zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií    © Milan Šmíd

28.1.2018 RUBRIKA: Informace, glosy, polemiky

Prezidentská volba - viděno z daleka

26. ledna 2018

Odloučen od Louče zahraniční dovolenou a svoji neschopností ji z iPadu aktualizovat, uchyluji se na Facebook, abych zaznamenal své pocity před druhým a rozhodujícím kolem volby, které se bohužel nezúčastním.

Zázrak internetu mi umožnil sledovat všechny prezidentské debaty včetně těch (ne)debat na Nově a na TV Barrandov. Nechci hodnotit postoje, chování a vyjádření, kterými oba kandidáti na sebe vzájemně útočili. Občas jsem se při nich cítil trapně na obou stranách. Z mého hlediska závěrečné debaty v podstatě nepřinesly nic, co bych nevěděl či netušil již dříve, nebo co by korigovalo můj názor na osobnosti obou kandidátů - Miloše Zemana a Jiřího Drahoše.

Jen jsem si bolestně uvědomil, jak se - alespoň pro mne jako voliče - opakuje situace, která tady byla před pěti lety. Tehdy můj tajný tip do druhého kola Jiří Dienstbier nevyšel, a tak jsem si musel vybírat ze dvou lidí, z nichž ani jeden nebyl mým šálkem čaje. Volil jsem Schwarzenberga, přestože jsem věděl, že ve svých letech už není příliš perspektivnim politikem. Měl jsem však jistotu, že lidi, které přivede na Hrad, budou mít jistou úroveň.

Také dnes si nedělám žádné velké iluze o perspektivnosti obou kandidátů. Ke kandidatuře Miloše Zemana snad není co dodávat. Přiznám se, že při pohledu na jeho chátrající tělesnou schránku je mi toho starého muže spíše líto (jsme stejný ročník a také na mne už začínají doléhat neduhy stáří), než abych se rozčiloval nad jeho polopravdami a verbálními podrazy.

Ta lítost vynikne, zvlášť když si člověk přečte rozhovor a vzpomínky na někdejšího Miloše Zemana od sociologa Jiřího Kábeleho. Proměna zajímavé inteligentní osobnosti do podoby stárnoucího ješitného a mstivého člověka, který v zájmu svého ega je schopen názorových veletočů, a který je ochoten spojit se s kýmkoli, kdo mu zatleská, patří do smutných příběhů kroniky českého politického života.

Negativa, která jsou na konci tohoto příběhu, jsou pro mne mnohem větší, než pozitiva, která jsou s osobou Miloše Zemana spojena. Mám na mysli jeho stále bystrý intelekt a zkušenosti dlouholetého politického harcovníka. (Kdyby měl někdo zájem o moje potýkání s Milošem Zemanem za posledních patnáct let, nabízím kapitolu “Miloš Zeman - glosy a polemiky” z připravované publikace textů Louče.)

Rovněž kandidatura Jiřího Drahoše ve mně vyvolává rozpaky. Zvykli jsme si na to, že naši prezidenti přicházejí do funkcí se zkušenostmi z veřejného života, v němž zanechali zřetelnou stopu dotýkající se širokého spektra problémů celé společnosti, nejen vědecké komunity, jako je tomu u Jiřího Drahoše. Nijak nezpochybňuji jeho intelektuální kvality a schopnost důstojně vykonávat prezidentský úřad. Jenom mi chybí nějaké širší názorové zakotvení jdoucí nad rámec “budu se chovat slušně” a obecných floskulí o bezpečném a prosperujícím státu, vlasti, vzdělávání či rodině.

Protože to, před čím Česká republika dnes stojí a co potřebuje, je řešení palčivých a zcela konkrétních problémů ekonomicky i názorově rozdělené společnosti, problémů, které nelze zamést pod koberec odkazováním na rostoucí HDP a statistikami o nízké nezaměstnanosti. K těmto problémům patří i hledání našeho místa v globalizovaném světě, kdy fungování státu, zvelebování vlasti, ekonomika, ba i ta rodina již nemohou existovat ve splendid isolation od okolního světa. Také tady nějaké vágní a vlažné přihlášení se k EU a NATO nestačí.

Možná, že žádám příliš, ale Jiří Drahoš mne zatím nepřesvědčil, že by byl formátem, který by tato neklidná doba vyžadovala. Přesto bych ho - kdybych byl teď v Praze nebo kdyby volební místnost byla blíže mému pobytu v cizině - volil. S nadějí, že si do svého týmu na Hrad vybere takové lidi, kteří nedostatek zkušeností nahradí kvalitními expertízami tak, jak je to v politické praxi běžné. Nehledě na to, že slušnost a dodržování pravidel, které Jiří Drahoš nabízí, je v podmínkách současného politického života cennou devizou.

Jestliže jsem zpublikoval svůj endorsement, nyní se pustím do hazardu předpovědi volebního výsledku, který není pouhým wishful thinking, přání otcem myšlenky (kdyby tomu tak bylo, musel bych před pěti lety tipovat jako vítěze Karla, ale já předpověděl Miloše). Vycházím z předpokladu, že lidé se rozhodují emocionálně, na základě povrchních dojmů, a že často u nich hraje velkou roli první signální soustava. V našem případě “Zeman, lidový politik, který se nás zastává proti establismentu” versus “Drahoš, vzdělaný profesor, slušňák, kterému by to na Hradě a na známkách slušelo”.

Připočteme-li k tomu televizní záběry starce, jemuž to sice pálí, ale to nejlepší má už za sebou, ve srovnání se sportovním vzhledem jeho soupeře, který se v politice teprve zabydluje, pak si myslím, že by to Drahoš neměl prohrát.

Samozřejmě je tu jedno velké KDYBY. Mám na mysli neprediktabilní úlohu lhostejných, “s jejichž vědomím se všechna zla a křivdy stanou” (abych citoval klasiky); mám na mysli nevoliče. A také, jak zapůsobí “Babiš faktor”, tj. kdysi upečená, po prvním kole poškozená a pak narychlo obnovená vazba Babiš-Zeman, která do Zemanova tábora přitáhne podporovatele AB s jednoduchou logikou: Zeman je nám sice lhostejný, ale na Babišovi nám záleží, proto to hodíme Zemanovi.

Pokud moje předpověď nevyjde (v naší restauraci jsem do ní investoval sázku o metr piv) rád se podrobím výsměchu všech po bitvě generálů. Je radost žít v zemi, kde vládne svoboda slova a různých názorů.

x x x

27. ledna 2018

Je dobojováno. Miloš Zeman bude opět prezidentem. Moje prognóza nevyšla. Podle mého názoru nikoli proto, že by Miloš Zeman byl tak silný, ale protože Jiří Drahoš byl tak slabý a voliče nepřesvědčil. Svým způsobem se jim nedivím.

Zvýšená volební účast - na rozdíl od mého předpokladu - pomohla více Zemanovi. Předpokládám, že Zemanovi přidali hlasy také voliči ANO, že zapůsobil “faktor Babiš”, o kterém jsem psal. Více než polovina národa odmítla změnu, na kterou si ještě budeme muset počkat.

Zemanovo vítězství možná urychlí proces vytvoření funkční vlády, což je možná důležitější, než to, kdo sedí na Hradě. Prezidentská volba přinesla i jedno pozitivum: média veřejné služby snad přesvědčila veřejnost, že je dobré, když tady jsou.

x x x

28. ledna 2018

Když teď nastalo všeobecně mudrování, proč se stalo to, co se stalo, zaujala mne analýza Daniela Prokopa, podle níž ještě v pondělí mohl Drahoš vyhrát, ale v pátek už měl navrch Zeman, protože se mu podařilo zmobilizovat své voliče. Při tom padla zmínka o tématech a debatě na Primě, která dostala Zemana zpátky do hry.

Bylo by velice nešťastné, kdyby z toho někdo vyvozoval, že to byla ta hlavní příčina Zemanova vítězství. Prima se možná dostala do situace rozhodčího ve sportovním zápase, který nepískal “rovinu”. Jenomže dobrý a silný soupeř tuhle nepřízeň osudu dokáže překonat. Nehledě na to, že v tom dalším utkání na ČT se už “rovina” pískala. Svádět vinu na rozhodčího a nehledat chyby u sebe, je v našich poměrech bohužel častou výmluvou.

| nahoru |

CHRONOLOGICKÝ ARCHIV | TEMATICKÝ ARCHIV (do roku 2004): INFORMACE/GLOSY | ČESKÁ TELEVIZE | TV NOVA | TV PRIMA | TV3 | ZÁKONY/LEGISLATIVA | POLITIKA | TISK | AUDIOVIZE | KABELOVÁ TV | TELEKOMUNIKACE | HISTORIE MÉDIÍ | NA OKRAJ DNŮ | ŘEKLI O... | PŘEDNÁŠKY/REFERÁTY
Copyright © Milan Šmíd