[2.5.2018]    29 - Prvomájové vzpomínání (také televizní)

V úterý ráno jsem v rozhlase vyslechl rozhovor, který mi nabídl další důkaz o nespolehlivosti pamětníků. V pořadu stanice ČRo Úterní ranní Plus se mluvilo o prvomájových oslavách v roce Pražského jara 1968 takto:

ženský hlas: „To byla vopravdu taková spontánní akce, teda ten první máj. Poprvé jsem zažila první máj, kdy tedy jsme nešli z donucení ale dobrovolně…“
hlasatel: „Vzpomíná na první máj 1968 Jaroslava Vybíralová, tehdy studentka ČVUT.“
ženský hlas: „Tenkrát na Václavském náměstí byla ta tribuna, kde byl teda Dubček, Svoboda Smrkovský. Jak tam ty davy… prostě .. to bylo plný, plnej Václavák z obou stran, všichni lidi je tam chtěli pozdravit...takže to nadšení bylo obrovský…“

Jmenovaná pamětnice se asi zúčastňovala prvomájových manifestací pravidelně. Ano, v Praze se v 50. a 60. letech vždy konaly na Václavském náměstí. Jenomže v roce 1968 vzhledem k tomu, že střed Václaváku byl rozkopaný stavbou podchodu, se manifestace přesunula do ulice Na Příkopě. Tribuna stála někde před kinem Sevastopol a restaurací Moskva. Není těžké si to ověřit přes Google nebo v retro záběrech seriálu Vyprávěj. Byl jsem tam taky, ale až někdy kolem jedenácté hodiny. Přišel jsem ze zvědavosti poté, co mne v televizním přenosu zaujal netradiční průběh této prvomájové veselice.

Za deformování minulosti v obecném povědomí mohou nejen naše výpadky paměti a recyklování omylů a ideologických schémat, ale také neschopnost zasazovat historická fakta do příslušného historického kontextu, který by pomohl pochopit, proč nějaká akce nastala či nenastala, co vedlo lidi k tomu, že se chovali, jak se chovali. Chybí-li zasazení událostí do historického kontextu, pak bohužel přestává platit pravidlo, že historia magistra vitae est, tj. dějiny jsou učitelkou života. Neboť věci z dnešního pohledu nelogické, ne-li odsouzeníhodné, se mohou z pohledu té doby zdát být rozumné a logické, byť před soudem historie neobstojí.

Co mám na mysli? Například okolnosti vzniku reportáže „Společně do prvomájového pochodu“ z roku 1973, ze které by se dalo vyvozovat, že ČST byla předvojem a hnací silou normalizace. Když se slavilo padesáté výročí televize v Československu, ČT v roce 2003 připravila na druhém programu 24hodinový pořad sestavený z archivů padesáti let. Mezi nimi byla i uvedená reportáž, kterou jsem si tehdy natočil na video.

Kromě toho, že zachycuje některé chvalně i nechvalně známé televizní osobnosti té doby, tahle reportáž měla ve své době svůj účel: byla natočena jako obrana proti průběžným útokům tvrdého jádra normalizátorů z ÚV KSČ, pro něž Československá televize i po prověrkách byla hnízdem pravicových oportunistů ne dostatečně podporujícím tezi, že sovětská okupace byla bratrskou pomocí. Na prstech obou rukou by se daly spočítat tehdejší tzv. „angažované pořady“ vyslovující se kladně k sovětské okupaci; prsty jedné ruky by pak stačily k vyjmenování televizních tvůrců, kteří k tomu propůjčili svá jména. Podezření, že ČST není dostatečně znormalizována, se nakonec ukázalo být oprávněné, když se v listopadu 1989 pracovníci ČST vzbouřili, zatímco ČSRo zůstávala dlouho pod kontrolou vedení.

Následující galerie sestavená ze screenshotů reportáže „Společně do prvomájového pochodu“ budiž brána jako svědectví onoho pořadu, kterým ČST dávala najevo, že už je hodná a poslušná, a že dalších čistek není třeba. Ty poslední skutečně proběhly v roce 1973, padl jim za oběť také tehdy ještě neznámý redaktor televizního zpravodajství Vladimír Železný.

A co jsem v té televizi tenkrát dělal já? Díky své práci v zahraniční redakci televizního zpravodajství jsem byl pochodů v prvomájových průvodech několik let ušetřen. Prvního května jsme pravidelně vysílali tzv. intervizní perekličku z přenosů prvomájových manifestací v zemích východního bloku, z jejichž záznamů jsem potom musel do večera udělat kratší zpravodajský příspěvek.

Popisky screenshotů