[11.11.2018]    32 - Setkávání s Janem Petránkem

Tahle fotografie pochází z 30. září 1969, jejím autorem je Jiří Věrčák. Na fotografii jsou Jana Weinerová a Milan Šmíd, vstupující toho dne na Novoměstské radnici v Praze do svazku manželského. V pozadí přihlíží teta z Jindřichova Hradce. V popředí s mikrofonem natáčí rozhlasovou reportáž Jan Petránek.

Odpověď na otázku, co Jan Petránek na té svatbě dělal, je jednoduchá. Jana Weinerová byla dcerou novináře Milana Weinera, o kterém pamětní publikace Českého rozhlasu „Od mikrofonu k posluchačům“ z roku 2003 uvádí: „Milan Weiner (1924-1969). Komentátor a od roku 1963 vedoucí redakce mezinárodního života. Stmelil tým zajímavých individualit, prosadil do vysílání „Jednadvacítku“ (komentované zpravodajství o událostech v zahraničí, doma i ve sportu) a zejména občansky angažované Písničky s telefonem (od 8. února 1968). Patřil k předním novinářským exponentům roku 1968…“

Mezi ty „zajímavé individuality“ patřili Jiří Dienstbier, Luboš Dobrovský, Jaroslav Jírů, Karel Kyncl, Miroslav Pátek, Čestmír Suchý, Věra Šťovíčková a také Jan Petránek. Tito lidé po smrti Milana Weinera (zemřel 25. února 1969) projevovali ve vztahu k rodině svého bývalého šéfa velikou solidaritu. Čestmír Suchý pomáhal, seč mohl, vdově Marii. Dceru Janu, studentku druhého ročníku Fakulty sociálních věd a publicistiky (Fakultou žurnalistiky se stala až od roku 1972), pozvali do rozhlasové redakce Mikrofóra, kde svým neškoleným hlasem odpoledne předčítala krátké zprávy z domova i ze světa. Nebylo tedy náhodou, že na svatbě se kromě Jaroslava Jírů a Miroslava Pátka objevil také Jan Petránek, který jako svatební dar novomanželům natočil rozhlasovou reportáž.

Ta reportáž měla po sestřižení asi deset minut a její magnetofonový pásek bohužel dnes už neexistuje. Může za to náš syn Martin, který si ve věku pěti šesti let doma hrál s přenosným magnetofonem a pásek doslova rozcupoval. Škoda, neboť Jan Petránek v reportáži projevil svůj ostrovtip jak při komentování zvukového záznamu události, tak při anketě s účastníky svatby, kterých se dotazoval, co přejí novomanželům do života.

Matně si vzpomínám, že Jaroslav Jírů svou odpověď zakončil francouzským citátem o ženách, kterých si máme vážit, neboť jsou kořením našeho života. A také si vzpomínám na to, jak Petránek komentoval příchod jednoho z hostů slovy: „A zde přichází muž, který už svým jménem naznačuje, že novomanželům přeje dětí devět.“ Byl to Ondřej Neff.

x x x

Z doby kolem roku 1969 si pamatuji, že jsem se s Janem Petránkem setkával také jako s účinkujícím v komorních představeních Umělecké besedy na Malé straně „Písničky pod obraz“, ve kterých svými fejetony prokládal šansony zpívané Rudolfem Pellarem a Alenou Havlíčkovou. V tomto představení vydržel ještě krátkou dobu poté, co ho vyhodili v roce 1969 z rozhlasu.

Z rozhlasové redakce a čtení zpráv Mikrofóra záhy po svatbě vypadla i Jana, neboť normalizace v Československém rozhlase pokročila, její otec se stal personou non grata a na nás se valily jiné starosti – kde bydlet, jak zajistit rodinu, jak dokončit studium s dítětem na krku.

x x x

S Janem Petránkem jsem se pak sešel až po dlouhých letech, u stanice metra Flora. Podle místa setkání se dá zhruba odhadnout jeho datum. Muselo to být někdy po roce 1980, tedy v době, kdy jsme se přestěhovali na Vinohrady, a kdy tato stanice metra začala fungovat. Petránek vypadal unaveně, myslím, že tehdy pracoval jako topič v hostivařské Mitasce. Celá konverzace se odehrávala mezi Petránkem, jeho manželkou a moji ženou Janou, probíraly se víceméně osobní záležitosti. Když jsme se loučili, všiml jsem si Petránkova zaváhání při podávání ruky. Jakoby mi ji nechtěl podat, i když nakonec k podání ruky došlo.

Přiznám se, že se mě to dotklo. Dnes, po tolika letech, jsem schopen alespoň zčásti pochopit jeho myšlenkové pochody. On byl v té době pronásledovaným chartistou, já byl v té době pracovníkem Československé televize, i když od roku 1973 už nikoli v exponovaném postavení žurnalisty a publicisty na obrazovce, ale v pozici dramaturga převzatých pořadů.

Ano, chápal jsem, že Honza Petránek na tom není nijak dobře, a že nemohu očekávat jeho nadšený souhlas s mým účinkováním v Československé televizi. Na druhé straně jsem ve styku s lidmi vždy striktně rozlišoval rovinu politických názorů a rovinu lidských hodnot, které byly pro můj vztah k dané osobě určující. Neodsedával jsem si v hospodě U Rakviček od stolu, jako jiný můj spolužák pracující v rozhlase, když si tam přišel sednout třeba chartista Saša Kramer, i když jsem věděl, že se to do nějakého hlášení dostane. A totéž jsem očekával od svého okolí, tj. že mě bude posuzovat podle chování a postojů v rovině základních lidských vztahů, a nikoli podle politických názorů, nebo podle toho, zda s režimem vycházím či nevycházím zadobře.

Nehledě na to, že před nějakými dvaceti lety to byl on, kdo byl režimem prověřený zpravodaj Československého rozhlasu v Indii, Vietnamu a v Moskvě, zatímco já jsem se nedostal z kádrových důvodů kvůli otci ani na střední školu, a trávil jsem volná odpoledne po celodenní práci v tiskárně ve večerní škole, abych se oklikou dopracoval k maturitě. Takže jsem nechápal, proč právě on by mi měl něco vyčítat.

x x x

Další etapa setkávání s Janem Petránkem začala koncem osmdesátých let prostřednictvím samizdatových Lidových novin, které Jana přinášela domů, když spojovací článek k jejich vydavatelům vedl přes korektornu Svobodného slova. Bylo jasné, že značka –jp- pod materiály o událostech v Sovětském svazu a Asii označkuje Petránkovo autorství. Bral jsem proto jako samozřejmost fakt, že Petránek se po listopadu 1989 vrátil z kotelny k novinařině. Bylo potvrzením jeho novinářských kvalit, že se v nových podmínkách a v konkurenci s mladší generací neztratil.

Možná jsme se někdy potkávali a zdravili při nějakých novinářských akcích, ale víceméně jsme se míjeli. K bližšímu osobnímu setkání došlo až v lednu 2005. Stalo se tak na pohřbu Čestmíra Suchého, který se stal v letech 1990-2 prvním děkanem Fakulty sociálních věd, založené na troskách někdejší Fakulty žurnalistiky. V obřadní síni jsem se držel v pozadí při vědomí toho, že se tady loučí generace, jejíž životaběh byl odlišný od životaběhu mého.

Také proto jsem byl překvapen, když mne Honza Petránek po pohřbu oslovil téměř jako kamaráda, jako současníka a pamětníka osob a dějů minulých, s důvěrností, kterou bych po zkušenosti staré dvacet let neočekával. Dodnes vzpomínám na Petránkovu řeč, kterou se tady loučil se svým bývalým kolegou a kamarádem Čestmírem Suchým. Nejen kvůli jejímu obsahu, z něhož přímo prýštila vřelost přátelství, prověřeného dobami dobrými i zlými, ale také kvůli vytříbenému jazyku, který jakoby chtěl dokázat, jakých kvalit je česká mluva schopna dosáhnout.

Od té doby jsem se s Janem Petránkem setkával už jenom na dálku. Nikdy jsem nezapomněl zapnout rádio či televizi, když jsem se dozvěděl, že v příslušném pořadu bude účinkovat. Jeho energie, pečlivost a mravenčí píle při vyhledávání informačních zdrojů mne fascinovala. Přitom jsem věděl, že základ této profese si vytvořil v rozhlasové redakci mezinárodního života šedesátých let, která byla vybavena nejen dálnopisem s agenturními službami Reuters a AFP (což byla tehdy, v době monopolu ČTK věc nevídaná), ale také vojenským krátkovlnným přijímačem Lambda, na kterém se daly vyladit na všech dostupných frekvencích krátkovlnné stanice z celého světa. Dokážu si představit, jakou informační hostinou se pro Petránka později stala satelitní televize a internet, a stále se nepřestanu divit tomu, co všechno stačil sledovat a zaznamenávat.

x x x

Moje poslední osobní setkání s Janem Petránkem se opět odehrálo na pohřbu. To když v říjnu 2009 zemřel někdejší šéfredaktor Mladé fronty a dlouholetý předseda Syndikátu novinářů Miroslav Jelínek. V pražském krematoriu jsem se tentokrát setkal s trochu jiným Petránkem, který už nebyl milý a usměvavý. Ne, že by jeho elán a energie vyprchaly, ale jakoby v jeho vystupování chyběla vstřícnost a optimismus. Z jeho rozloučení s nebožtíkem se postupně stalo trpké a vyčítavé účtování se společenskou a politickou situací, tak vzdálenou ideálům, v jejichž jménu byl ochoten on i jeho generační současníci zkomplikovat si život, tj. čestnost, slušnost, snaha sloužit celku a odvádět svou práci co nejlépe. Promluvil tady starý a zklamaný, i když nezlomený muž. Chápal jsem ho, myslím, že na ty výčitky měl právo.

Výše uvedené sepsáno v prosinci 2010