instantní ve smyslu její okamžitosti), ale také to, že se při ní mění paradigma „klasických“ masových médií. Například v tom, jak internet oslabuje moc profesionálního a organizovaného komunikátora, který u tradičních médií plně kontroluje formu, obsah i způsob distribuce komunikovaného sdělení.

Internet a web je médiem, jehož hnací silou jsou uživatelé. Každý si může vytvořit svoji webovou stránku, každý se může stát vydavatelem periodika. Z hlediska zdrojového kódu a globální dostupnosti není příliš velký rozdíl mezi stránkou cnn.com a mediar.cz. Zda se příslušná webová stránka stane sdělením masové komunikace, tedy masovým médiem, rozhoduje však nejen ten, kdo ji vytvořil, nejen obsah, který se na ní nachází (i když aktuálnost a periodicita obsahu bývají výchozím bodem jejího „zmasovění“ ), ale především její uživatelé, příjemci sdělení, kteří si danou webovou stránku vyhledají a pravidelně a v hojném počtu ji navštěvují.

Shrnuto a podtrženo: na webu, „univerzálním médiu pro sdílení informací,“ jak ho v knize Weawing the Web (str. 84) definuje jeho vynálezce Tim Berners-Lee, více než kde jinde rozhoduje nejen chování těch, kteří se rozhodli nějaké sdělení komunikovat, ale především postoje těch, kteří se rozhodli toto sdělení vyhledat a přijmout.

Čtenář, který dočetl až sem, se oprávněně může ptát: K čemu tohle teoretizování? Není snad jedno, jestli se internet pokládá či nepokládá za masové médium, když – jak všichni vědí – masmédia se na internetu vyskytují, ať už jako distribuční klony již existujících médií, nebo jako média nová, která si na webu získala takové postavení, které je kvalifikuje do role zprostředkovatele a nástroje masové komunikace.

Celý tento složitý úvod má však jeden účel a smysl. Upozornit na to, že mechanické ztotožnění internetu a masového média v sobě skrývá potenciální nebezpečí pro svobodu webu. Zjednodušená odpověď na tuto čistě teoretickou otázku totiž může přinést zcela konkrétní a ne právě příjemné praktické důsledky.

S jedním z nich jsem se nedávno setkal při psaní komentáře o nové maďarské legislativě. Jak v něm uvádím, vládnoucí strana FIDESZ prosadila zákony, které posilují její vliv ve veřejnoprávních médiích. Kromě toho se však snažila protlačit také všeobjímající mediální zákon „o svobodě tisku a základních pravidlech médií“, který mezi masmédia zahrnuje i webové stránky na internetu, jejichž cílem je informovat, bavit, vzdělávat.

Tím, že by se internet postavil na roveň tisku, rozhlasu a televize, vztahovaly by se na něj povinnosti, které proponovaný zákon uvádí, a obsah internetu by se tak zprostředkovaně dostal pod kontrolu a mediální regulaci. Naštěstí právě tento moment rozhodl, že v Maďarsku návrh zákona prozatím odložili k ledu a přemýšlejí o tom, jak ho upravit.

Ne tak v jiných zemích ještě východněji od nás. Například takový Kazachstán. Už řadu let tady mají zákon pokrývající všechna masová média, mezi něž zahrnuli také internet. Doslova: „Masové médium je periodický tisk, rozhlasový a televizní program, dokumentární film, audiovizuální záznamy a další formy periodického a průběžného šíření masové informace, včetně webových stránek a veřejných telekomunikačních sítí (internet).“

Stačí si přečíst další paragrafy uvedeného zákona a zjistíme, jak přísná je zdejší regulace všech médií, včetně médií internetových. Ta se musí podřídit stejným pravidlům jako tisk, rozhlas a televize s výjimkou povinnosti registrace, zasílání povinných výtisků a uchovávání vysílaného obsahu.

Snahy o regulaci a omezení svobodné komunikace na internetu nejsou ničím překvapujícím ani novým. Občas se vyskytnou i ve státech s demokratickým politickým systémem. Třeba pod záminkou, že internet je vlastně jedno veliké masové médium, které tradičně a ze svojí povahy nějakou obsahovou regulaci vyžaduje.