Vzpomínání před víkendovou obrazovkou

Sobotní udělování cen na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v přímém přenosu ve mně vyvolalo jednu zasutou vzpomínku. Lépe řečeno, vyvolal ji porotce Jiří Šmíd, který někdy po roce 1968 emigroval do ciziny a jak uvádí jeho vizitka, pracoval kromě jiného jako „redaktor československého vysílání kanadského rozhlasu a autor multimediálních programů.“

S jeho jménem mám totiž spojenou historku ze začátků svého televizního účinkování. Psal se začátek roku 1973 a já jsem pracoval – tehdy ještě s Vladimírem Železným, kterého vyhodili až v létě tohoto roku – ve zpravodajství České televize a to jako redaktor zahraniční redakce. Čas od času se mi stávalo, že mě volali k telefonu, kde se ozývaly přátelské dívčí hlasy „Ahoj Jirko, jak se máš, kdy se zas uvidíme?“ Brzy jsem si na to zvykl a měl jsem připravenou odpověď: „To bude asi omyl, nejsem ten, koho hledáte, jmenuji se Milan, a Vás neznám.“ Některé z volajících dokonce neznaly ani křestní jméno, sháněly pouze „Šmída z televize“. Jedné z nich jsem poradil: „Zítra budu mít v Televizních novinách komentář, podívejte se na mě a uvidíte, že nejsem ten, kterého hledáte.“ Kupodivu, hned po vysílání se ona dotyčná znovu ozvala: „Dívala jsem se, nejste on, ale docela jste si podobní, nechcete se někdy setkat?“ To byl docela kompliment, protože Jiří Šmíd, jak jsem později zjistil, byl na rozdíl ode mne kučeravý přitažlivý mladý muž. Nabídku setkání jsem ovšem odmítl, byl jsem čerstvě ženatý a šťastný otec syna Martina s druhým dítětem na cestě.

Jedna z těchto dívek byla zvláště neodbytná, trvala na tom, že mě musí vidět. A tak se i stalo. Jednou mi z vrátnice volali, že za mnou přišla návštěva a já jsem řekl, ať ji pustí dál. Krátce nato se otevřely dveře naší kanceláře a vstoupila dívka spíše průměrného vzhledu s krátce střiženými vlasy v pokročilém stadiu těhotenství. Její první slova po vzájemném představení byla: „Tak to nejste Vy,“ čímž se vše vysvětlilo. Dívka, povoláním vyučená cukrářka, mi sdělila svůj příběh. Z osobního oddělení Československé televize ji vypoklonkovali s tím, že když ani neví, s kým chodí do postele, že jí otce hledat nebudou. Kromě toho žádný jiný Šmíd, kromě mé osoby, tehdy v ČST zaměstnán nebyl.

Mně se té dívky však zželelo a udělal jsem něco, co možná z hlediska mužské solidarity nebylo zcela fér, ovšem z hlediska soucitu nad hromádkou neštěstí, která přede mnou stála, se dá pochopit. Věděl jsem totiž, že nejlepší evidence bývá přes peníze a v televizi přes honorářovou účtárnu. A tam jsme zjistili, že některé honoráře dostává externí pracovník redakce publicistiky a dokumentu jistý Jiří Šmíd. Tuto informaci jsem oné dívce – včetně adresy – předal. Jak to všechno dopadlo, zda ona dívka otce svého dítěte dohledala, nevím.

Matně si vzpomínám na to, že nikoliv, protože dotyčný bydlel po podnájmech, adresa u honoráře už dávno neplatila, a kromě toho vůbec nebylo jisté, zda se těhotenství vztahovalo právě k tomuto Jiřímu Šmídovi, televiznímu externistovi, nebo k někomu, kdo se za „Šmída z televize“ vydával. Ta příhoda měla ještě jednu pointu, když ona dívka, zřejmě z vděčnosti za to, že jsem se jí snažil pomoci, mi přišla své dítě později do redakce ukázat. Já jsem však už v redakci nebyl, ležel jsem v nemocnici, kde jsem trávil dva měsíce po fyzickém kolapsu ze stresů, které se na mě tehdy nahrnuly, a po nichž jsem z vlastní vůle s televizní obrazovkou na dlouhá léta skončil.

x x x

Stejně jako si vážím hereckého umění herce Miroslava Donutila, stejně tak nemám rád některé manýry baviče Miroslava Donutila. Vadí mi zvláště to, když se snaží být menšíkovsky spontánní, přičemž publiku předkládá fóry, které posbíral v prachu cest, a které prošly už četnými estrádami, sbírkami vtipů, dnes také internetem. V sobotu v Trumfech Miroslava Donutila, který hostil Karla Šípa a Václava Moravce, přišla řeč na přeřeky a trapasy při veřejných vystoupeních. Aby donesl svou trošku do mlýna, Donutil si vzpomněl na známý a proslulý trapas Jiřiny Švorcové. Ovšem takovým způsobem, že pointa se zcela vytratila, nehledě na trapné rámování příhody do ideologického kontextu. Na tom, že Jiřina Švorcová byla dobrá recitátorka, nemůže nic změnit její pozdější politické angažmá.

Také proto byla častým hostem Nedělních chvilek poezie uváděných znělkou z Debussyho skladby Dívka s vlasy jako len. V 60. letech se tyto pořady vysílaly živě, v přímém přenosu ze studia. A tam se stala příhoda, kterou ne příliš podařeně popisoval Donutil, a kterou se snažil interpretovat tak, že se přihodila při recitaci nějaké komunistické básně, což může a nemusí být pravda. Jiřina Švorcová zkrátka zapomněla text. Aby situaci zachránila, začala naprázdno otevírat ústa, aby to vypadalo, že vypadl zvuk, že porucha není na straně účinkujícího. Kdyby Donutil ty historky sbíral pečlivěji, věděl by, že situace neskončila „naskočením“ paměti a pokračováním recitace, ale měla jiný konec. Po chvíli nastalého ticha a bezhlasného otevírání úst se ve vysílání ozvalo hlasité láteření zvukaře, který vrazil do studia: „Hergot, kdo tu zase vykopl ten kabel,“ čímž trapas byl dokonán. Tak alespoň praví původní verze příhody, dala by se dohledat v archivních ročnících televizního časopisu.

x x x

Když už jsme u těch přeřeků, včerejší V.I.P. zprávy na televizi Prima moderátorka Laďka Něgrešová zakončila větou: „Tak a zazvonil konec a mediálním pohádkám je konec. Alespoň pro dnešek.“ Nehnula při tom brvou, což je asi to nejlepší, co může člověk udělat, když se něco takového přihodí.