[26.11.2008]    5 - Vzpomínky na Smetanku

Tento blog jsem si pořídil, abych v něm mohl ventilovat své osobní zážitky, zatímco na ostatní webová místa – Louč, Aktuálně, ČT24 – se snažím dodávat texty s jistou přidanou hodnotou, tj. s tematikou přesahující sebestředné mudrování zdůrazňování vlastní osoby a událostí, které člověka a jeho blízké potkaly. Proto si myslím, že tenhle blog je tím pravým místem, kde mohu reagovat na včerejší fejeton Jirího Černého v Hospodářských novinách Škola za císaře pána, soudruha Nejedlého a dnes.

Jiří Černý zde popisuje historii vinohradské školy Na Smetance, která nedávno ve Vinohradském divadle slavila 120. výročí svého založení. V Černého pravidelném fejetonu jsem si kromě jiného přečetl odstavec:

"Na Smetance druhdy studovali zakladatel sportovní rozhlasové reportáže Josef Laufer, první vojenský letec české národnosti Rudolf Holeka, náš první profesionální šachista Karel Opočenský, válečný fotoreportér Ladislav Sitenský, výtvarník Alexandr Hrska (první scénograf Janáčkovy Káti Kabanové), stavitel Hynek Hlasivec, který odvážně přemostil Nuselské údolí, první držitel Ceny Ferdinanda Peroutky komentátor Jiří Ješ nebo publicista Milan Šmíd."

Na jedné straně mě překvapilo – a co si budu nalhávat: i polechtalo u srdce – že si Jiří Černý na mě vzpomněl. Na straně druhé přišel okamžitý stud, který pramenil z vědomí a poznání, že s žádnou z výše jmenovaných osobností se nemohu srovnávat. Snad jedině s tou výjimkou, že díky internetu je mne více vidět a slyšet, což ovšem neznamená, že míra publicity je mírou množství a kvality vykonané práce. Kdyby tomu tak bylo, pak hrdinové Vyvolených a SuperStar jsou superúderníci.

Zmínku svého jména si dokážu vysvětlit jedině tím, že Jiří Černý potřeboval někoho ze současnosti do počtu, a neměl čas se zdržovat dalším pátráním, přestože by se možná nabízely desítky jiných jmen. Osobně bych mohl přidat muzikanta Jiřího Stivína, který navštěvoval Smetanku o dva roky výše a já si na něj pamatuji z lyžařského zájezdu. (Nepochybuji o tom, že jeho starší sestra Zuzana chodila na Smetanku též.) Nebo Josefa Průdka, se kterým jsem seděl ve společné lavici, abych se s ním po letech sešel v kanceláři ředitele opery Národního divadla.

Pepa Průdek již od malička zpíval v Kühnově dětském sboru, a dodnes vzpomínám na to, jak jsem ho viděl a slyšel v Jakobínovi, když v dětském sboru pěl árii: "Zdráv buď ó pane náš, tvůj lid tě vítá..." Tuším, že to byl rok 1956, kdy Kühnův sbor vycestoval na zájezd do Francie. Po návratu z Francie se Pepa stal okamžitě exotem třídy. Tím spíše, že přivezl několik balíčků žvýkaček. Ne na všechny se dostalo, ale já jsem jeden plátek dostal. Nezapomeňte – psal se rok 1956.

P.S. Při googlovém pátrání po jménech bývalých spolužáků ze Smetanky jsem narazil na webovou stránku Jiřího Vančury, talentovaného kreslíře, který nás při vyučování zásoboval humornými obrázky strašidel, indiánů a kovbojů. Svůj kreslířský talent nakonec uplatnil v užité grafice, kterou na svém webu nabízí k využití.

26.11.2008 (publikováno na bloguje.cz)

předchozí/další