zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií    © Milan Šmíd

19. 8. 2021 RUBRIKA: Informace, glosy, polemiky

Vzkaz mým vnukům – prvovoličům
aneb
Komu dáte svoji stokorunu?

Milý Vojto a Samueli, aniž bych vás chtěl poučovat, jak funguje zastupitelská demokracie, při níž si lid (demokracie = vláda lidu) volí své zástupce pro rozhodování o věcech společných, rád bych se s vámi podělil o několik zkušeností, a přidal několik faktů, o kterých byste možná měli něco vědět.

Jsem příslušník generace, která změnu politického systému v naší zemi zažila až ve zralém věku. Vzpomínám, jak často se na masových demonstracích v listopadu 1989 ozývalo heslo „svobodné volby.“ Bylo mi 45 let, když jsem v roce 1990 mohl poprvé svobodně volit a byl to pro mne slavnostní okamžik. Od té doby si velice užívám pro vás už tak samozřejmé, pro mne však stále nesamozřejmé občanské privilegium. Od té doby poctivě chodím k volebním urnám, přestože jsem měl vícekrát pocit, že co se mi nabízí k volbě, není právě to, co bych si přál. Často jsem použil metodu výběru menšího zla, když jsem postupně vyškrtával pro mne nepřijatelná politická hnutí a strany, až tam zbyla strana a kandidát, kterým jsem nakonec dal svůj hlas.

Podobně jako mí spoluobčané jsem v průběhu uplynulých třiceti let zažil četná zklamání a rozčarování. Jedním z nich bylo zjištění, že naše politické strany se staly organizacemi, které kromě prosazování volebních programů a plnění volebních slibů, což by měla být jejich hlavní funkce, začaly čím dál více sloužit jako výtah k moci a penězům lidem, kteří do nich vstupovali. Nehledě na zklamání z politiků, kteří nám slibovali, že budou hájit společný zájem a veřejné blaho, a pak se více věnovali uspokojování potřeb svého ega, ať už v rovině mentální (naši prezidenti) nebo materiální (četní ministři a někteří předsedové vlády). Politiku, která se stávala soukromým byznysem, jsem už před několika léty popsal v „Poučení z krizového vývoje české politiky.“

Osobní honba za ziskem zpočátku probíhala víceméně uvnitř a v mantinelech politických stran. Buď získáním politické funkce s nadstandardním platem a poslaneckými výhodami nebo získáním vlivu na přidělování zakázek a rozdělování peněz. Bylo zajímavé pozorovat, jak poté, co se sociální demokracie v roce 1998 dostala k moci – také díky tažení proti korupci a proti obohacování se z veřejných prostředků – titíž kmotři, jejichž existenci u ODS sociální demokrati kritizovali, se náhle objevili i v řadách ČSSD.

To byl však jenom začátek. Po roce 2000 se objevil nový druh politického podnikání, vycházející z principu: „Nechtějí-li ti dát prebendu a vlivné postavení v žádné straně, založ si svoji vlastní!“ Jedním z prvních politických podnikatelů, jenž využil zklamání voličů ze zavedených politických stran, a který svoji politickou kariéru založil na heslu „je třeba nahradit politické dinosaury“, byl Vít Bárta. Majitel bezpečnostní agentury Bárta založil stranu Věci veřejné zpočátku proto, aby se dostal blíže k vládním zakázkám. Když Věci veřejné po roce 2002 začaly mít úspěch na úrovni krajských zastupitelství, Vít Bárta rozvinul akci do celostátních rozměrů, což mu vyneslo v roce 2010 nejen místo v Nečasově (ODS) vládě, ale také 57 milionů Kč státních příspěvků na volební kampaň a 30,5 milionů ročně za účast ve Sněmovně, což mu bohatě nahradilo výdaje, které se vznikem strany měl. Ty peníze mu však štěstí nepřinesly; naopak, jeho strana se později kvůli penězům rozhádala a rozpadla.

Nebyl sám, kdo tehdy na volbách podnikatelsky vydělal. Byla to i Jana Bobošíková, která spojením se „Stranou zdravého rozumu“ Petra Hanniga vytvořila stranu „Suverenita – Blok Jany Bobošíkové“. Do parlamentu se strana sice nedostala, získala však nejen 19 milionů Kč za volební kampaň, ale také přes 43 milionů Kč v průběhu následujícího volebního období.
Jen tak na okraj: tyhle peníze pak zřejmě rozkmotřily Bobošíkovou s Hannigem, kteří ve volbách roku 2013 kandidovali každý zvlášť, a oba vyšli s prázdnou. Volební blok „Hlavu vzhůru“ Jany Bobošíkové získal 0,42 procent hlasů, Petr Hannig se „Suverenitou - Stranou zdravého rozumu“ dostal jen 0,27 procent hlasů. Letos po několikaleté odmlce Jana Bobošíková opět zavětřila příležitost a je ochotna se spojit s kýmkoli, aby měla na čtyři roky vystaráno.

x x x

Milí vnukové, rád bych vám vysvětlil, odkud se ty peníze berou a proč tenhle systém politického podnikání u nás vykvetl až v novém miléniu. Pro vysvětlení je třeba vrátit se do let 1998-2002, do doby, kdy u nás vládla tzv. smluvní opozice. Tehdejší vládnoucí strany ČSSD a ODS se v roce 2000 pokusily změnit platný volební zákon novelou č. 204/2000. Novela zmenšila volební kraje, namísto dosavadních čtrnácti jich mělo být třicet pět. Změnila také způsob výpočtu mandátů a celkově oslabila systém jejich poměrného rozdělení. Prezident Václav Havel zákon vetoval, a když ho Sněmovna přehlasovala, obrátil se na Ústavní soud a podal návrh na zrušení některých ustanovení nového zákona.

Dnes se zapomíná na některé další změny, které novela přinesla. Například se mělo volit jen jeden den, v neděli. Stalo se tak jen jednou, při senátních a krajských volbách 12. listopadu 2000. Účast byla natolik nízká, jen 33 procent, že se poslanci zalekli a později se vrátili ke starému nákladnějšímu systému dvou volebních dnů. (I když by to šlo i jinak)

Novela také měnila – na první pohled příznivě – výši volebních kaucí. Podle zákona z roku 1995 ten, kdo chtěl kandidovat v celé republice, musel ve 14 krajích zaplatit 2 800 000 Kč (200 tisíc Kč v každém kraji). Není divu, že si tehdy každý rozmyslel, zda vloží tak velkou sumu peněz do nejistého výsledku. Oposmluvní novela mírně snížila celostátní volební kauce na 1 400 000 Kč (40 tisíc Kč za každý z 35 krajů). Pronikavě však snížila příspěvek 90 Kč, který dříve dostávala od státu každá strana či hnutí s tříprocentním výsledkem za každý voličský hlas, a to na pouhých 30 Kč. Náplastí na tuhle bolístku bylo snížení tříprocentního limitu na dvě procenta

Proti uvedeným změnám protestovala skupina 33 senátorů, kteří – podobně jako prezident – podali návrh Ústavnímu soudu na změnu zákona. Senátoři namítali, že zvláště volební kauce, jakož i další opatření zákona zasahují do rovnosti politických stran ve volební soutěži, což je v rozporu s některými články Ústavy ČR.

Ústavní soud se rozhodl obě podání – prezidentské i senátorské – projednat současně. Ve svém rozhodnutí (64/2001) vyhověl částečně jak prezidentovi, tak senátorům. Prezident neuspěl v protestu proti pětiprocentnímu násobení volebního limitu u vícečlenných koalic. U senátorské stížnosti Ústavní soud konstatoval, že napadená opatření, která měla fungovat jako pojistka proti subvencování kuriózních pidistran, jež „svou povahou a zaměřením nejsou schopny přispět ke kultivované parlamentní spolupráci,“ že tato opatření "překračují nezbytnou míru potřebnou ke zjištění vážnosti volebních úmyslů stran".

Na rozhodnutí ÚS reagoval parlament o rok později zákonem 37/2002. Volební kraje zůstaly při starém, pro přepočet výsledků hlasování na mandáty se využila d΄Hondtova metoda, zrušily se volební kauce. Od té doby každá kandidující strana skládá nikoli volební kauci, ale platí před volbami tzv. příspěvek na volební náklady, původně 15 tisíc Kč, dnes 19 tisíc Kč za každý volební kraj. To znamená, že vstup do celostátní volební arény dnes přijde na pouhých 266 000 Kč. Kromě toho poslanci rozhodli, že každá strana či hnutí, která posbírá ve volbách alespoň jeden a půl procenta voličských hlasů, dostane od státu za každý odevzdaný hlas příspěvek 100 Kč.

K tomu je třeba dodat, že podle zákona o sdružování v politických stranách a v politických hnutích každá politická strana či hnutí, které překročí ve volbách do Poslanecké sněmovny hranici tří procent získaných hlasů, získá nárok na státní příspěvek 6 milionů ročně pro další volební období. Překročí-li hranici pěti procent a dostane se do parlamentu, inkasuje 10 milionů ročně a k tomu dostává příspěvky za každého zvoleného poslance, senátora a krajského zastupitele.
Jen tak na okraj: Šestimilionový příspěvek pro neparlamentní strany pochází také z časů opoziční smlouvy. Zdvojnásobení z někdejších tří milionů na šest milionů ročně sněmovna provedla ve zkráceném jednání „přílepkem“ navrženým Markem Bendou, který prezident Havel nepodepsal, ale sněmovna jeho nesouhlas přehlasovala.

x x x

Tady je základ, z něhož vycházejí minulí i dnešní političtí podnikatelé. V roce 2006 se pokusili novou volební matematiku využít lidé, kteří se dostali do vedení hroutící se čtyřkoalice reprezentované chřadnoucí Unií Svobody. Spočítali si, že při sedmdesátiprocentní volební účasti jim bude stačit necelých osmdesát tisíc hlasů, tedy jeden větší naplněný fotbalový stadion, aby dosáhli na státní příspěvek na volební kampaň. Kdyby se jim podařilo přelézt se sto padesáti tisíci hlasy hranici tří procent, mohla by strana přežít další čtyři roky. Unie svobody vedená Pavlem Němcem tehdy vsadila na mladé voliče a slibovala jim dekriminalizaci měkkých drog a ultraliberální, až anarchistický program. Neuspěla, nedosáhla ani na jeden a půl procenta.

A tak prvním veleúspěšným volebním podnikatelem se stal Tomio Okamura. Poté, co svoji televizní popularitu zúročil v roce 2012 úspěšnou volbou do Senátu, a zviditelnil se také neúspěšnou prezidentskou kandidaturou, rozhodl se svůj řečnický talent ještě více využít a založil politické hnutí „Úsvit přímé demokracie Tomio Okamury“. S líbivými hesly o přímé demokracii, o trestní odpovědnosti a odvolatelnosti politiků a také s protiromskou agendou se jeho strana v předčasných volbách podzimu 2013 dostala do Sněmovny se ziskem 342 320 (6,88 %) hlasů a 14 mandátů.

O dva roky později, když se poslanecký klub Úsvitu začal rozpadat kvůli penězům, které Okamura začal stahovat ze stranické pokladny do svého podnikání, novinář Robert Břešťan situaci stručně popsal:
„Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury“, hnutí o devíti členech, má za čtyřleté volební období nárok na celkový státní příspěvek 122 milionů korun: 34 milionů jednorázově a 22 milionů ročně. Ve srovnání s tím Okamurovy podnikatelské aktivity tolik nenesou,“
K tomu je třeba popravdě dodat, že když Okamura ztratil kontrolu nad Úsvitem, protože ho jeho vlastní poslanci z hnutí vyštípali, zbytek peněz musel ve stranické pokladně nechat.

Okamura však nelenil a založil další hnutí Svoboda a přímá demokracie SPD. Do voleb roku 2017 šel prý s 19timilionovým úvěrem, za který ručil svým majetkem. Ale protože s použitím osvědčených „úsvitových“ hesel okořeněných protiimigrační rétorikou té doby navýšil volební zisky na 538 574 hlasů (10,64 %), už jenom státní příspěvek za odevzdané hlasy ve výši téměř 54 milionů Kč mu jeho dluhy zaplatil. Do loňského roku zinkasovala strana SPD od státu dalších 120 milionů Kč.

x x x

Milí vnuci, můžete namítnout – a co má být? Vždyť se státními příspěvky počítají i stratégové jiných politických stran! Vždyť také ony nás lákají volebními sliby, abychom jim odevzdali své hlasy, z nichž každý má hodnotu 100 Kč, kterou od státu dostanou. Proč také ony nenesou nálepku politických podnikatelů, před kterými nás chceš varovat?

Ano, celé tohle dlouhé povídání jsem napsal, abyste si lépe všímali, kdo vstupuje do politiky. Abyste nahlédli za kulisy politických frází, abyste zkoumali, komu jde o blaho celku, pro který je ochoten pracovat, kdo vstupuje do veřejného života v zájmu občanů, a komu jde jen o byznys s voličskými hlasy se snahou získávat je jakýmkoli způsobem, ať už laciným podbízením se nepřemýšlivému davu jednoduchými hesly nebo působením na emoce, vyvoláváním strachu či hledáním nepřítele.

Věřím, že rozlišit stranu, která vznikla jako podnikatelský záměr od politické strany usilující o naplnění seriózního a odpovědného politického programu, by nemělo být pro kriticky přemýšlející jedince, za které vás považuji, příliš obtížné.

Základem hodnocení by měl být politický program, a to nejen popularita a líbivost nabízených a deklarovaných cílů, ale také reálnost jejich uskutečnění. Tedy zkoumat nejen čeho chtějí strany a hnutí dosáhnout, ale také jak toho chtějí dosáhnout. Zda nabízená řešení mají naději na úspěch, nebo jsou jen zbožným přáním. Někdy k tomu stačí kupecké počty a vyhodnocení položek „má dáti – dal.“

Měli byste se také blíže podívat na volební programy z širšího hlediska, zda obsahují kromě slibů také nějaké základní ideové zaměření, kterého se tyto strany dlouhodobě drží, nebo zda kličkují a manévrují podle toho, jak se to v daném volebním termínu hodí.

V této souvislosti neškodí podívat se blíže na jejich názory na postavení českého státu v současném globalizovaném světě. Tj. zda jsou schopny nahlédnout za hranice malého českého rybníku, zda berou v úvahu realitu současné mezinárodní situace, a jaké závěry z ní vyvozují.

Strany volebních podnikatelů se od tradičních politických stran liší také tím, že sázejí na mediální popularitu vůdců, kteří v nich autokraticky vládnou, kolem nichž se všechno točí, a kteří se místo odborných týmů obklopují skupinou přitakávačů slepě vykonávajících přání šéfa.

Věřím, že z těchto několika málo hledisek by pro vás nemělo být obtížné se rozhodnout, komu dáte svůj hlas. Zda straně, která ví, že se do parlamentu nedostane, ale loví v těch nejprimitivnějších protestních vodách, neboť doufá, že z nich uloví když ne tři, tak alespoň jeden a půl procenta hlasů, což může hodit až deset milionů Kč.

Nebo straně ambiciózního a zneuznaného policisty, který svým heslem o spravedlnosti a slibem lepší budoucnosti se snaží k sobě nalákat roztrpčené a ukřivděné občany, aniž by měl za sebou tým zkušených a odborně zdatných lidí, kteří by byli schopni jeho sliby plnit?

Nebo straně ostříleného politického podnikatele, jehož taktika je jasná. On dobře ví, že jeho populistický program ho vždy do parlamentu dostane, že tady bude menšinou a v opozici, což mu umožní permanentně kritizovat vládu a ostatní strany, předkládat v parlamentu líbivé, ale často kontroverzní a nerealizovatelné návrhy, a potom si stěžovat na nepřízeň osudu a zkaženost politické scény.

Zatím mu jeho podnikatelský záměr vychází a vypadá to tak, že v příštím volebním období jeho strana opět zinkasuje něco kolem 200 milionů Kč. Že si tyto peníze dnes umí Tomio Okamura dobře ohlídat, svědčí Stanovy SPD, v nichž předseda má téměř neomezenou moc (například nemůže být přehlasován, protože bez jeho souhlasu žádné rozhodnutí pětičlenného předsednictva neplatí, předsednictvo rozhoduje o členech, o penězích, o delegátech na konferenci apod.).

Milí vnuci, prvovoliči. Děkuji vám za trpělivost, pokud jste můj dlouhý text dočetli až do konce. Končím otázkou, kterou jsem dal do titulku: Komu dáte svoji stokorunu? Odpověď nechávám na vás.

Prosím vás však o jedno, nezůstávejte doma a jděte volit! Bylo by hříchem nechat tu stokorunu ležet ladem ve státní pokladně. Je to cena vašeho voličského hlasu.

x x x

zdroje:
Volební programy politických stran
www.volby.cz
Informace a přehled o příspěvcích ze státního rozpočtu uhrazených politickým stranám a politickým hnutím v letech 1998-2020

| nahoru |

CHRONOLOGICKÝ ARCHIV | TEMATICKÝ ARCHIV (do roku 2004): INFORMACE/GLOSY | ČESKÁ TELEVIZE | TV NOVA | TV PRIMA | TV3 | ZÁKONY/LEGISLATIVA | POLITIKA | TISK | AUDIOVIZE | KABELOVÁ TV | TELEKOMUNIKACE | HISTORIE MÉDIÍ | NA OKRAJ DNŮ | ŘEKLI O... | PŘEDNÁŠKY/REFERÁTY
Copyright © Milan Šmíd