zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií    © Milan Šmíd

23.12.2011 RUBRIKA: Informace, glosy, polemiky

Kde se vzala pravdoláska? A proč tolik vadí? (blog pro Aktuálně.cz)

Kdy a kde se poprvé objevilo slovo pravdoláska? Podle mého názoru se začalo používat někdy koncem roku 2000, v době vzniku známé televizní krize. Je možné, že mezi lidmi a politiky pravdoláska kolovala už dříve, ale teprve v zimě 2000-2001 vstoupila do politické diskuse. Nikoli však ještě do médií.

Monitorovací služba českých médií Newton zaznamenala první výskyt pravdolásky 3. a 4. června 2003, a to v glose tehdejšího komentátora mediální scény Aleše Richtera v Českých médiích a na Neviditelném psovi. Brzy se dostává pravdoláska do slovníku blogerů blízkých k ODS (Petr Štěpánek, Milena Varadinková, Václav Vlk), využívajících kromě Neviditelného psa také web Jany Dědečkové virtually.cz.

První politik, který se o pravdolásce zmínil v tradičních médiích, byl 26. června 2004 tehdejší předseda ODS Mirek Topolánek. V rozhovoru s redaktory MF Dnes Jindřichem Šídlem a Petrem Šimůnkem na otázku o vztazích ODS k podnikatelským a lobbistickým strukturám odpověděl: „My jsme měli vždycky problém: na jedné straně byly struktury šloufovské a na druhé ty pravdoláskové. A my plachtili mezi tím.“ Použil tedy pravdolásku pro pojmenování ekonomických zájmových skupin.

V roce 2005 se pravdoláska se stala frekventovaným pojmem blogerů a internetových diskusí, o rok později pronikla i do jazyka komentátorů tradičních médií (Mitrofanov, Doležal, Nováček).

Postupně se rozvinuly nejrůznější varianty pravdolásky. V textech se tak můžeme setkat s "pravdoláskovci", "pravdoláskovníky", "pravdoláskysty". Pravdoláska se stává často používaným adjektivem. Například „pravdolásková strana ČSSD“ (podle Štěpána Kotrby), „pravdolásková havlovská skupina“ (dle Jana Zahradila) „pravdoláskovec architekt Zdeněk Lukeš“ (diskuse o Kaplického blobu), „pravdoláskový faul“ (sarajevský atentát - dle blogera Šťastného z virtually.cz), „pravdoláskovní minulost“ (Strany Zelených), „pravdolásková nákaza“ (údajně hrozící ODS), „pravdoláskový mudrlant“ (Jiří Peňás podle poslance Jandáka). V příkladech by se dalo pokračovat.

V monitoringu médií se dají rozeznat časově ohraničená období zvýšeného výskytu pravdolásky, která korespondují s konfliktními událostmi na české politické scéně. Stalo se tak například začátkem roku 2007, když se v druhé Topolánkově vládě objevila jména Schwarzenberg, Kuchtová, Stehlíková a Třeštíková, a když z pražského Hradu přišla slova o „pravdoláskovské vládě“. Pravdoláskou se šermovalo také při prezidentské volbě na jaře 2008, kde cejch pravdoláskaře dostal Jiří Švejnar.

Zjišťoval jsem počet výskytů slova pravdoláska a jeho odvozených tvarů v českých médiích v monitoringu Newton a došel jsem k těmto výsledkům: rok 2003 – 2 výskyty, rok 2004 – 5, rok 2005 – 7, rok 2006 – 18, rok 2007 – 38, rok 2008 – 104, rok 2009 – 228, rok 2010 – 286, rok 2011 (do 23.11) - 933 výskytů, z toho stovka po úmrtí Václava Havla.

Protože některé příspěvky se objevují ve více médiích, statistika Newtonu je také vícekrát zaznamená. Z toho důvodu uvedená čísla nejsou absolutní, ale relativní. Nicméně trend je zcela zřetelný. Lavinovitý nárůst používání slova pravdoláska v mediálních výstupech po roce 2008, kdy nás navštívila ekonomická a dnes i politická krize, budiž nepřímým důkazem toho, že se zvyšuje intenzita diskuse o řešení společenských problémů, jakož i konfliktnost názorů a rozpolcenost společnosti.

x x x

Někdy přemýšlím o tom, proč se výroky o pravdě a lásce dnes přisuzují převážně, ne-li výhradně, Václavu Havlovi. Díky umístění svého pracoviště téměř každý den procházím kolem Husova pomníku na Staroměstském náměstí, na kterém je nápis: „Milujte se, každému pravdu přejte.“ Vítězství lásky a pravdy tedy nevzýval pouze Václav Havel, ale také člověk, jehož jméno si dala do svého názvu církev, k níž se hlásí i náš současný prezident.

Láska i pravda patří mezi prastaré křesťanské hodnoty. Vítězství jedné z nich deklaruje i naše prezidentská standarta, která heslo „Pravda vítězí“ převzala z husitské historie. Často se však zapomíná na to, že tou pravdou se v době husitské mínila nikoli pravda naše, česká, stranická či prezidentská, ale pravda Boží, pravda transcendentní. Jsa bezvěrcem si takovou pravdu vykládám a interpretuji jako pravdu přírody, pravdu lidského společenství, jež přežije pouze tehdy, bude-li pravdu Boha/přírody/společenství respektovat, a budou-li lidé, příslušníci tohoto společenství, ochotni podřídit jí své konání.

Papež Jan Pavel II (Wojtyla) ve své encyklice o základech morálního učení církve Veritatis Spledor (Krása pravdy - 1993) zopakoval myšlenku o nezbytnosti transcendentní pravdy, kterou krátce předtím zformulovala encyklika Centesimus annus, zveřejněná po pádu totality ve východní Evropě:

„Totalitarismus vzniká z popření pravdy v objektivním smyslu; neexistuje-li transcendentní pravda, které poslušen dospěje člověk ke své úplné identitě, pak neexistuje ani zásada, která by spolehlivě zaručovala vztahy mezi lidmi. Jejich třídní, skupinové a národní zájmy je nevyhnutelně uvádějí do vzájemného rozporu. Není-li uznávána transcendentní pravda, triumfuje síla moci a každý se snaží beze zbytku využívat prostředků, které má k dispozici, k prosazování svých zájmů a názorů bez ohledu na práva ostatních. Člověk je pak respektován pouze do té míry, že ho lze využít jako nástroje pro egoistický cíl. Kořeny moderního totalitarismu tkví tedy v popírání transcendentní důstojnosti člověka, který je viditelným obrazem neviditelného Boha.“

O tom, že modernímu totalitarismu nemusí být u nás odzvoněno, svědčí rostoucí útoky proti lidem, kteří se snaží hledat a prosazovat pravdu transcendentní, a nespokojují se s pravdami partikulárními, egoistickými. V době, kdy si každý z nás může vyrobit internetovou stránku pro výplody své mysli, není tolik znepokojující, že někdo sestavuje a publikuje seznamy pravdoláskařů, jako to, že článek člověka, žijícího v představách o celosvětovém spiknutí zednářů, iluminátů, židů a „mocenské kliky elitářské skupiny Bilderberg,“ je citován prezidentským blogem, řídícím se zásadou, že nepřítel mého nepřítele se stává mým přítelem.

Končící týden plný emocí spojených s úmrtím a pohřbem prezidenta Václava Havla, jakkoli může být kritizován, co se týče přiměřenosti reakcí politické scény a médií, prokázal, že v nemalé části veřejnosti hesla o pravdě a lásce pozitivně rezonují. Že je mezi námi stále dost lidí, kteří touží po transcendentní pravdě, a kteří jsou ochotni jí dát přednost před pravdou okamžitého profitu. A také, že tuto svoji touhu jsou ochotni spojit s personifikovaným symbolem i za cenu toho, že si ten symbol přizpůsobí k obrazu svému.

| nahoru |

CHRONOLOGICKÝ ARCHIV | TEMATICKÝ ARCHIV (do roku 2004): INFORMACE/GLOSY | ČESKÁ TELEVIZE | TV NOVA | TV PRIMA | TV3 | ZÁKONY/LEGISLATIVA | POLITIKA | TISK | AUDIOVIZE | KABELOVÁ TV | TELEKOMUNIKACE | HISTORIE MÉDIÍ | NA OKRAJ DNŮ | ŘEKLI O... | PŘEDNÁŠKY/REFERÁTY
Copyright © Milan Šmíd