zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií    © Milan Šmíd

8.2.2012 RUBRIKA: Informace, glosy, polemiky

Když televize byla v plenkách - Několik poznámek k zajímavému čtení

Zatímco Český rozhlas vydal před deseti lety publikaci Od mikrofonu k posluchačům shrnující sedmdesát let rozhlasového vysílání v českých zemích, České televizi podobný historický souhrn chybí. Není tu žádná kniha mapující dnes už bezmála šedesátiletou historii televizního vysílání v bývalém Československu a dnešní České republice. Publikace (Prvních) 10 let České televize vydaná před deseti lety tuto mezeru vyplňuje jen částečně.

Před lety jsem se pokusil zachytit alespoň část televizní historie v seriálu internetových textů, seriál však skončil u čísla pět (1, 2, 3, 4, 5), někde na počátku šedesátých let. Na další díly – nepočítám-li články v Lidových novinách – už nedošlo. Také proto vítám každý krok, který rozšiřuje pohled do dnes už téměř zapomenutých komnat televizní historie. Vzato z chronologického hlediska, takovým základním vykročením by mohl být 21. svazek edice “Dny, které tvořily české dějiny” autora Martina Štolla s názvem “Zahájení televizního vysílání 1.5.1953 – zrození televizního národa”, který vydavatelství Havran vydalo na sklonku minulého roku.

V předmluvě autor knihy uvádí: “Abych nenabízel kompilát sestavený z nemnoha dílčích a porůznu roztroušených zdrojů, vydal jsem se k primárním pramenům.” Podle mého názoru právě tyto primární, dosud ještě nezveřejněné prameny jsou největším přínosem knihy, stejně jako snaha poskládat ony "dílčí a porůznu roztroušené zdroje" do celistvého pohledu na věc.

Martin Štoll se nespolehl na vzpomínky pamětníků, často těžce poznamenané časem a subjektivním viděním světa, a vydal se do archivů, ze kterých vykutal řadu zajímavých dokumentů. Kromě toho prostudoval téměř všechny známé prameny a z nich načerpal množství dat a údajů, které shromáždil do jednoho textu. Štollova kniha je skutečně bohatou studnicí dat a informací, které v tak velkém rozsahu a soustředění snad ještě nikdy nebyly publikovány. Za to je třeba ji pochválit a přiřadit k ní kladné znaménko. To však neznamená, že si zaslouží bezvýhradné absolutorium.

Problém vzniká tam, kde se data a údaje zařazují do souvislostí. U knihy beletristického charakteru je určité zjednodušování na místě, zvyšuje to její čtivost, nezatěžuje čtenáře zbytečnými detaily. Ovšem to zjednodušování by nemělo překročit jistou mez, která překračuje rámec pravdivosti. Na tom nic nemění fakt, že nepoučený laik někdy tuto mez nepostřehne.

Tak například zjednodušující vylíčení patentového sporu mezi vynálezci Zworykinem a Farnsworthem, ve kterém nešlo o “princip elektronické televize”, ale o zcela konkrétní řešení detailů snímací elektronky, jež se u Farnswortha jmenovala “disektor obrazu” a u Zworykina “ikonoskop”, by se možná dalo přehlédnout. Ovšem, když se napíše, že: “Specifickou roli v prosazení elektronické televize sehrál David Sarnoff, opět ruského původu. Přišel do USA už na počátku století (1900), pracoval jako kamelot a telegrafista a měl to “štěstí”, že právě on zachytil zoufalé volání SOS potápějícího se Titanicu” (str.28-29), pak už je na místě korektura. Letmý pohled nejen do Wikipedie, ale i do serioznějších pramenů rozbije legendu, kterou Sarnoff o sobě šířil, tj. že tři dny pouze on sám seděl nepřetržitě u telegrafu a přijímal zprávy o přeživších pasažérech z lodi Carpathia, zprávy, na které čekaly davy před pobočkou firmy Marconi. Že by Sarnoff zachytil SOS přímo z Titanicu, je nesmysl. Na druhé straně ruský původ Davida Sarnoffa určitě sehrál roli při využití schopností ruského emigranta Zworykina, pasovaného na vynálezce ikonoskopu. Málokdo ví, že pravidelné vysílání televize v Sovětském svazu 10. března 1939 z moskevské Šabolovky se zahájilo s dovezeným zařízením (441 řádek) právě od Sarnoffovy NBC, takže ono “předběhnutí” USA Sovětským svazem (zmíněno na str. 31 - NBC spustila televizní vysílání na Světové výstavě “až” 30. dubna 1939), je poněkud zavádějící.

Inženýru Jaroslavu Šafránkovi zcela určitě nelze upřít roli neúnavného propagátora a popularizátora televizního vysílání v tehdejším Československu. Nicméně čtenář by si měl uvědomit, že v době, kdy v prosinci 1935 Šafránek uvedl do provozu svoji první aparaturu, rozkládající obraz do třiceti řádků ve velikosti menší poštovní obálky, o rok dříve Němci na pražském vzorkovém veletrhu předváděli své fungující zařízení se 180 řádky, které již od března 1935 pravidelně v Berlíně vysílalo. Třicetiřádkový vysílač a přijímač fungující pouze v přednáškových sálech, a určený spíše pro radioamatérské účely, podle mého názoru neopravňuje k tvrzení: “Tedy dnem, kdy se zrodila československá televize, je 5. prosinec, a okamžikem, kdy ji spatřil budoucí televizní národ, je středa 10. prosince 1935.” (str.48) “Radioamatérský” charakter mělo i Bairdovo třicetiřádkové vysílání v roce 1929 na vlnách a z vysílače BBC.

Na experimentování s televizí se v Československu nepodíleli jenom Češi, ale také zdejší Němci, a je dobré, že autor zmínil jejich pokus sdružit se do jedné technické komise v roce 1934, který však neměl dlouhé trvání (str.42). Ke kapitole o Matthiasu Färberovi, profesorovi technické školy z Podmokel, který si zřídil studio a vztyčoval antény, aby mohl přijímat německou a britskou televizi, mohu dodat informaci z německých zdrojů. Není totiž tak docela pravda, že “stopa po tajemném, profesorovi se ztrácí poté, co 1. srpna 1936 předložil návrh na zřízení a používání krátkovlnné televize vlastní konstrukce,” Färber navrhl systém pokrytí Československa televizními vysílači – možná už s vidinou německého záboru – který se dochoval. Co dělal ve válečných letech, se neví, ale jako technického experta ho prý po roce 1945 z Podmokel neodsunuli a zemřel v Děčíně v roce 1958, kde je také pochován (blíže viz odkaz na pramen, který tím, že uvádí i číslo Färberova hrobu v Děčíně, pokládám za důvěryhodný).

V knize je třeba ocenit také unikátní popis vztahů mezi českými úřady a Rudou armádou v podniku Televid ve Smržovce (což byla německá společnost Fernseh, přestěhovaná sem v létě 1943 po bombardování Berlína). Počáteční vzájemná tolerance obou stran skončila 3. prosince 1945, kdy sovětská armáda již nepustila Čechy do podniku, a celý Televid i s německými odborníky odstěhovala jako válečnou kořist. Uvedené odtajněné dokumenty ministerstva obrany tak potvrdily, upřesnily a rozvinuly vzpomínky pamětníků, shrnuté v publikaci Národního technického muzea z roku 1999 (Rozpravy NTM sv. 160, řada Dějiny vědy a techniky). Dnes už se zapomíná na to, že první československé televizní zařízení v roce 1948 využívalo některých trofejních součástek, které ve Smržovce a v Tanvaldu zbyly a Rudá armáda je nezrekvírovala.

Pokud na závěr uvedu ještě několik připomínek a oprav textu, tak nikoli proto, abych snižoval význam a kvalitu publikované knihy, ale abych zabránil snaživým opisovačům a reckylátorům textů šířit některé chyby a omyly, kterých se autor dopustil nebo je přehlédl.

Na jedné straně je kniha vysoce aktuální. Například když zmiňuje spojení veřejnoprávního rozhlau a televize na Slovensku, ke kterému došlo v lednu 2011. Na straně druhé o budově Měšťanské besedy na straně 120 se píše: “Památkou na první etapu této stanice je dnes poněkud opadávající nátěr s jejím maskotem, psem Novákem.” Tu památku tam dnes už nikdo nenajde, protože zmizela v roce 2009, při rekonstrukci budovy na hotel Christie. Historickou podmíněnost má i věta o normě barevného vysílání NTSC v USA, která údajně “funguje dodnes” (str.181). Norma NTSC v USA skončila vypnutím analogového vysílání v roce 2009, v Kanadě a v Japonsku v roce 2011 a používá se převážně jen v Latinské Americe.

Věta “První barevné vysílání zde (na 2. programu) proběhlo 9. května 1973, na konci roku byly barevně vysílány i některé pořady na kanálu prvním” (str. 182) je poněkud v rozporu s předchozí informací o prvním barevném vysílání z Vysokých Tater v roce 1970 i s historickou realitou. Na některých vysílačích druhého programu (Praha. Ostrava, Brno, Bratislava) se barevně experimentálně vysílalo už od roku 1970. Díky dovezenému přenosovému vozu se například barevně vysílalo pražské MS v hokeji v roce 1972. Datum 9. květen 1973 tedy zcela určitě nebylo dnem prvního barevného vysílání, ale dnem, kdy barevné vysílání se oficiálně prohlásilo za pravidelné. Není pravda, že se k vydání bilanční publikace "nevzmohla brněnská část ČT". Stalo se tak v loňském roce a publikace je ke stažení na webových stránkách ČT, která svoji historii nezmapovala až od roku 1993, ale už od roku 1992 (str. 157). Na straně 185 se mohlo doplnit datum, od kterého se zvyšoval televizní poplatek z 15 na 25 Kč, stalo se tak 1. července 1969.

Obhajoba budování strahovského stadionu před kritikou současné mladé generace slovy: “byl postaven těsně po válce v rámci mohutného obnovení sokolské myšlenky, nikoli z gigantománie komunistů” (str.100) má jednu vadu na kráse. Strahovský stadion posloužil Všesokolskému sletu už v roce 1938. Byl tedy postaven před druhou světovou válkou, po válce se jen dokončoval. Možná, že je to nepodstatný detail, ale bio Illusion se v roce 1952 (str. 119) jmenovalo trochu jinak: kino Maceška.

Znovu opakuji – tyto drobné překlepy a zjednodušené interpretace historických dat nijak nemohou snížit hodnotu a význam Štollovy knížky pro popularizaci dějin tak rozšířeného společenského fenoménu, jakým je televize. Pokud jsem na ně upozornil, pak spíše jako varování všem, kteří tak snadno přebírají informace z druhotných pramenů, přehlédnou či vypustí jejich historické souvislosti a tím je pak v konečné podobě deformují. Štollova kniha je především zajímavým čtením pro všechny, kteří se chtějí dozvědět "jak to bylo", když televize u nás vznikala. Její heuristické kvality jsou nepochybné. A bylo by dobré, kdyby toto vykročení na cestě ke komplexnímu zpracování dějin televizního vysílání v českých zemích našlo následovatele - nejlépe z řad profesionálních historiků.

P.S. Na stránce 140 mne zaujala informace, že v organizačním schématu Ústředního televisního studia Praha - zřejmě z roku 1954 - se uvádí jako zástupce ředitele pro otázky programu Jan Zelenka “pozdější ústřední ředitel ČST v období tzv. normalizace.” Protože vím, že Jan Zelenka stál u zrodu Večerní Prahy, která pod jeho šéfredaktorováním začala vycházet 1. dubna 1955, bylo by zajímavé zjistit, jak dlouhé bylo jeho první setkání s televizí.

| nahoru |

CHRONOLOGICKÝ ARCHIV | TEMATICKÝ ARCHIV (do roku 2004): INFORMACE/GLOSY | ČESKÁ TELEVIZE | TV NOVA | TV PRIMA | TV3 | ZÁKONY/LEGISLATIVA | POLITIKA | TISK | AUDIOVIZE | KABELOVÁ TV | TELEKOMUNIKACE | HISTORIE MÉDIÍ | NA OKRAJ DNŮ | ŘEKLI O... | PŘEDNÁŠKY/REFERÁTY
Copyright © Milan Šmíd