zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií © Milan Šmíd
1989 - vzpomínky mladé čtvrt století příležitostná příloha Louče

[29.11.2014]    [17] - Závěrem pár dokumentů

Ten, kdo se zajímá o průběh událostí 17. listopadu, by měl začít čtením „Závěrečné zprávy vyšetřovací komise FS pro objasnění událostí 17. listopadu 1989“ zveřejněné na sněmovním webu jako sněmovní tisk č. 1236 - http://www.psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t1236_01.htm.

Kdo má zájem o detaily, může si zakoupit dva svazky dokumentů, které Pavel Žáček zeditoval a vydal: Vypovídat pravdu a nic nezamlčet 1. vyšel ještě pod hlavičkou ÚSTR, druhý díl se stejným názvem Žáčkovi vydala Liberálně-konzervativní akademie CEVRO.

Žáčkova studie o údajné smrti Martina Šmída je ve sborníku Securitas Imperii č.16. literatury. Kdo má přístup k archivům, může vyhledat článek MF Dnes ze 16. listopadu 2009 s podtitulkem: „Spikleneckou verzi Zifčáka, vyšetřování vyvrátilo, on ale pořád šíří lži“ - autor Pavel Žáček.

Své neúspěšné pokusy přesvědčit české novináře, že Zifčák je lhář, který své údajné úkolování v rámci širšího záměru StB poprvé oznamuje až po třech měsících 30. března 1990 na vojenské prokuratuře, a který mrtvého studenta nikdy úmyslně nehrál, jsem popsal v několika komentářích na těchto adresách:
http://www.louc.cz/09/2021120.html
http://www.louc.cz/04/1111117.html
http://www.britskelisty.cz/9903/19990304f.html
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/milan-smid.php?itemid=8113

Ten poslední odkaz vede k mému glosování dokumentárního filmu Igora Chauna Mrtvý student, který se nikdy nenarodil před pěti lety. V tom filmu vystupuje Drahomíra Dražská a říká, že si to všechno sama vymyslela.

Prohlášení Dražské z 21.11.1989Také já se domnívám, že všechno začalo u jedné hysterické a bájně lhavé osoby, která na sebe ráda upoutává pozonost, a která někdy už neví, co si vlastně vymyslela, a co je pravda. Těch nepřímých důkazů je v Žáčkově edici dokumentů více. Já dodám pouze jeden, který pochází z 21. listopadu 1989, kdy se Dražská začala bát a našla noční azyl u rodiny Schneiderových, v jejímž bytě učinila vlastní rukou podepsané prohlášení. Data a časy se tam v několika případech naprosto odlišují od toho, co sdělila Dražská na magnetofon Petru Paynovi před třemi dny. Kde máme záruku, že to, co nám říká dnes, je pravda?

Na druhé straně tato, podle mého názoru nezamýšlená a živelně vzniklá, událost se okamžitě stala vítaným nástrojem manipulace, a to z obou stran. Podle mého názoru falešná zpráva o smrti studenta přišla velice vhod StB, která ji chtěla využít k tomu, aby mohla pozavírat její šiřitele - představitele opozice tak, aby na Den lidských práv 10. prosince byl v pražských ulicích klid. Na straně druhé opozice si byla vědoma mobilizujícího účinku této zprávy a dávala si na čas s jejím dementováním.

Mne osobně zajímají odpovědi na dvě otázky, o nichž vím, že se jich asi nikdy nedočkám. Za prvé: proč Dražská v pátek večer vypráví paní Litomiské barvitě o zásahu policie a "o kamarádovi, který byl na Národní zbit do bezvědomí, což měl příslušník SNB v červeném baretu komentovat slovy: "To je dobrý, ten už má dost"," (citace protokolu), tedy o oběti demonstrace, která ještě neměla jméno, aby v sobotu ráno tato oběť jméno dostala. A za druhé: Proč tím jménem byl Martin Šmíd, student matfyz.

K první otázce: Vyšetřovatelé komise zřízené parlamentem k událostem 17. listopadu podrobně mapovali pohyb všech účastníků události. U pobytu Drahomíry Dražské je období noci z pátku 17. na sobotu 18. listopadu pokryto pouze svědectvím její matky. S Litomiskou se Dražská rozloučila u nočního autobusu v 0:30, domů přišla údajně ve 2:00. Co se odehrálo v noci z pátku na sobotu dopoledne, kdy se Dražská telefonicky ohlásila Litomiské, tentokráte už s příběhem a konkrétním jménem "mrtvého kamaráda," to je - a asi zůstane - zahaleno temnotou.

U odpovědi na druhou otázku jsem zas dlouhou dobu předpokládal, že výběr jména Martin Šmíd mířil na naši rodinu. V prvopočátku, že policajti se nám chtějí pomstít za to, že si Jana na ně kvůli napadení Michala stěžovala. Nebo také kvůli spojení Jana Šmídová - Jiří Dienstbier, případně Jana Šmídová - redaktoři samizdatových Lidovek. Martinů Šmídů v republice je mnoho, studenti matematicko fyzikální fakulty byli jen dva, přičemž jen přes jednoho vedly stopy k disentu. Tuto spikleneckou teorii jsem však opustil poté, co jsem se od jedné novinářské kolegyně, která v případu před lety pátrala, dozvěděl, že berounský Martin Šmíd se s osobou podobnou Drahomíře Dražské na nějakémm kolejním mejdanu pravděpodobně potkal. Tenkrát v roce 1990 se však bál a nechtěl o tom policii informovat (i dnes je to vlastně informace podaná off the record, nikoli ke zveřejnění). Jestliže Dražská chtěla dát svému příběhu jméno a věrohodnost, mohla si vzpomenout na své krátké účinkování noční vrátné na kolejích ve vedlejším pracovním poměru a vytáhnout z klobouku své paměti Martina Šmída, který s naším Martinem neměl nic společného. Takže spíše náhoda než záměr.

A jak to dopadlo s naší stížností kvůli napadení syna Michala ve středu 15. listopadu? Zde jsou dokumenty. Jinak to dopadnout nemohlo.

korespondence s ÚV KSČ korespondence s policií


zpět na obsah dílů
zpět na Louč
| nahoru |

CHRONOLOGICKÝ ARCHIV | TEMATICKÝ ARCHIV (do roku 2004): INFORMACE/GLOSY | ČESKÁ TELEVIZE | TV NOVA | TV PRIMA | TV3 | ZÁKONY/LEGISLATIVA | POLITIKA | TISK | AUDIOVIZE | KABELOVÁ TV | TELEKOMUNIKACE | HISTORIE MÉDIÍ | NA OKRAJ DNŮ | ŘEKLI O... | PŘEDNÁŠKY/REFERÁTY
Copyright © Milan Šmíd