O tom, že WikiLeaks a jejich zakladatel Julian Assagne vlastní čtvrt milionu diplomatických depeší, se vědělo už před půl rokem. Důkaz? Informace z Wired.com, které u nás přetiskl Týden letos v červnu.
O provincionálním charakteru naší žurnalistiky svědčí to, že v neděli večer, kdy tato událost hýbala světovými médii (že to byla skutečná „breaking news“, svědčí následující globální ohlas), náš nejčtenější zpravodajský portál idnes.cz ji měl utopenou v odkazech na aktuality. Hlavním tématem byl tady mráz a sníh. Se zpožděním reagovala i tištěná média, pro které se WikiLeaks staly hlavním tématem až v úterý, a nikoli v pondělí, jak by čtenář očekával (Ale uznejte, přece nevezmeme právo redaktorům na klidný víkend.)
Roli, kterou v této aféře sehrávají světová média, jsem se snažil už v pondělí popsat v úvaze pro Mediář.
Na internetu měly WikiLeaks v české kotlině těžkého soupeře – dialog sportovního komentátora Míry Bosáka s bývalým fotbalistou Táborským nechtěně zaznamenaný v přestávce fotbalového utkání. Ve sledovanosti WikiLeaks pochopitelně prohrály. Blíže viz blog Vědomí neskutečnosti autora Josefa Šlerky.
Ve světových médiích však WikiLeaks kralují v top-ten rubrikách rubrice „nejvíce sledované“. Například pro čtrnáctideník Forbes se rozhovor s Juliem Assangem zveřejněný v neděli stal nejnavštěvovanějším příspěvkem tohoto webu. Assange zde slibuje, že jeho dalším cílem budou velké banky. Zda to bude Bank of America, jejíž dokumenty prý WikiLeaks vlastní delší dobu, se zatím neví.
Guy Peters alias Vít Zvánovec upozornil na podobnost Assangeho jednání s chováním Lva Trockého a bolševiků, kteří se rozhodli otevřít archivy carského ministerstva zahraničí. Největším skandálem tehdy bylo zveřejnění tajné Sykes-Picotovy dohody, která v roce 1916 parcelovala dědictví po Otomanské říši, aniž o tom Francie a Británie informovaly své spojence – arabské nacionalisty. Tahle parcelace ovlivnila a dodnes vrhá stíny na situaci na Blízkém Východě. Současná indiskrece WikiLeaks však nic podobného neodhaluje, což lze pokládat za plus současné diplomacie.
Jako internetový penzista marně čekám na to, kdy se dočkám informace od mladší a kvalifikovanější generace, která by mi popsala, jak probíhá v kyberprostoru souboj mezi americkou vládou a WikiLeaks, o němž předpokládám, že by nám mohl cosi naznačit o budoucnosti svobodného internetu. Zatím jsem se dnes se zpožděním pouze dozvěděl, že WikiLeaks ztratily doménu wikileaks.org, a že odkaz nyní vede přes doménu wikileaks.ch.
Marně jsem hledal i na Lupě, kde jsem našel jen backgroundové info Patrika Zandla se závěrečnou anketou, zda únik dokumentů je Služba demokracii (55 %) Útok nepřátel USA (9 %) Chlubírna autorů, co všechno umí (13 %) Ještě něco jiného (23%). Jan Petránek ve svém sloupku na ČT24 hlasuje pro první možnost. Zástupce šéfredaktora MF Dnes Michal Musil má jiný názor.
Poslední stanovisko americké vlády k celé aféře jsem zaznamenal na včerejší tiskové konferenci State Departmentu, na němž mluvčí Crowley novinářům sdělil: „Jednotlivá depeše není politickým prohlášením. Je pouze interpretací informace nebo informováním o informaci a o interpretaci události. Depeše nepodléhají nějakým speciálním právním předpisům.“ Myslím, že to by měli mít na paměti všichni, kteří by chtěli ze zveřejněných dokumentů dělat něco víc, než čím tyto dokumenty jsou.
O tom, jak se mají depeše ke skutečné realitě odehrávající se v dané zemi, je možné se přesvědčit na depeších, které americká vláda dostávala z Prahy v roce 1989. Bylo odtajněno již před šesti lety.