Koho v Německu bychom se měli bát

Bylo dobře nebo špatně, že se 76. Sudetoněmecký sněm konal v Brně? Kdo zavinil, že ho provázely tak vypjaté vášně? Kde se stala chyba? Nebo byl sněm výsledkem samospádu impulzivních rozhodnutí, aniž by kdo domyslel, kam nakonec vyústí? A především: ohrožuje Sudetoněmecký landsmanšaft české zájmy?

Na první otázku nebudu odpovídat, protože sudetoněmecké setkání v Brně mělo své pozitivní i negativní dopady, které nemají tak velký význam, případně takovou váhu, aby nějakým způsobem ovlivnily budoucnost česko-německých vztahů. Kromě toho si nemyslím, že by jeho konání výrazně změnilo antagonisticky rozrůzněnou názorovou mapu české společnosti ve věci postojů k dějinám česko-německých vztahů a tím i k našim sousedům. Taková různorodost je a bude vždy přirozeným důsledkem rozmanitosti životních osudů a zkušeností, jakož i nestejnou vědomostní a inteligenční úrovní daných jedinců a společenských skupin.

V odpovědi na druhou otázku mám jasno. Na vině je Okamurova SPD, která se postavila do čela malé skupiny protivládních radikálů národoveckého a xenofobního zaměření, jejichž spojujícím tmelem je společný nepřítel, ať už pochází z Německa, z muslimských zemí nebo z Ukrajiny.

Snaha svalit vinu na Bernda Posselta, který prý přijel do Brna záměrně provokovat, je ubohou výmluvou, kterou v Nedělní debatě ČT24 rasantně rozcupoval Alexandr Vondra. Jeho polemika s Radimem Fialou v prvních deseti minutách videa stojí za zhlédnutí. Na obvinění, že Okamura zneužil ne příliš politicky významnou akci nevládní organizace, kterou označil za ohrožení českých zájmů, a účelově proti ní zmobilizoval radikály a křiklouny, neměl přítomný Radim Fiala jinou obhajobu, než zjevnou lež, že Sudetoněmecké krajanské sdružení je „organizace, která se nikdy neoddělila od svých nacistických kořenů.“

Snad se někdy dozvíme, kde vznikl počáteční impuls, který vedl ke konání sudetoněmeckého sněmu v Brně. Nezapomínejme, že Bernd Posselt nepřijel jen z vlastní vůle, neboť do Brna byl regulérně pozván skupinou respektovaných osobností veřejného a kulturního života. Možná, že pozvání vzniklo tak, že lidé z Meeting Brno chtěli vyjít vstříc Berndu Posseltovi a ocenit jeho dvacetileté úsilí při prosazování česko-německého smíření. Neboť konání sudetoněmeckého sněmu na českém území bylo dlouhodobé Posseltovo přání a jeho celoživotní cíl.

Jenomže – jak se ukázalo – pro české šovinisty a Tomio Okamuru nebyl problém vyvolat z tůně zapomnění staré křivdy a oživit démony vyhaslých emocí, které stále kdesi v podvědomí české společnosti dřímají. Ukázal to průzkum Medianu pro Radiožurnál, podle něhož více než polovina lidí (57%) nepovažovala za správné, aby se akce SdL v Brně konala. Na tom nic nemění fakt, že to byly především názory starší generace, protože ve věkové skupině 18-24 let projevilo toleranci ke konání sněmu 68 procent mladých lidí.

Zrůdnost oživování zlých duchů minulosti, jakož i pokleslé metody vyvolávání emocí účelově interpretovaným a selektivním pohledem na historická fakta dokumentovalo nedělní shromáždění na Dominikánském náměstí, svolané iniciativou Obrana národa II, které moderoval herec Ivan Vyskočil. Jeho dvouhodinový záznam je ke zhlédnutí na Facebooku.

Na tribuně postupně vystoupili: Miloš Zeman, Jaroslav Foldyna, Luboš Blaha, Kateřina Konečná, Jaroslava Obermaierová, Jindřich Rajchl, Roman Freimuth, Martin Říha, Jiří Jaroš Nickelli, Petra Rédová, Tomáš Kotas, Jiří Kment, Petr Zuska, Jiří Paroubek, Josef Skála, Petr Drulák, Petr Hampl, Vladimíra Vítová, Jiří Pavel Pešek, Jiří Kobza a reprezentant Klubu českého pohraničí. Koho tato jména reprezentují, nechť si každý dohledá sám.

Vrcholem rozněcování protiněmeckých vášní bylo vystoupení Kateřiny Konečné s plakátem o dlužných válečných reparacích. Začínám pochybovat o příčetnosti dotyčné, neboť i ten Okamura, když se kdysi snažil populisticky prosadit do parlamentu téma válečných reparací, to měl věcně lépe podložené. Nemluvě o tom, že tohle téma nakonec pohřbila studená válka a dávno skončilo v propadlišti dějin.

Zatímco na Dominikánském náměstí se strašilo Sudetoněmeckým landsmanšaftem minulosti, z Německa přišel nepříjemný signál současnosti. Aliance pro Německo AfD v průzkumech veřejného mínění posílila a dnes už je na čele nejen východoněmeckých, ale i celostátních volebních preferencí (27 procent).

Když jsem před osmi lety sepisoval seriál Německo a my a její poslední kapitolu Jak dál s Německem a EU, netušil jsem, že se tak brzy dožiju situace, o níž jsem se domníval, že existuje jako jedna z možných, ale nepravděpodobných variant dalšího vývoje, to jest oživení německého nacionalismu. Důkazem budiž vzestup popularity AfD u německých voličů, který možná v historicky krátké době přivede tuto stranu do vlády.

Aliance pro Německo už dávno není tou euroskeptickou stranou, kterou měl v přízni Václav Klaus. Jak uvádějí zprávy Spolkového úřadu na ochranu Ústavy, v současné AfD převažuje krajně pravicové křídlo prosazující protiimigrační politiku, etno-nacionalismus (němectví na základě původu, nikoli občanství), a které je ochotno naslouchat ruským přáním a argumentům.

Stačí zalistovat ve sněmovních dokumentech bavorského parlamentu, abychom si udělali obrázek o postojích AfD k minulosti, k České republice, včetně jejích požadavků na zrušení Benešových dekretů. Jak nedávno v rozhovoru pro Hospodářské noviny uvedl odborník na Německo Ian Klinke, kdyby se v Berlíně dostala AfD k moci, „nastala by snaha o hegemonii nad některými sousedními zeměmi“ zvláště v hospodářských otázkách.

Geopolitika je neúprosná. Začátkem devadesátých let se Německo spojilo, Československo se rozdělilo. Německo posílilo, Česko oslabilo. Nerovnost mezi dvěma sousedy Německem a Českem se zvětšila a bude tomu tak i v budoucnu. Pokud by přicházela hrozba z Německa, tak zcela určitě ne od Bernda Posselta a jeho krajanského spolku, ale od těch, se kterými se organizátoři mítinku na Dominikánském náměstí kamarádí – od Alternativy pro Německo, pro níž její heslo „Zeit für Deutschland“ je náhradní variantou zprofanovaného sloganu „Deutschland über Alles.“

Máme se tedy bát budoucnosti, v níž silní diktují slabým a velcí prosazují své zájmy bez ohledu na zájmy menších sousedů? Situace je sice vážná, nikoli však zoufalá. Proč? O tom jsem před osmi lety sepsal výše zmíněnou úvahu, která je sice TL;DR, ale zvažuje naši možnou obranu a východiska.