zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií © Milan Šmíd
Koho to dnes ještě zajímá... příležitostná příloha Louče

[11.8.2015]    22 - Jedno jméno a tolik reminiscencí... (Dag Halvorsen)

Stalo se, že jsem před více než deseti lety pročítal vzpomínky dvojice Hiršal/Grögerová "Let Let 2 (Pokus o rekapitulaci)" a na stránce 379 jsem objevil větu: "Dále mi Egon (Hostovský) oznamuje, že do Prahy přijede jeho norský přítel, novinář Dag Halvorsen a žádá, abych se s ním sešel..." Jméno Dag Halvorsen ve mně okažitě spustilo lavinu osobních vzpomínek, které jsem tehdy, v roce 2004, nasypal do počítače. Dnes tento text zveřejňuji s vědomím, že - v duchu názvu této rubriky - to dnes už nikoho nemusí zajímat...


norský novinář Dag Halvorsen (1935-2007)Jedno jméno, a kolik reminiscencí ve mně vyvolává. Například na rok 1968, kdy jsem Daga Halvorsena poznal. Nebo to byl až rok 1969? Nejsem si jist, ale zcela určitě vím, že to byl můj tehdejší spolužák z fakulty Ervín Mates, který mne s Dagem seznámil.

Tuto známost Ervín Mates později zužitkoval tak, že několik let bydlel v podkrovním bytě v Horní Stromce 9, který mu Halvorsen přenechal, když někdy na přelomu 1969/1970 přišel o akreditaci a Prahu musel opustit. Ten byt jsem často navštěvoval. Od května 1970 do léta 1973 jsem bydlel s Janou v Louňovicích a v Praze jsem přespával ve Slovinské. Když jsem spal v Praze, tak jsem se občas cestou z televize zastavil u Matesů, kde Laudi kojila Madlenku, a s Ervínem jsme si povídali o životě. Přicházel jsem bez ohlášení a často jsem nebyl sám, protože Ervín byl vlastně jeden z prvních spolužáků, který se zmohl na vlastní - byť malý a provizorní - byt, a tak ho kamarádi často navštěvovali. Halvorsen ten byt prý zdědil po nějakém svém českém příteli, který emigroval v srpnu 1968 do zahraničí.

Jana a Milan Šmídovi, Alena a Ervín Matesovi, V Horní Stromce 9, 1974Ten dům neměl výtah a Ervín bydlel v podkroví. Více než na hluk večerních návštěv, kterých tam bylo vždycky dost, byly partaje pod Ervínem nedůtklivé na dupání, chodit se tam muselo, zvláště po desáté hodině večer, po špičkách.

V tom domě, o patro níže, bydlel po válce také jistý major Augustin Schramm, agent NKVD, bývalý partyzán, kterého zde po zazvonění ve dveřích zastřelil po Únoru 1948 vrah, kterým měl být údajně národně socialistický student Choc, představovaný jako agent-chodec, později odsouzený k trestu smrti. Jediným důkazem však bylo jenom Chocovo přiznání, takže existují také ještě další teorie o tom, že Schramm, za války partyzán, který pak na vnitru prověřoval všechny, co se k odboji hlásili, toho příliš mnoho věděl, například o konfidentech, a tak se ho někteří lidé z vnitra zbavili a pak to shodili na Choce a na politický teror. (Na domě byla kdysi pamětní deska, dnes tu už není.)

Sousedkou Matesů byla paní Mrázková, která si na tu událost pamatovala. A jak lidská paměť překračuje půlstaletí, s tou paní Mrázkovou se potkali ještě současní nájemci bytu, fotografický ateliér Bílý stín, jehož majitelé jsou - jak je svět malý - můj spolužák Vláďa Simer a jeden z bratří Stachů, které jsem znal jako kluk z vedlejší Krkonošské ulice. (pozn. 2015: informace z roku 2004 asi již neplatí)

Ten byt mi přišel na mysl ještě v jiných souvislostech. Jednou mi mezi řečí sdělil Ivan Mann, spolužák z fakulty, pozdější zpravodaj a šéfredaktor publicistiky ČST, a také předrevoluční náměstek ČST, který v listopadu 1989 vedl jednání se vzpurnými Garážemi, když se vedení ČST rozpadlo, (ten osud by chtěl jednu vlastní glosu), tak tenhle Ivan Mann mi tak někdy v roce 1974 důvěrně sdělil, že bych se měl přestat s Ervínem kamarádit, protže to škodí mé kariéře, neboť všechno, co Ervínovi řeknu, pak vědí na vnitru.

Já jsem jednou tohle na Ervína vybalil a řekl jsem mu: "Ervíne, buď donášíš, nebo moc kecáš o tom, co si povídáme někomu, kdo donáší." Protože Ervínovo dementi tehdy bylo dosti přesvědčivé, tu věc jsem si pak mohl vysvětlit jedině tím, že v tom bytě v Horní Stromce po Halvorsenovi asi zůstaly instalované nějaké mikrofony. Koneckonců byl to zahraniční novinář a jeho styky na český kulturní svět byly rozsáhlé. O tom, že se znal z Hostovským, o tom jsme se však nikdy nebavili.

x x x

Pamatuji si na Daga ze začátku roku 1969, když si na Vánoce 1968 odskočil do Norska, a po návratu do Prahy nám v hospodě vyprávěl svoji silně akcentovanou češtinou (polsky uměl mnohem lépe): "Představ si, já jsem doma navštívil takovýho jednoho profesora, co umí Československo. On to studuje celý život. A ten mi povídá: Dagu, to Československo, tam mají teď velkej problém. Podívej se na cikány, tuhle se zveřejnilo, že je jich tam už přes dvěstě tisíc a ta jejich porodnost, vždyť do konce století bude v Československu skoro milión cikánů, každej patnáctej bude cikán. Takovej problém pro Československo," imitoval Dag profesora a všichni jsme se tomu společně smáli, protože pro nás byly tím hlavním problémem sovětské tanky, nemluvě o tom, že před několika dny se tenkrát v Praze upálil Jan Palach.

x x x

akreditovaní novináři na sjezdu PSDS ve Varšavě, rok 1970Protože Dag byl novinář specialista na východní Evropu, setkával jsem se s ním také služebně. Jednou to bylo v prosinci 1970 ve Varšavě, kam jsem odjel s televizním štábem "posílit" zdejšího korespondenta ČST Dobroslava Kopeckého v době, kdy se zde konal stranický "pogomulkovský" sjezd s novým šéfem Gierkem, a kde - pokud mě paměť neklame - byl také Ervín Mates, tehdy ještě za deník Práce. (opět by to chtělo samostanou glosu o sjezdu, o mém natáčení a o Kopeckém, zvláště v souvislosti s Jiřím Pelikánem, rebéliemi v Gdansku, a jeho pozdějším účinkování na zamini atd.).

Protože jsme většinou točili se štábem v terénu, z Varšavy si pamatuji jen na to, jak jsem navštívil spolu s Ervínem, Dagem a dalšími zahraničními novináři jakýsi proslavený varšavský jazzový klub. Mezi džínsové intelektuály s tmavými roláky jsme příliš nezapadali - já se svým služebním oblekem šitým u Adama za televizní peníze, Ervín rovněž v obleku a s kravatou. Naštěstí jsme v tom nebyli sám, také ostatní novináři měli saka a vzpomínám, jak nás místní "na blbečka" ostříhaní intelektuálové okřikovali, když jsme nábožně nezmlkli, kdykoli se hudebníci chopili svých nástrojů a snažili se imitovat cool jazz stylu Charlie Parkera či Colemana Hawkinse.

Podruhé jsem se služebně s Dagem střetl ve Finsku v listopadu 1972, když se v Helsinkách konaly přípravné rozhovory na konferenci o evropské bezpečnosti. Finové využívali přítomných zahraničních novinářů k propagaci země před světem, chlubili se svým právě dokončeným palácem Finlandia na břehu jezera Töloo a mimo jiné zorganizovali novinářský zájezd do Tampere.

Tam jsme jeli vlakem a právě ve vlaku jsem se s Dagem vlastně poprvé po dlouhé době dal do řeči a povídali jsme si o tom, co dělá. Řekl mi, že už jezdí jenom do Polska, a že v Československu prý není persona grata. Ano, normalizace už byla v plném proudu a bavit se se západními novináři přestalo být samozřejmostí.

Program v Tampere byl bohatý - předvádění těžby dřeva, prohlídka města, oběd na televizní věži a pak na radnici recepce a promítání propagačních filmů o Tampere. V té projekční síni byl Dag pod vlivem neomezeného přísunu alkoholu u oběda a na recepci už dosti společensky unavený a v promítací síni usnul, hlavu na rameni svého kolegy, rovněž spícího. Vypadali zezadu jak milenci a kdo ví, zda skutečně mezi nimi něco nebylo, nehnuli se od sebe celý zájezd.

Jeden skandinávský novinář to komentoval: "podívejte, jeden je pravičák a druhý je levičák a jak se k sobě mají, bez ohledu na politiku." Tím levičákem byl samozřejmě Dag. Občas, když se v Československu okupovaném sovětskými tanky opil, vykřikoval: "A představ si, že jsem jako dítě cyklostyloval letáky a kreslil do nich srp a kladivo. Cha... Srp a kladivo. Včera osvoboditelé, dneska okupanti. A představ si... já... dítě... a maloval jsem pěticípou hvězdu"

Pokud vím, rodiče Daga Halvorsena strávili konec války v Norsku v ilegalitě a někdo z jeho rodiny, nevím, zda otec nebo matka, či dědeček, se stal ministrem, ne-li dokonce předsedou vlády v poválečném Norsku.

Tehdy ve Finsku jsem myslel, že Daga vidím na dlouhou dobu naposledy, a že zmizí z mého života podobně jako mnoho jiných lidí a přátel z osmašedesátého poté, co hranice se uzavřely a styk s cizinou postupně zkomíral na nezájem či opatrnost jedné či druhé strany.

Nicméně Daga Halvorsena jsem potkal ještě jednou, bylo to někdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Ervín tehdy zavolal: "Dag je v Praze, chce se s námi setkat." A tak jsme se znovu setkali a skončili jsme v tehdejším klubu Vinohradského divadla, který měl tu výhodu, že zavírací hodina záležela na zvážení hostů i personálu. Dag byl stále stejný, stále svobodný, sentimentální na staré vzpomínky a také jako obvykle se opil a chtěl, abych mu hrál na zdejší klavír Ježkovy písničky.

A pak už se v mé paměti natrvalo uzavřela hladina nad jménem Dag Halvorsen až do chvíle, kdy jsem jeho jméno našel v Hiršalových memoárech ve spojitosti se jménem Egona Hostovského. Do dneška mi mrzí, že jsme si o něm nepopovídali.

11.8.2015 (zpět Louč) archiv

| nahoru |

CHRONOLOGICKÝ ARCHIV | TEMATICKÝ ARCHIV (do roku 2004): INFORMACE/GLOSY | ČESKÁ TELEVIZE | TV NOVA | TV PRIMA | TV3 | ZÁKONY/LEGISLATIVA | POLITIKA | TISK | AUDIOVIZE | KABELOVÁ TV | TELEKOMUNIKACE | HISTORIE MÉDIÍ | NA OKRAJ DNŮ | ŘEKLI O... | PŘEDNÁŠKY/REFERÁTY
Copyright © Milan Šmíd