zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií    © Milan Šmíd

10. 10. 2020 RUBRIKA: Informace, glosy, polemiky

Ne každý lidský zdroj je spolehlivý (Mediažurnál 3/2020)

Nikdo z nás není neomylný. Platí to i pro média i pro novináře. Některé chyby by se však neměly stávat. A když se stanou, měli by si novináři z nich vzít poučení. Jeden takový případ se stal začátkem srpna, uprostřed tradiční okurkové sezóny, když politici byli na dovolené, diskuse o koronaviru začala být monotónní, polemika historiků o výklad normalizace před rokem 1989 čtenáře příliš nelákala a vzdálené katastrofy, jakým byl výbuch v Bejrútu, zaujaly jen dočasně.

Zvláště v letní sezóně se ke zvýšení čtenosti dobře hodí hluboký lidský příběh, v novinářských kruzích známý jako háelpéčko, zvláště když má silný emocionální náboj. Jeden takový příběh se objevil na sociální síti Facebook, na nějž majitelka facebookového účtu „Sklad dětských věcí pro pěstouny Praha 11“ Eva P. umístila vyprávění o třech nezletilých bratřích, kteří přišli v dopravní nehodě o oba rodiče, a jsou bez zaopatření. Aby nemuseli do dětského domova, nejstarší sedmnáctiletý chlapec se mladší bratry snaží uživit, byl přistižen při krádeži a paní Eva P. se o něm dozvěděla údajně od svého syna.

V neděli 9. srpna, tedy o víkendu, kdy se toho moc neděje a každá zajímavá zpráva je pro noviny dobrá, zpravodajský web echo24.cz obsah facebookového statusu Evy P. využil a převyprávěl do článku „Tři nezletilí chlapci z Prahy přišli o rodiče, měsíce si toho nikdo nevšiml.“ Tentýž den na stejnou událost zareagoval web tištěného Deníku denik.cz: „Děti přišly při nehodě o rodiče. Aby nešly do dětského domova, nic neohlásily.“ Pozadu nezůstal nedělní Blesk na webové stránce blesk.cz s dlouhým titulkem „Bráchové (7, 10, 17) přišli o rodiče, tři měsíce fungovali sami: Nejstarší pracoval, platil složenky, provalilo se to, když kradl jídlo.“ Ve stejné době jiné internetové periodikum Deník N - na adrese, na níž se dnes nachází zcela jiný text - oznámilo „Rodiče se jim zabili v autě, aby je nedali do dětského domova, žili tři nezletilí bratři z Prahy tajně sami“.

Už v pondělí 10. srpna se zjistilo, že příběh není pravdivý. Kdo si ho vymyslel, vyšetřuje policie, která zablokovala účet s penězi od dárců na podporu nešťastných sirotků. Pozadí je nejasné a záhadné, protože tvrzení paní Evy P., že ji kdosi uvedl v omyl, kterému uvěřila, a chtěla jen chlapcům pomoci, poněkud zpochybňuje sdělení policie, že žádní sirotci neexistovali. Na omluvu novinářů lze uvést, že paní Eva P. je konkrétní a neanonymní fyzická osoba, a že její spolek „Sklad pro pěstouny v Praze 11“ je řádně zapsán do veřejného rejstříku. Takže jestliže se novináři z Echo24, Blesku, Deníku a Deníku N s paní Evou P. spojili a ona s nimi komunikovala – zda to skutečně udělali, vědí nejlépe oni sami – pak možná měli důvod uvěřit, co ta paní povídala, a co postupně umisťovala na svůj facebookový účet.

Uvedený případ však nejen varuje, ale také znovu připomíná osvědčenou zásadu profesionální žurnalistiky, že každá informace by měla být potvrzena ze dvou na sobě nezávislých zdrojů. V tomto případě došlo k ověřování až s jednodenním zpožděním, kdy internetová dozvuková komora (echo chamber) falešné sdělení o nešťastných sirotcích rozšířila do kyberprostoru. Uvedená „žurnalistická“ média rychle a správně zareagovala a svoji chybu napravila. Buď příslušnou stránku ještě v pondělí dopoledne smazala, nebo ji doplnila či zaplnila novým textem, který věci uvádí na pravou míru.

Přívlastek „žurnalistická“ je zde použit záměrně, protože zmíněné weby patří do skupiny zpravodajských médií, která při své práci používají profesionální standardy běžné v žurnalistice, tj. publikují zprávy pravdivé, pokud možno přesné a nestranné, oddělené od názorů a zavádějících interpretací. Na tom nic nemění jejich občasná pochybení.

V této souvislosti je zajímavá reakce autora jednoho z „alternativních“ internetových médií, blogu „Svobodné noviny na internetu“, jehož autor nejprve nepravdivou informaci o sirotcích využil k útočnému komentáři proti policii a ministru vnitra, aby později v opravném dodatku si postěžoval na to, jaký je to skandál, když se nemůže spolehnout na „vcelku seriózní zpravodajský web (…) od něhož jsme v dobré víře informaci převzali jako bernou minci.“ Jestliže také „alternativci“ uznávají, že tradiční média jsou spolehlivější než jejich skandalizující a často dezinformující „svobodné,“ „nezávislé“ a „bez cenzury“ weby, pak tím více vystupuje do popředí odpovědnost tradičních médií, která by měla prosévat zrno věrohodných informací od plev a hlušiny sociálních sítí a blogů.

V kurzech žurnalistiky na univerzitách se často cituje bonmot, který by měli mít novináři neustále na paměti: „Když někdo říká, že venku prší a jiný říká, že je sucho, není vaším úkolem je oba citovat. Vaší povinností je podívat se z okna a zjistit, jaká je pravda.“ Ano, základním úkolem žurnalistiky je přinášet veřejnosti přesné, ověřené a podstatné informace o okolním světě. Za to je novinář od čtenářů, posluchačů a diváků přímo či nepřímo honorován, taková je jeho profese, takový je smysl jeho konání.

Ne všechno se však dá vyřešit pohledem z okna, ne vždy jde o jednoduchou pravdu, zda venku prší nebo svítí slunce. Aby novinář zjistil, jaká je situace, potřebuje zdroje informací, které dělíme v zásadě na dvě hlavní skupiny. Buď jsou to zdroje fyzické (záznamy, dokumenty, archivy, vlastní přímá pozorování) nebo lidské (svědek události, expert, tiskový mluvčí, kontakt v příslušné instituci apod.) Ty lidské bývají pohotovější, mají výhodu interaktivní komunikace, jsou však méně spolehlivé, s tím je třeba počítat.

Z tohoto hlediska není náhoda, že právě tyto méně spolehlivé lidské zdroje v dnešní uspěchané a šetřivé době v novinářské praxi převažují. Než by novinář podnikl obtížnou a zdlouhavou cestu získávání informace, než by se – obrazně řečeno – vydal do terénu a šoupal podrážky při hledání témat a ověřování faktů, je pro něj rychlejší a jednodušší lovit témata na internetu a sociálních sítích a zpracovat je tak, že někomu nastaví mikrofon k výpovědi.

Z hlediska ekonomiky médií se to dá možná pochopit. Stejně jako v rozhlasovém a televizním vysílání jsou talk-show a studiové rozhovory tím nejlevnějším formátem, také v tištěných a internetových médiích jsou dnes rozhovory nejsnazším a nejlevnějším způsobem, jak zaplnit prostor obsahem. Na druhé straně tím žurnalistika trpí, jak nedávno ve svém eseji o současné žurnalistice konstatoval publicista, analytik a historik médií Martin Groman: „novináři ztratili sílu, stali se z nich bezmocní hlídači, přeposílači výroků z Facebooku a Twitter a youtubeři“ (Deník N, 19. 8. 2020).

Novému stylu žurnalistiky využívajícímu sociální sítě, z nichž novináři čerpají mnohé informace, se asi nevyhneme, je to všeobecný trend nejen u nás, ale i ve světě. Má svoji logiku také z toho důvodu, že sociální sítě Twitter a Facebook se staly nástrojem politiků a vládních institucí ke komunikaci s veřejností. Ale i v těchto nových podmínkách novinářské práce by se nemělo zapomínat na staré dobré žurnalistické standardy. Ne všechno je zlato, co se třpytí; ne každý rozhovor a osobní výpověď přináší pravdivá fakta. Každá informace by měla být ověřena ze dvou nezávislých zdrojů.

odevzdáno 29. srpna 2020

| nahoru |

CHRONOLOGICKÝ ARCHIV | TEMATICKÝ ARCHIV (do roku 2004): INFORMACE/GLOSY | ČESKÁ TELEVIZE | TV NOVA | TV PRIMA | TV3 | ZÁKONY/LEGISLATIVA | POLITIKA | TISK | AUDIOVIZE | KABELOVÁ TV | TELEKOMUNIKACE | HISTORIE MÉDIÍ | NA OKRAJ DNŮ | ŘEKLI O... | PŘEDNÁŠKY/REFERÁTY
Copyright © Milan Šmíd