Velká mediální novela pod palbou kritiky

Když koaliční vláda, která vzešla z voleb předešlého podzimu, zveřejnila v lednu 2022 své programové prohlášení, věnovala médiím veřejné služby tři body. Slíbila, že změní způsob volby zdejších mediálních rad a zapojí do něj Senát. Dále, že se zaměří na „udržitelnost financování veřejnoprávních médií, což je základní podmínka jejich nezávislosti“ a také, že posílí transparentnost jejich hospodaření tím, že ho podrobí dohledu Nejvyššího kontrolního úřadu NKÚ.

Letos v červnu se vládě podařilo protlačit parlamentem tzv. malou mediální novelu, která rozšířila Radu České televize z patnácti na osmnáct členů, z nichž šest členů bude volit Senát. Senátoři dostali právo volit také třetinu z dosavadní devítičlenné Rady Českého rozhlasu. Novela, která začala platit až v říjnu, kromě toho zpřísnila podmínky institucím, které mohou kandidáty do mediálních rad navrhovat. Musí to být právnické osoby zastupující kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy, které existují nejméně deset let. Tedy už žádné ad hoc neziskové organizace či místní sportovní či zahrádkářské spolky.

Zřejmě ve snaze plnit volební sliby děj se co děj, ministr kultury Martin Baxa a zástupci vládní koalice seznámili začátkem září novináře s tzv.velkou mediální novelou. Na jedné straně je tato „velká“ novela svým způsobem pokračováním předchozí novely „malé“ tím, že zpřesňuje znění zákonů o České televizi a Českém rozhlase v řadě detailů (limity členství a způsob odvolávání členů zdejších mediálních rad, datum odevzdávání výroční zprávy, jiné jmenování šéfů regionálních studií, jiné odvolávání dozorčí rady apod.). Na druhé straně se novela snaží naplnit druhý bod slibu programového prohlášení – udržitelnost financování médií veřejné služby. Navrhuje rozšířit okruh poplatníků o majitele mobilních zařízení a zvyšuje televizní i rozhlasové poplatky, zamrzlé na úrovni roku 2008, u televize ze 135 na 160 Kč, u rozhlasu ze 45 na 55 Kč.

Není účelem tohoto textu hodnotit kvalitu zákonné předlohy, na kterou se snesla vlna kritiky, zvláště u definice a stanovení poplatků pro právnické osoby. Připomínkové řízení přineslo některé zásadní výhrady proti textu zákona, mimo jiné od Svazu průmyslu a dopravy ČR a Hospodářské komory. Jestli je vláda bude akceptovat, pak novela se bude upravovat, a není náhoda, že vláda ji do parlamentu zatím (listopad 2023) ještě neposlala.

Co zaujalo, byla reakce komerčních médií. Už v září Asociace provozovatelů soukromého vysílání APSV zastupující soukromá rádia odmítla návrh zákona jako celek a vyzvala vládu, aby jej stáhla z mezirezortního řízení. V říjnu následovala další akce, při níž na společné tiskové konferenci vystoupili ředitelé televizí Nova a Prima Daniel Grunt a Marek Singer, dále zástupci zájmových sdružení a asociací: předsedkyně představenstva CNC Libuše Šmuclerová (Unie vydavatelů), člen představenstva Mafry Michal Hanák (Sdružení pro internetový rozvoj SPIR), generální ředitel rádia Impuls Jiří Hrabák (Asociace provozovatelů soukromého vysílání), zakladatel webu Hlídací pes Ondřej Neumann (Asociace online vydavatelů) a Daniel Sedláček (spolumajitel skupiny soukromých rádií Media Bohemia).

Všichni přítomní se kriticky vymezili proti ministerskému návrhu a svoje stanovisko pak zveřejnili ve Společném prohlášení, které víceméně opakuje, co zaznělo na tiskové konferenci: Návrh je špatný, nebyl konzultován s reprezentanty mediálního trhu. Přichází v době vysoké inflace, kdy všichni musí šetřit a „jediní, kdo nemusí šetřit a snažit se o efektivnější fungování, jsou Česká televize a Český rozhlas.“ Dodatečné miliony korun vážně vychýlí rovnováhu na trhu a dramaticky zasáhnou do hospodářské soutěže. Znepokojuje nás rozpínání veřejnoprávních médií do nových platforem v internetovém prostoru atd. atd.

Neinformovaný čtenář, posluchač či divák by mohl nabýt dojmu, že plánované navýšení rozhlasového a poplatku vážně poškodí komerční média, která – jak uvádí prohlášení: „byla zásadně zasažena ekonomickou krizí a třetinovým propadem reklamního trhu v roce 2009 nebo nedávnou koronavirovou krizí, zatímco veřejnoprávní média po celou dobu hospodařila se stabilním rozpočtem.“

Není pochyb, že koronavirová krize a inflace se nepříznivě podepsaly na hospodářské situaci všech tradičních médií, která čelí silné konkurenci sociálních sítí. Jenomže jsou veřejnoprávní média na tom tak dobře a komerční média tak špatně? Zatímco komerční média se vyrovnávají s nepříznivou situací posledních pěti let, média veřejné služby čelí inflačnímu znehodnocování svého „stabilního rozpočtu“ od roku 2008, tedy celých patnáct let.

Stačí nahlédnout do výročních zpráv Novy a Primy za rok 2022. TV Nova s.r.o. si vedla v roce 2022 natolik dobře, že mohla vyplatit svému vlastníku CME Enterprises půlmiliardovou dividendu. Ani FTV Prima s.r.o. asi není na tom nijak špatně, když si může dovolit úvěrovat nemovitostní operace vlastníka Primy Ivana Zacha. Ve světle těchto faktů pak současná argumentace šéfů Novy a Primy jakoby kopírovala Vladimíra Železného, který v pořadu Volejte řediteli na podzim 1996 naříkal: „Jestli se zvýší televizní poplatek, pak televize Nova dostane konkurenta, vůči kterému bude opravdu velmi těžké obstát.“ To říkal v době, kdy Nova drtila ve sledovanosti Českou televizi a měla dvoutřetinový podíl na televizním trhu. Poslanci naštěstí tenkrát Vladimíra Železného nevyslyšeli a v červnu 1997 televizní i rozhlasové poplatky zvýšili, u televize z 50 Kč na 75 Kč.

Odsouzení agresivní argumentace komerčních médií zaměřené proti médiím veřejné služby ve stylu: „nedávejte jim peníze, oni to využijí proti nám, a kdo ví, za co to utratí“ by však nemělo vést k odmítnutí všech výhrad, která komerční média ve vztahu k médiím veřejné služby vznesla. Týká se to především obav z aktivit veřejnoprávních institucí na online trhu a platformách v internetovém prostoru, které nemusí mít povahu veřejné služby a mohou se stát nekorektní konkurencí soukromým provozovatelům. Totéž se týká částečně i tvorby televizních pořadů.

Kdo si dnes ještě pamatuje, že až do poloviny osmdesátých let v téměř všech evropských státech panoval monopol státních či veřejnoprávních vysílatelů? Technologický vývoj, který umožnil existenci soukromých rozhlasových a televizních stanic a vznik duálního systému vysílání, nastolil koncem století otázku: „Není financování médií veřejné služby z veřejných zdrojů nedovolenou státní podporou, narušující hospodářskou soutěž?“

Evropská unie se tímto problémem zabývala v četných dokumentech, z nichž na prvním místě stojí tzv. Amsterodamský protokol z roku 1997, který přiznal členským zemím právo financovat veřejnoprávní média z veřejných prostředků, pokud poskytují veřejnou službu „přímo spjatou s demokratickými, společenskými a kulturními potřebami“ společnosti.

V letech 2001 a 2009 pak Komise EU vydala dvě „Sdělení o použití pravidel státní podpory na vysílání veřejné služby“, v nichž specifikuje podmínky, za jakých lze učinit výjimku a veřejnou podporu poskytovat. Podle těchto dokumentů je v každém případě nezbytné co nejpřesněji vymezit poslání veřejné služby, přičemž je na členských státech, aby tak učinily s přihlédnutím k místním podmínkám, a také k požadavku zachování mediální plurality.

Takové vymezení v zákonech o Českém rozhlase a České televizi sice existuje, ale někde je obecné a bylo by dobré – ne přímo v legislativě, ale možná v nějakých ministerských dohodách – je převést do úrovně zcela konkrétní programové a obsahové skladby na všech distribučních platformách. Podobné dohody v některých západoevropských zemích existují. U nás však pro jejich uzavření chybějí partneři. Také proto, že debaty o potřebě, rozsahu a úrovni veřejné služby rozhlasového a televizního vysílání často začínají a končí u hodnocení zpravodajství a publicistiky ve stylu líbí/nelíbí, a zcela chybí komplexní pohled na mnohočetné programové výstupy vysílání, které plní veřejnou službu, a které soukromá média již ze své povahy komerčního podniku nejsou schopna nabídnout.

psáno pro Mediažurnál, odevzdáno 8. listopadu 2023