[21.7.2017]    25 - Jak jsem poznal Josefa Kainara

K této vzpomínce mne vyprovokovala dvě sdělení. Jednak informace v médiích, že básník Josef Kainar by se letos dožil sta let. A dále poznámka novináře Jindřicha Šídla na twitteru upozorňující na 25. výročí odstoupení Václava Havla z funkce prezidenta ČSFR, která měla dovětek: „Vzpomínky starého muže.“ Jestliže je Jindřich Šídlo, ročník 1972, „starý muž“, co si mám myslet o sobě, když připomenu příhodu, která se odehrála před téměř šesti desítkami let.

Psal se rok 1958. Bylo mi čtrnáct let. Školáci osmé třídy vinohradské základní školy Na Smetance odjeli na svůj poslední školní výlet směr jižní Čechy. Přesný program si už nepamatuji, vím jen, že mezi něj patřila návštěva zámku Hluboká nad Vltavou a Boubínského pralesa, a že první noc jsme stanovali u rybníka Bezdrev a druhou noc jsme spali v noclehárně kdesi na Šumavě.

Autobus plný puberťáků prožíval po tři dny výletu malá dramata na pozadí milostného dusna vyvolaného probouzejícími se city k druhému pohlaví. Zasedací pořádek v autobuse se náhle už neřídil pravidlem party, tedy těch, co spolu kamarádí. Z ničeho nic, se na dvojicích sedadel objevily heterogenní páry, přičemž jejich složení odráželo nepsanou hierarchii uvnitř třídní smečky.

Snad mi čtenáři potvrdí z vlastní zkušenosti, že v průměrné školní třídě se vždy vyskytovalo několik málo dívek, o jejichž přízeň a pozornost usiloval zbytek třídního kolektivu, zvláště té chlapecké části. U nás to byly hvězdy Alena D., Hana B. a Jitka V., o něž byla v autobuse největší poptávka. Musel jsem spolknout hořké sousto, když jsem viděl, jak můj idol Alena D. se posadila ke Štěpánovi K., jehož puberta ho dovedla k předsálí dospělosti, zatímco já jsem byl stále ještě malý, sotva ochmýřený prcek.

Dnes už ani nevím, koho měly vedle sebe další třídní hvězdy. Ale i zbytek třídy se náhle na sedadlech spároval. Vím, že jsem skončil v jakési druhé lize se spolužačkou, jejíž jméno si už nepamatuji, ale na školní fotografii bych ji poznal. Ne, že bychom k sobě něco cítili, zkrátka jsme na sebe "vybyli" a tak jsme si na zpáteční cestě, kdy se všechno pomíchalo, sedli vedle sebe. Pan učitel Janák to tiše pozoroval a pod svým knírkem se tiše usmíval.

Třetí den výletu při návratu domů jsme navštívili zámek Dobříš. Prohlédli jsme si jeho okolí a také interiér, vyslechli přednášku o historii zámku. Pak jsme se v jednom ze sálů shromáždili, a byl nám předhozen živý spisovatel básník - Josef Kainar. Ten nám nejdříve cosi vyprávěl o poezii a pak měly přijít na řadu dotazy z pléna. Nastalo hrobové a trapné ticho. Přerušil ho až třídní učitel Janák: "Možná to nevíte, ale je mezi vámi žák, který taky píše básně. Je to Milan Šmíd."

Krve by se ve mně nedořezal, zrudl jsem a moje pocity kolísaly kdesi mezi studem, hanbou, ale i utajenou pýchou, protože jsem se stal středem pozornosti. Především jsem netušil, jak Janák přišel na mé básnění, a za druhé jsem žádný velký veršotepec nebyl. Náhle jsem se jím však stal a tak jsem byl přímo vyzván, abych se tázal.

Už od malička nebyl pro mne problém sehrát roli hodného chytrého chlapce a vyhovět světu dospělých, a tak jsem se ptal. Vím, že se to týkalo jakýchsi koncepčních tvůrčích problémů, tedy zda básník již předem sedá k papíru s verši v hlavě, nebo zda je teprve nad papírem vyrábí, do jaké míry má básník předem promyšlenou stavbu básně, do jaké míry improvizuje, zdali musí být ve citovém vytržení, či zda pracuje více rozum atd. atd. A Josef Kainar odpovídal, neboť to bylo jeho povolání na Dobříši - být živoucím básníkem na předvádění.

Když jsem opět zasedl do autobusu vedle své sousedky, cítil jsem, že jsem stoupl v ceně. Už jsem nebyl jenom ten prcek, co na ni vybyl, ale osoba, která diskutuje o tvůrčích problémech s básníky.

Potkat se s živým básníkem je svým způsobem inspirující a výhodné pro obě strany. Jako čtenář jsem se o Josefa Kainara od té doby intenzivně zajímal a básník získal ve mně nového a věrného čtenáře. Přečetl jsem od něho více básní než od jiných autorů; i ve své zeštíhlené knihovně jsem si ponechal jeho sbírku Básně a blues. Přečetl jsem si i Český sen, za který v roce 1954 dostal státní cenu, a zaregistroval v něm dobové úpravy, když v šedesátých letech verš „hřbitovy Stalinových reků, kteří jsou u nás věčným noclehem“ se změnil na „hřbitovy mladých ruských reků.“

Sledoval jsem zápas o Kainara počátkem šedesátých let, když negativní recenze na jeho sbírku „Lazar a Píseň“ pod titulkem „Lazar a plíseň“ neměla daleko k likvidaci básníka, jenž se odvážil pohlédnout i na stinné stránky lidských osudů. S radostí jsem uvítal zhudebnění jeho textů Mišíkovým Flamengem. A se smutkem jsem pozoroval, jak byl Kainar po srpnu 1968 donucen existenčním tlakem k předsedování normalizačního Svazu spisovatelů, pravděpodobně tak, že se mu sečetly všechny zálohy a nezaplacené pobyty na Dobříši a ve Ždáni. Neboť Josef Kainar v podstatě nikdy neměl svůj vlastní byt.

Ale vraťme se do roku 1958 do školy Na Smetance. Teprve po návratu z výletu jsem si dal dohromady, jak se vše přihodilo. Pokud jsem nějaké básně či říkanky ve školním věku složil, pak by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Ale vzpomněl jsem si, že jednou, když jsem se při vyučování nudil, čmáral jsem na papír nějaké obrázky a ten papír mi Janák zabavil. Až po dobříšské epizodě jsem si vzpomněl, že na druhé straně papíru byly čtyři verše. Měly přibližně tuto podobu:

Když opona tmy padla
a zahalila svět
mě myšlenka napadla
v té noci plné hvězd

Vím, co jsem se natrápil hloupým rýmem "svět", "hvězd", ale od hvězd jsem nechtěl ustoupit, neboť báseň měla mít pokračování asi v tom smyslu, že pod těmi hvězdami sedí kdosi se svoji milovanou.

Ano, takhle blbé to bylo.

21.7.2017 (zpět Louč)

archiv