zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií © Milan Šmíd
Koho to dnes ještě zajímá... příležitostná příloha Louče

[24.5.2013]    15 - Jan Zelenka – jak jsem ho znal 1

Motto: Huš, huš, huš, šeptáme my bokononisté vždycky, když pomyslíme, jak komplikovaná a nepředpověditelná jest mašinérie života. – Kurt Vonnegut Jr., Kolíbka, edice Kapka, Praha 1976. str.54

V Československé televizi jsem prožil dvacet let, sloužil tady pod sedmi šéfredaktory a pěti řediteli (z nichž čtyři se vystřídali v průběhu jednoho roku od července 1989 do května 1990, kdy jsem z ČST odcházel). Ne vším, čím jsem tady byl, byl jsem rád, ne vším se mohu za těch dvacet let pochlubit. Proto vím, že vstupuji na tenký led, když se k této době vracím, neboť kdokoli z dalších pamětníků mi tu dobu může ve zlém připomínat.

Přesto na ten tenký led vstupuji, protože se nemohu smířit se zjednodušeným obrazem doby a lidí, tak často šířeným v českých médiích, a bohužel i v některých historiografických publikacích. Tentokráte mne k reakci vyprovokoval portrét Jana Zelenky sepsaný „sportovním historikem“ Petrem Nečadou v Magazínu MF Dnes (16.5.2013). Ten zde sice píše o tom, že „Zelenka měl dvě, možná i víc tváří“, nakonec však ukazuje jen na tu jednu zmíněnou v titulku „Škodná v televizi.“

Není pochyb o tom, že Jan Zelenka byl mnohovrstevnatou osobností, která v průběhu svého života dokázala páchat zlo i dobro, a za níž zůstaly stopy dobrých i špatných činů. Nebudu se stavět do pozice soudce, který by tyto činy vyvažoval na miskách vah pomyslné spravedlnosti. Jenom bych rád přidal několik detailů a osobních zážitků, které snad rozšíří barevnost černobílého portrétu Petra Nečady, a přidají důkazy o „komplikované a nepředpověditelné mašinérii života“.

Téměř na den přesně jsem schopen datovat své první i poslední setkání s Janem Zelenkou. To první se odehrálo v říjnu roku 1965, když jsem navštívil první přednášku předmětu Metodika novinářské práce, jehož lektorem byl Jan Zelenka, v té době zotavující se z přechodné nemilosti v ČTK a na Fakultě osvěty a novinářství. To poslední setkání proběhlo někdy na přelomu června a července 1989, když mě šéfredaktor vyslal na inauguraci nového ústředního ředitele Libora Batrly. Konalo se v salonku ve čtvrtém patře budovy na Kavčích horách. Libora Batrlu do funkce tehdy uváděl vysoký smutný muž, což byl Marian Čalfa, náměstek federálního premiéra a budoucí premiér vlády národního porozumění. Po slavnostních přípitcích se pozornost soustředila k Batrlovi, Zelenka – jak už to bývá při takových příležitostech zvykem – osaměl, stál stranou a tak jsem s ním prohodil několik slov. Ale to příliš předbíhám.

Osobnost Jana Zelenky se dnes posuzuje téměř výhradně z hlediska posledních dvaceti let jeho kariéry ředitele Československé televize, přitom jeho život provázený četnými vzestupy a pády byl pestřejší a zasloužil by si větší pozornost. Ponechám stranou poválečné aktivity a příslušnost ke generaci Pavla Kohouta, Karla Kyncla a jiných dismančat a fučíkovců. S Pavlem Kohoutem ho pojilo úzké osobní přátelství trvající až do roku 1967. Vzestupem i pádem byla možná i jeho krátká diplomatická kariéra ve Švýcarsku. Do Prahy se prý vracel s nějakým škraloupem plynoucím z jeho milostných avantýr, hodně se píše o tom, jak se snažil v roce 1949 přemluvit tenistu Jaroslava Drobného k návratu do vlasti. Také tuto životní etapu ponechávám bez komentáře, protože ji nemohu doložit jinak, než nespolehlivými zdroji z druhé až třetí ruky. Co se však dá doložit, jsou některé další etapy Zelenkova života provázené činy, kterými se zapsal do historie českých médií.

Jedním z nich byl první poúnorový večerník „Večerní Praha“, který začal vycházet 1. dubna 1955. Zelenkovi, kterému v té době bylo 32 let, se podařilo vytvořit na svou dobu čtivé periodikum tím, že osvěžil tehdejší ideologizující suchopár českého tisku psaním o reálných a konkrétních problémech každodenního života, a že k němu přitáhl řadu zajímavých autorů, mezi nimiž byl Jiří Ruml, Jiří Lederer, Pavel Kohout, Vincenc Nečas, Josef Keprta, Jan Nový a další (detaily zde).

Šéfredaktorská kariéra Jana Zelenky ve Večerní Praze skončila v roce 1962. Za jeho pádem byla prý jakási osobní aféra končící údajně rozvratem jednoho manželství, což stranické orgány vyhodnotily jako morální prohřešek neslučitelný s veřejnou funkcí. Detaily aféry znám jen z druhé ruky, proto je neuvádím. Jan Zelenka tedy přešel v roce 1962 jako řadový redaktor do Československé tiskové kanceláře, kde se podílel na vybudování reklamní agentury ČTK Made In, zaměřené především do zahraničí, což byla jedna z prvních vlaštovek mediálního podnikání v období rodících se reformních šedesátých let. Také tento počin je možné hodnotit kladným znaménkem.

index 1. ročník Fakulty osvěty a novinářstvíPrávě v této době Zelenka přednášel na Fakultě osvěty a novinářství UK, kde jsme se poprvé setkali. Důkazem toho setkávání budiž zápis v indexu z 1. 5. 1966. Jan Zelenka však na fakultě dlouho nevydržel, protože jeho exil v ČTK měl brzy skončit, a jeho kariéra se měla opět dostat na vzestupnou trajektorii. (Osiřelé místo na fakultě po Zelenkovi pak zaplnil asistent Jan Barták, kterému se předmět „Metodika novinářské práce“ a četná skripta o grafické úpravě novin staly odrazovým můstkem pro jeho pozdější docenturu a v dnešní době soukromými univerzitami tak vysoce ceněnou profesuru.)

Jak uvádějí prameny, v rámci svého zaměstnaneckého poměru v ČTK si Zelenka na několik měsíců „odskočil“ jako zpravodaj do Bonnu, aby o něco později, v roce 1966, se stal šéfredaktorem týdeníku Květy. Také tady se projevil jako ambiciózní budovatel. Rozhodl se, že z Květů udělá „český Stern“, tedy obdobu západoněmeckého populárního obrazového týdeníku. Aby toho dosáhl, musel sehnat devizy na nákup moderní polygrafické technologie, což se mu nakonec podařilo. A tak se ve smíchovském závodu n.p. Svoboda (dnes Libertas) objevila na svoji dobu moderní hlubotisková rotačka pro barevný tisk, která však – ouha – nebyla schopna tisknout na papíru vyrobeném domácími zdroji a proto se papír i barvy musely dovážet z ciziny. Nicméně Květy se tak staly prvním obrazovým týdeníkem, jehož tisk se alespoň částečně vyrovnal evropskému standardu. Troufám si tvrdit, že to bylo především Zelenkovu zásluhou.

Na proměně Květů mu hodně záleželo, byl na ni hrdý a možná právě proto tak těžce nesl svoje vyhoštění z redakce v roce Pražského jara 1968, které zákonitě přišlo po jeho angažmá v „erárkách“ půl roku před tím. Možná právě proto se přidal k partě těch, kteří Pražské jaro již před srpnem odmítali, a jejichž jména se jako první objevila pod „normalizační“ výzvou Slovo do vlastních řad (17.5.1969).

Osobně se domnívám, že Zelenkova účast při krádeži Literárních novin Svazu spisovatelů a jejich převedení pod Ministerstvo kultury v říjnu 1967 byla výsledkem jakéhosi „quid pro quo“, které Zelenka respektoval, a které mohlo mít přibližně tuto podobu: „My jsem ti vyšli vstříc s podporou Květů, tvůj list má teď privilegovanou pozici, stojí nás devizy, tak ty nám teď vyjdi vstříc, když potřebujeme do vedení Literárek někoho, kdo není kulturní nevzdělanec.“ Že převzetí Literárních novin bylo pro Zelenku spíše službou poskytnutou vrchnosti a nikoli cílem jeho novinářské kariéry, o tom svědčí i fakt, že v době, kdy vedl ministerské „erárky“ (v tiráži uvedeno „řídí dr. Jan Zelenka, CSc., s redakčním kruhem), si ponechal funkci šéfredaktora Květů. V lednu 1968 pak vedení redakce předal Vladimíru Divišovi, který sem byl jako voják převelen z časopisu Lidová armáda. (od čísla 3/1968 v tiráži uvedeno „Zast. šéfredaktor V. Diviš“)

Že by byl Jan Zelenka přesvědčený ideový komunista, tomu věřil jen málokdo. Pamatuji se, jak bývalá sekretářka Televizních novin Božena K. která si občas nebrala před pusu žádné servítky, se o svých šéfech vyjádřila přibližně takto: „Oni jsou v podstatě jeden za osmnáct a druhý za dvacet bez dvou. Kdyby Zelenka neměl ten malér s Literárkami, a nechali ho v osmašedesátém dělat kariéru, pak by asi byl velký dubčekovec, a dneska by možná seděl v emigraci někde v západním Německu. A kdyby Pražské jaro Kamila Wintera odstavilo od válu, pak by možná dnes nebyl v Americe, ale šéfoval by televizi.“ Pro informaci: Kamil Winter byl šéfredaktorem televizního zpravodajství v roce 1968, po srpnu emigroval do USA.

Také já jsem zpočátku pokládal Jana Zelenku za pragmatika, který se sice pružně přizpůsobuje poměrům, ale který snad má nějaké vlastní názory vymezující hranice kompromisu. Tohle mínění jsem však brzy ztratil. Stalo se tak poté, co Rudé právo 14. ledna 1970 zveřejnilo známé Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti, přijaté na prosincovém plénu ÚV KSČ.

Pamatuji se, jak jsme se někdy odpoledne shromáždili ve studiu HB-2 v Měšťanské besedě, odkud se večer vysílaly Televizním noviny, a jak jsme vyslechli vystoupení ústředního ředitele, který nás o Poučení informoval. Já jsem si o Poučení myslel své. Ocejchování politického vývoje roku 1968 kontrarevoluční nálepkou bylo pro mne, stejně jako pro naprostou většinu národa, naprosto nepřijatelné, protože já jsem ten rok prožil zcela jinak, a měl jsem na něj zcela jiný názor. Ale na druhé straně jsem Poučení bral jako dočasný ústupek dogmatikům v KSČ, jimž se tímto kusem papíru zacpou ústa, a my se budeme i nadále snažit o to, aby po nárazu srpnové okupace, která vývoj směřující k reformám srazila zpět, se běh událostí postupně vrátil do kolejí roku 1968.

Něco podobného jsem očekával i od Zelenky. Přinejmenším něco ve smyslu: „to víte, doba je těžká, ale nějak se s ní vyrovnáme. Budeme si brát z toho dokumentu jen to, co je jakž takž přijatelné, a co se nám může hodit.“ Realita byla však jiná. Zelenka Poučení vychválil jako jeden z pilířů našeho budoucího vývoje, od kterého se odpíchneme ke šťastným zítřkům. Sdělil nám, že to, co je uvedeno v Poučení, bude hlavním vodítkem naší příští novinářské práce, od něhož bychom se neměli odchylovat. V té chvíli jsem byl rád, že pracuji v zahraniční, a ne ve vnitropolitické redakci.

V průběhu své televizní praxe jsem se však s ústředním ředitelem potkával jen zřídka. To proto, že zpravodajství záhy převzal pod svoji kontrolu náměstek Vladimír Diviš. Také po odchodu ze zpravodajství do jiných redakcí jsem už neměl pracovně - s výjimkou pořadu Vysílá studio Jezerka - co do činění s ředitelem, ale s příslušnými náměstky. A tak vlastně hlavní kontakt, při němž jsem se setkával s Janem Zelenkou tváří v tvář, se odehrával při známých pátečních poradách šéfredaktorů. Já jsem se na ně dostal tak dvakrát, třikrát do roka. Buď když jsem měl hodnocení vysílaného týdenního programu, které kolovacím systémem občas připadlo na každého dramaturga v ČST. Nebo když jsem na poradě zastupoval nepřítomného šéfredaktora Skácela a jeho prvního zástupce Jirku Burdu.

Právě z jedné takové porady jsem si odnesl zážitek, který mi přinesl další důkaz o tom, s jakou snadností Zelenka splácel ideologické desátky vrchnosti výměnou za svou kariéru. Věc se týkala zahraničních hudebně zábavných pořadů, které naše redakce pořadů ze zahraničí (HRPZ) občas dovážela. Ze Západu jich nebylo mnoho, chyběly devizy, hrané pořady a seriály měly přednost. A tak se zahraniční populární hudba dostávala na československé televizní obrazovky většinou z přímých přenosů nabízených zdarma, jako byly polské Sopoty nebo italské San Remo. Od roku 1984 k nim patřila také každoroční předsilvestrovská přehlídka západoněmecké televize Peter's Pop Show. Ta se stala dosti reprezentativním okénkem do světa západního, především evropského showbyznysu. Ten několikahodinový přenos se sice nikdy nevysílal přímo, ale zaznamenával se, a pak se v několika dílech vysílal. Kromě toho se jednotlivá čísla ještě recyklovala v pořadech „Chvíle pro písničku.“ Po zkušenostech s kritikou, kterou jsme schytali při prvním uvedení tohoto pořadu, naši dramaturgové začali taktizovat. Pořad se rozstříhal do několika částí, v nichž se interpreti roztřídili na přijatelné popíky a méně přijatelné rockery. Podle toho se pak tyto díly umisťovaly do programu. Ta divočejší vystoupení se „uklízela“ do pozdních večerních časů na druhém programu, aby nebyla tolik na očích. Přesto si je však různí skalní depešáci byli schopni v programu vyhledat a počkat si na ně do jedenácté hodiny večer. Na YouTube je najdeme ještě dnes.

Stalo se jednou, že soudružce Fojtíkové – tak alespoň pravila legenda, která se ke mně dostala z Hlavní redakce programu (HRP) – se v pondělí večer nelíbila bratislavská inscenace a proto přepnula na druhý program, kde se právě vysílal sestřih z Peter's Pop Show. Co si pamatuji, divoce tam poskakovala Tina Turnerová a byli tam i další popíci s dlouhými vlasy a temperamentním vystupováním. Svoji nevoli nad tímto pořadem pak paní Fojtíková sdělila svému muži, hlavnímu ideologovi strany, a od něho se přes oddělení sdělovacích prostředků ÚV KSČ kritika a vážné varování dostaly do televize. Dnes už si nejsem jist, zda jsem ta slova vyslechl právě u tohoto nebo u jiného případu kritizovaného na poradě šéfredaktorů, ale pamatuji si je zhruba ještě dnes. Zelenka tehdy prohlásil cosi v tomto smyslu: „Oni vědí, proč vám to dávají zadarmo, to je ta rafinovaná ideologická diverze a vy na ní stále naskakujete, přestože jsem vás už v minulosti několikrát varoval.“ V prvním okamžiku jsem si pomyslel: „To snad nemyslí vážně, vždyť jde o zcela běžnou pop-music, jaká ideologická diverze?“ Ale pak jsem pochopil, že tahle slova na veřejné poradě Zelenka říká zcela alibisticky jen proto, aby se donesla ideologovi Fojtíkovi, a on byl z obliga. Vzhledem k tomu, že se to odehrálo už v době začínající Gorbačovovy perestrojky, takové vyjádření mi připadalo nejen dosti dogmatické, ale i poněkud zpozdilé.

Jan Zelenka zcela určitě nebyl hloupý člověk. Troufám si tvrdit, že s výjimkou Vladimíra Železného žádný z dosavadních televizních ředitelů se mu nemůže rovnat co do vzdělanosti a rozhledu v kultuře. Vyznal se zvláště v hudbě a muzikanti ho respektovali. Možná také proto, že jim dal možnost vystupovat v přímých přenosech Hudby z respiria. Pokud se to netýkalo politiky a vládnoucí ideologie, a pokud to neohrozilo jeho postavení, byl schopen podpořit ve funkcích i lidi, kteří byli inteligentní, vzdělaní a schopní, i když měli takzvané "škraloupy" za osmašedesátý nebo jim chyběla tehdy tak žádaná politická angažovanost. Jména jako František Filip, Vladimír Dvořák, Jiří Hubač, Oldřich Daněk, ale i Jaroslav Dietl budiž toho důkazem. Na druhé straně uhnul a poslechl vždy, když to žádala strana, a proto jeho jméno už bude navždy spojeno s čistkami po roce 1968 a dalšími dvaceti lety tzv. normalizace. Pokud je mi známo, tak za své bývalé přátele upadnuvší do nemilosti se postavil v jediném případě - u bývalé ženy Pavla Kohouta Anny Kohoutové, která díky němu přežila v ČST celou dobu normalizace.

Pavel Kohout to později, v jednom ze svých Trilobitů v MF Dnes popsal takto: „Anna mohla zůstat asistentkou režie v televizi, protože ředitel Zelenka, před Husákem hlavní přítel a za Husáka úhlavní nepřítel jejího bývalého muže, chtěl mít možná v nebeské knize čárku za dobrý skutek jako mnohý nacistický hlavoun za Židovku, kterou kvůli alibi nedal zplynovat.“ (Pavel Kohout, Trilobit 11.8.2012 MF Dnes)

Ale protože vše, co tady o Janu Zelenkovi píšu, je pouze jedním subjektivním pohledem, který vychází z osobní imprese a omezeného přístupu k faktům, není vyloučeno, že těch čárek v nebeské knize může být i více.

24.5.2013 (zpět Louč) předchozí/další

| nahoru |

CHRONOLOGICKÝ ARCHIV | TEMATICKÝ ARCHIV (do roku 2004): INFORMACE/GLOSY | ČESKÁ TELEVIZE | TV NOVA | TV PRIMA | TV3 | ZÁKONY/LEGISLATIVA | POLITIKA | TISK | AUDIOVIZE | KABELOVÁ TV | TELEKOMUNIKACE | HISTORIE MÉDIÍ | NA OKRAJ DNŮ | ŘEKLI O... | PŘEDNÁŠKY/REFERÁTY
Copyright © Milan Šmíd