Výzva, kterou text brožury o poplatcích končí: „Zrušme je! Bude to efektivní, racionální a navíc ještě vrcholně sociální!“ je sice chytlavá a přitažlivá, nicméně budoucnost financování Českého rozhlasu a České televize řeší ještě méně, než Kožušníkův návrh před třemi lety, který předpokládal „pravidelnou měsíční platbu z výnosu DPH, tedy mandatorní výdaj vynakládaný na základě zvláštního zákona“.

Petr Štěpánek se opět prokázal jako zručný politický rétor, když mluvil o potřebě „odbřemenit daňové poplatníky od poplatku“ a o tom, že výsledky průzkumu, který si eStat.cz zadal u firmy Ipsos Tambor (500 respondentů věk 15+) jsou důkazem, že „naše cesta je správná, protože nás podporuje drtivá část veřejnosti.“ Zde měl na mysli 84% odpovědí ve prospěch zrušení tzv. koncesionářského poplatku. Člověka však napadá: Jaké jiné odpovědi se asi daly očekávat. Je přece nad slunce jasnější, že když se zeptáte lidí, zda platí rádi daně, dostanete vždy negativní odpověď. Nicméně tento průzkum přinesl i pozitivní výsledek: 82% respondentů by si nepřálo, aby došlo k úplnému zrušení ČT a ČRo, což jest dosti slušná vizitka českých médií veřejné služby.

Když se novináři na Petra Štěpánka obrátili s konkrétními dotazy, nebyl schopen odpovědět. Mám na mysli otázky, kteří „významní manažeři z mediální sféry“ došli názoru, že sloučením ČT, Čro a ČTK se ušetří třetinu nákladů, a jak a ve kterých oblastech by k této úspoře mělo dojít. Odpovědi byly nulové. Myslím, že i Edvard Kožušník se cítil nesvůj, když jeho partner nebyl schopen doložit svoji kompetenci. Kožušník otrkaný Bruselem a Štrasburkem zřejmě dnes už lépe než před lety tuší, v čem je hlavní problém. Financování médií veřejné služby formou rozhlasového a televizního poplatku odvozené od vlastnictví tradičních přijímačů se v době vysokorychlostního internetu a nejrůznějších distribučních platforem stává anachronismem, a skutečně vykazuje velký díl iracionality.

Již před třemi lety jsem se snažil poukázat na to racionální, co se v Kožušníkově kritice rozhlasového a televizního poplatku objevilo. Ano, poplatek by se měl změnit, nové technologie jeho konstrukci a tím i jeho legitimitu zpochybňují, měl by najít novou formu (viz např. Německo, nebo Dánsko, v krajním případě i Nizozemsko), měl by být diferencovaný pro podnikovou sféru a hotelové služby, bylo by dobré, kdyby se k jeho výběru spojil ČRo a ČT, pokud by ho nevybírala nějaká státní agentura podobně jako ve Francii. Těch problémů je skutečně mnoho a potřebovaly by kvalifikované řešení, do kterého – ať chceme či nechceme – se musí zapojit politická sféra.

V závěru tiskové konference oba předsedající se shodli v tom, že jejich brožurka by měla otevřít debatu k uvedené problematice, do které by se měli zapojit odborníci, aby provoz médií veřejné služby se skutečně zefektivnil. Nic proti tomu. Jenomže by to chtěli lidi zkušené a informované a nikoli ty, kteří jsou schopni přednášet jen obecné populistické fráze, a na konkrétní dotazy odpovídají: „do těchto podrobností jsme nezacházeli“, „to není jednoduchá věc“, nebo „tlumočím názor významných manažerů“, aniž by tito manažeři byli jmenováni.

P.S. Dne 15.6.2009 Edvard Kožušník svůj blog zakončil slovy „Mile rád všechny škarohlídy, kteří zpochybňují mou vůli bojovat proti koncesionářským poplatkům, zklamu. A věřím, že do dvou let se dočkáme okamžiku, kdy rozhlasový a televizní poplatek bude něco, s čím se budeme setkávat jen v učebnicích dějepisu.“

O tom, jak se Kožušník mýlil, svědčí dnešní datum: červenec 2012. Tenkrát jsem jeho větu komentoval slovy: „Také já se domnívám, že rozhlasový a televizní poplatek jednou odejde do učebnic dějepisu. Jenom si nejsem jist, zda to bude tak brzo, a zda je pan Kožušník tím nejlepším expertem, který ho na smetiště dějin vyprovodí.“

Dnes dodávám – totéž si myslím i o Petru Štěpánkovi.