Přiznám se, že z rozhovoru z OVM jsem neměl příliš dobrý pocit. Když si lidé začnou skákat do řeči, je to znamení, že jeden se bojí přesvědčivosti argumentů toho druhého, a proto se je snaží silou zastavit. Při rozhovoru Václava Moravce s Petrem Krausem se často skákalo do řeči a to z obou stran. Moravcova ofenzíva byla vedena ve směru „okradli jste stát“, zatímco Krausova obrana zněla „šlo o standardní obchodní a finanční operace,“ „zachraňovali jsme firmu a naše investice.“

Nevím proč se více nevycházelo ze švýcarského rozsudku, který – alespoň jak praví oficiální zdroje – obžalované odsoudil za to, že se dopustili podvodu, praní špinavých peněz a porušení povinností při správě cizího majetku. Ten podvod přece spočíval v klamání a zatajování skutečných majitelů firmy Appian, jakož i – v případě Petra Krause a firmy Newton Financial Management Group – zajišťování „investičního vehiklu“ k operacím, které švýcarský soud posoudil jako nelegální.

Neustálé zdůrazňování škody způsobené státu sice možná více působí na veřejnost, ale Petr Kraus mohl být více přitlačen ke zdi právě otázkami, proč se zatajovaly vlastnické vztahy před státem, nebo jak to bylo s penězi na úplatky, které manažeři MUS poslali přes firmu Torrence Trading, přičemž tento čin šetřil i švýcarský proces.

Už několikrát jsem zaznamenal, že když se novináři setkají s podnikateli a ostřílenými byznysmeny, tak občas tahají za kratší konec. Zažil jsem to při rozhovoru Martina Veselovského s Alešem Hušákem v lednu 2011 (17.1. Události, komentáře ČT24) i při rozhovoru Václava Moravce se „solárníkem“ Martinem Shenarem letos v březnu (24.3. Otázky Václava Moravce ČT24). Otázkou je, co by s tím novináři měli dělat, protože postavit se zkušeným obchodním šíbrům a rozbít jejich obranu „neporušili jsem žádné tehdy platné zákony“ chce mít buď superdobrou přípravu a zásobárnu argumentů, nebo si pozvat do studia zdatného oponenta obeznámeného se situací. Mně osobně například ve studiu chyběl Roman Češka, někdejší šéf Fondu národního majetku, který argumentoval jen ze záznamu.

Chápu, že tyhle knížecí rady od outsidera mohou praktikující novináře jenom naštvat, protože věci jsou vždy trochu složitější, šedivá je teorie a zelený strom života a každý mi může namítnout „chtěl bych tě vidět na mém místě.“ Přesto si však myslím, že nejlepší obranou proti věrohodně znějícím obhajobám trestných činů jsou ještě lepší rešerše a ještě více faktů. Například když Kraus prohlásí, že „nedocházelo k žádnému zatajování, které by jakkoliv porušovalo tehdejší platné zákony, natož trestní zákony této republiky,“ tak by bylo dobré vědět, zda „tehdejší platné zákony“ to skutečně umožňovaly, a jejich citací uvedenému tvrzení oponovat. Bez téhle oponentury jako čtenář a divák zůstávám v nejistotě.

Nebo když si přečtu dojemné líčení toho, jak Petr Kraus nemůže platit složenky, protože má obstavený majetek a účty a ve švýcarských bankách ani frank (viz rozhovor v Právu), rád bych se něco dozvěděl, zda je skutečně Kraus takový chudák, jehož jediným majetkem je dům v hodnotě padesáti milionů a na advokáty si musí půjčovat od přátel. Pátrání po jeho majetkových vztazích by mohlo začít třeba v Londýně u vlastníka Newton Holdings, firmy Eurogate Finance Limited, dohledatelné v britském obchodním rejstříku pod číslem No. 04034668. A jestliže novináři na pracné a časově náročné rešerše nemají čas a prostředky, pak by si podle mého názoru měli zvát do studia posily, nejlépe takové, které vidí protivníkovi do karet.

To všechno mě napadlo, když jsem četl rozhovory s bývalými manažery MUS a sledoval je na televizní obrazovce. Teď už jenom čekám, kdy se na webu federálního trestního soudu v Bellinzoně objeví rozsudek, který by byl nejlepší odpovědí na výmluvy typu "já nic, já muzikant," a který by ukázal, jaké parametry spravedlnosti platí v zemích, v nichž demokratická tradice má poněkud starší a hlubší kořeny než u nás.