zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií © Milan Šmíd
1989 - vzpomínky mladé čtvrt století příležitostná příloha Louče

[13.11.2014]    [8] - 13.-15. listopad

Poznámky v mém pracovním zápisníku z těchto dnů jsou většinou útržkovité a dnes mi dělá potíže je rozšifrovat. Nicméně z nich vyplývá, že v pondělí 13. listopadu ráno jsem absolvoval pravidelnou redakční poradu. V krátkometrážní redakci jsem pak vyprávěl kolegům o svých zážitcích z Berlína. Ti, kteří chytali v Praze signál západoněmeckých programů (například Miloš Slonek), však měli informace mnohem čerstvější. Odpoledne jsem se zúčastnil redakční rady interního periodika Svět televize, do kterého jsem tehdy pravidelně přispíval svými překlady ze zahraničních zdrojů. V té době se finišoval tisk mé vůbec první knižní publikace „Svět televize", který ČST vydala právě v roce 1989.

Sborník V úterý 14 listopadu dopoledne jsem si odskočil do budovy OIRT na Strahově, kde se konaly přednášky konference o satelitní televizi., kterou uspořádala Čs. vědecko-technická společnost v ČST, a vyslechl zde přenášku ing. Svetozára Ďuroviče. Jinak se ten den asi neodehrálo nic důležitého, moje záznamy mlčí.

Ve středu 15. listopadu jsem byl na Strahově již od rána. Vyslechl jsem zde přednášku JUDr. Vladimíra Kroupy o právních problémech a pak jsem přednesl svoji přednášku „Družicové vysílání televizních programů v Evropě." Obé je zachyceno ve sborníku z této konference, nebo spíše kurzu, jak uvádí titul této cyklostylované publikace, která by měla být k dispozici v knihovně České televize.

Když jsem se večer vrátil domů, nalezl jsem tam pouze jednoho ze svých synů – Martina. Michal chyběl. O Janě jsem věděl, že má službu v novinách a vrátí se až pozdě večer. Teprve někdy po osmé hodině zvoní telefon a ozývá se Jana: „Michal je tady se mnou v redakci, byli jsme spolu v Bartolomějské na vébé, všechno ti vysvětlím doma."

Co se vlastně ve středu 15. listopadu odpoledne přihodilo, popsal Michal později, na jaře roku 1990, na moje vyžádání takto:

„Patrně v pondělí 13. listopadu jsem se dozvěděl, že ve středu odpoledne v pět hodin se koná manifestace za záchranu Stromovky před pražským národním výborem. řekl jsem si, že bych u toho neměl chybět, neboť jsem se v červnu účastnil i manifestace přímo ve Stromovce. Protesty byly zaměřeny proti výstavbě tunelu, které by za oběť padlo množství zdravých stromů, což by jistě neprospělo již tak špatné kvalitě ovzduší. Ve čtyři hodiny jsem přišel za matkou do práce, do redakce Svobodného slova, s tím, že na demonstraci půjdeme spolu. Spolu s ní a s jejím kolegou Petrem Kučerou jsme dorazili na téměř zcela zaplněné náměstí primátora Vacka. (dnes Mariánské náměstí)

Michalův záznam události 15. listopadu 1989Lidé mají rozsvícené svíčky a lampióny. Řečníci nejsou téměř vůbec slyšet, neboť nemají ani megafon. Celou manifestaci, která trvá asi půl hodiny, natáčí množství zahraničních štábů. Poté se lidé rozcházejí s tím, že 24. listopadu se bude o problému Stromovky konat veřejná diskuse v hale PKOJF.

Značná část demonstrantů se vydává směrem k rumunskému velvyslanectví v Nerudově ulici, aby si připomněli výročí masakru proti brašovským horníkům. Na Karlově mostě je však skupina asi 500-1000 osob zastavena kordonem příslušníků VB. Někteří lidé se snaží dostat na Malou Stranu přes Kampu. Ostatní jsou pomalu vytlačováni směrem ke staroměstské mostecké věži. Všechno v klidu a bez konfliktů. Matka a její kolega odcházejí zpátky do práce. Kolem půl sedmé lidé usedají pod staroměstskou věží a za doprovodu kytar a asistence příslušníků VB zpívají písničky, z nichž se později staly "hity revoluce".

Před sedmou hodinou nám velitel příslušníků oznamuje, jestliže do sedmi hodin nevyklidíme prostranství, budeme vytlačeni. Lidé vstávají a vydávají se zpátky Karlovou ulicí. Při vstupu na Malé náměstí nás překvapují tři přijíždějící policejní antony. Protože jsem se právě ocitl v čele skupiny, snažím se uniknout kolem železářství U Rotta. To se však už k nám rozběhli příslušníci VB a bez jakéhokoli předchozího varování několik osob, včetně mne, napadli. Najednou ležím na zemi a uvědomuji si jen, že jsem dostal ránu do hlavy. Poté, co jsem vstal, vyzval mne příslušník, abych předložil občanský průkaz. Odevzdávám mu občanku, když ke mně přistupuje jiný policista. Se slovy: "Když je vás víc, jste samá svoboda, ale teď jste srabi", mne nečekaně dává ránu do břicha. Poté mne odvádějí k antonu, kde chvíli stojím a pak mi vracejí občanský průkaz. Ten má však roztrhané stránky. Pak mi říkají, že můžu jít. To vše se odehrálo asi kolem půl osmé.

Ihned jsem se vydal za matkou do práce, kde jí všechno vyprávím. Všichni jsou tím dost zděšeni. Matka ihned volá na číslo 158, chce ohlásit moje napadení. Ptá se, co máme dělat. Nejprve jí sdělují, že jsem si tu občanku musel roztrhnout sám. Nakonec nám ale radí, abychom to šli vyřídit do Bartolomějské ulice číslo 9.

Kolem půl deváté přicházíme s matkou a se strýcem Jiřím, který se náhodou zastavil u matky v práci, do Bartolomějské, kde prohlašujeme, že chceme oznámit zničení občanského průkazu. Příslušníci se nás nejprve ptají, kdy a kde se nám to stalo a pak nás nechávají čekat v jakési čekárně. Tam jsme strávili asi půl hodiny, přičemž okénkem vidíme do přijímací kanceláře, kde naše oznámení způsobilo evidentní rozruch, což se projevuje množstvím telefonátů.

Poté jdu se sympaticky vyhlížejícím příslušníkem sepsat výpověď, v níž zamlčuji účast na manifestaci a vypovídám, že jsem se na místě zásahu ocitl náhodou, abych nebyl stíhán za účast na nepovolené demonstraci. V přijímací kanceláři zatím vypovídá matka, přičemž zdůrazňuje nebezpečí úderu do hlavy, které by mohly zhoršit moji oční vadu. Po nezbytných formalitách dostávám jakousi dočasnou náhradu za občanku s tím, že si novou mám vyřídit na obvodu.

Příslušníkům sdělujeme, že to poženeme dál, a odcházíme. Policajt, který nás vyprovází, nám říká: "Teda jestli je to pravda, tak je to pěkné svinstvo". "Proč bychom si to vymysleli?", odpovídá matka. Na jeho pozdrav "nashledanou" říká matka: "No, já doufám, že sbohem".

Čtenář těchto vzpomínek snad pochopí, že tahle policejní zvůle nás rodiče dosti pobouřila. Jana kromě své středeční akce na Bartolomějské začala ve čtvrtek psát stížnost bratříkům, pod které spadala redakce Svobodného slova (už ji nestačila poslat), já jsem se rozhodl obrátit na místa zcela nejvyšší. Ale o tom ještě později.

Sobotní Lidové noviny (14. 11. 2009) na vzpomínkové stránce, věnované událostem před dvaceti lety, zveřejnily část tajné svodky pro ÚV KSČ, která se k Michalově epizodě vztahuje. Podle této informace se na Malém rynku vlastně vůbec nic nestalo. O trhání občanských průkazů ani slovo. Cituji:

Protest proti Ceauseskovi TAJNÉ PRO ÚV KSČ
Před rumunským velvyslanectvím se kolem 18.10 hodin shromáždilo asi 100 osob, které rozvinuly transparent „Radikální strany" s nápisem zaměřeným proti N. Ceauseskovi („Hey Ceausescu, you make Stalin happy. Radical party"). Miroslav Kvašňák s Johnem Bokem, kteří se před ZÚ RSR přemístili automobilem, se zde pokusili předat petici. Zjišťováním totožnosti přítomných se příslušníkům VB podařilo tento dav rozptýlit. V 18.15 hodin bylo zahájeno vytěsňování osob shromážděných na Karlově mostě. U Karlovy věže zůstalo asi 100 nejaktivnějších osob, které zpívaly československou státní hymnu a na příslušníky SNB křičely „Máme prázdné ruce". Při zjišťování totožnosti se celá skupina rozešla.


zpět na obsah dílů
zpět na Louč
| nahoru |

CHRONOLOGICKÝ ARCHIV | TEMATICKÝ ARCHIV (do roku 2004): INFORMACE/GLOSY | ČESKÁ TELEVIZE | TV NOVA | TV PRIMA | TV3 | ZÁKONY/LEGISLATIVA | POLITIKA | TISK | AUDIOVIZE | KABELOVÁ TV | TELEKOMUNIKACE | HISTORIE MÉDIÍ | NA OKRAJ DNŮ | ŘEKLI O... | PŘEDNÁŠKY/REFERÁTY
Copyright © Milan Šmíd