[18.8.2019]    37 - Můj Srpen 1969

Vím, že pamětnická vzpomínání bývají často deformovaná vzdáleností času a křehkostí paměti. Přesto jedno další přidávám do rubriky „Koho to dnes ještě zajímá“. Poté, co jsem kdysi vzpomínal na srpen 1968, tady je vzpomínka na událost, která se odehrála o rok později.

Paměť je sice děravá, ale některé věci se dají následně ověřit z dokumentů. Kdyby se v České televizi podívali do archivovaných zpráv o vysílání, jako to udělali v jiných případech (například zde z ledna 1969, kde zkratka šm znamená Šmíd a zkratka vel Zdeněk Velíšek), našel by se důkaz, že 21. srpna 1969 jsem měl v Televizních novinách službu, tj. zpracovával jsem zahraniční agenturní materiály do obrazových zpráv.

Do pražských ulic jsem se tudíž nedostal. Vzpomínám však na to, jak kolega Jáno Mentel, temperamentní Slovák, který odpoledne dorazil do redakce, nám nadšeně reportoval: „Kluci, na Václaváku se dějou věci. Představte si, nejdřív jsme byli na chodníku, pak jsme obsadili hořejšek náměstí u Václava, odkud nás policajti vytlačili. Ale my jsme se nedali a znovu jsme Václava dobyli. Ale potom přijely stříkací vozy a taky slznej plyn, a tak jsme museli ustoupit.“

Jak jsem z pozdějších zpráv vyrozuměl, poté co policie vyklidila Václavák a zatkla tady velké množství lidí, fronta se rozdrobila do vedlejších ulic a na pomoc byli přivoláni milicionáři a armáda. V tu dobu zůstalo v ulicích tvrdé jádro, někteří počáteční demonstranti – mezi něž patřil Jáno Mentel, ale také moje budoucí manželka, která se ve třetím měsíci těhotenství nalokala na Václaváku slzného plynu – bojiště opustili.

Nakonec jsem se i já dostal do blízkosti událostí srpna 1969. Někdy kolem sedmé hodiny mi skončila služba (druhé vydání Televizních novin mělo tehdy jen čtenou verzi s hlasatelem bez zahraničních šotů) a potřeboval jsem se dostat domů z Měšťanské Besedy na Vinohrady. Žádné tramvaje ani trolejbusy tím směrem večer nejezdily a tak jsem se vydal pěšky Žitnou ulicí. Dostal jsem se jen na úroveň Mezibranské ulice, dál to nešlo. Ocitl jsem se mezi dvěma frontami. Mezibranskou ulicí vzhůru směrem k Sokolské postupoval kordon milicionářů, bez štítů, jen s obušky, jedinou mimořádnou výbavou, kterou měli, byly vojenské helmy místo čepic. Na policisty si příliš nevzpomínám, ale myslím, že tam byli také, ale až za kordonem milicionářů.

Na úrovni Žitné ulice stál dav, v jehož čele byli mladíci s dlažebními kostkami v ruce, které metali proti milicionářům. Ti se snažili uhýbat, ale ne vždy se jim to podařilo. Když se kordon pod sprškou kamenů zastavil, nastala chvíli pauza, kterou jsem využil a proklouzl do Anglické ulice. Za mnou však zůstalo bitevní pole, na němž někteří bojovně naladění demonstranti zastrašovali své nepřátele rytmickým bušením dlažebních kostek do stožárů veřejného osvětlení v rytmu „beng – beng - bengbengbeng.“ Možná, že mezi nimi byl i ten kluk, kterého potom někdo – údajně jeden z milicionářů – zastřelil na Tylově náměstí, kde odpor demonstrantů skončil, protože tady už byla připravená armáda s obrněnci. Kulka vyšla ze samopalu, které policie neměla, a vojáci záklaďáci ostré do zbraní nedostali. Tak alespoň praví historici, kteří zjistili místní totožnost zasahujících milicionářů z podniku Okula Nýrsko na základě skutečnosti, že někteří z nich byli ošetřováni ve stejné nemocnici, jako postřelení demonstranti z Vinohrad.

Možná, že více informací by se dalo najít ve sborníku ÚSTR Demonstrace v Československu v srpnu 1969 a jejich potlačení.

Proč na tu epizodu vzpomínám. Abych připomněl vypjatou bojovou atmosféru, která tehdy v ulicích panovala, která neměla jen čestné hrdiny bez bázně a hany, jak by se z dnešních vzpomínkových materiálů mohlo zdát, atmosféru, která se z počátečního klidného politického protestu proměnila do nepokojů a násilí, jež se dá vysvětlit frustrací na obou stranách barikády. Také já jsem tehdy sdílel pocit, že by lidé měli mít právo protestovat proti zjevné nespravedlnosti okupace cizími vojsky. A jestliže tohle právo lidem bylo ve výroční den začátku okupace odpíráno, není divu, že reakce byla tak silná, odmítala se podřídit zásahu mocenských orgánů a snažila se prosadit svoji vůli.

Možná, že to s empatií trochu přeháním, ale pokouším se vžít také do myslí policistů, kteří ještě před rokem stáli v jedné frontě protestů proti okupaci, a nyní plnili služební povinnosti a rozkazy. Možná také u nich silná reakce na odpor demonstrantů, která pak přerostla v policejní zvůli proti zadrženým, pramenila z frustrace při plnění role, kterou jim vnutily rozkazy velitelů a politických činovníků. Nehledě na to, že když se situace vyhrotí a začnou planout vášně, pak už nejde o žádnou politiku, ale jen o potýkání kdo s koho a vyřizování si účtů stylem „já ti ukážu, kdo je tady pán,“ o skrytém sadismu, který se může v excitovaných momentech dostat u některých jedinců na povrch, ani nemluvě.

Pro střelbu milicionářů, i kdyby byla náhodná a nechtěná, není žádná omluva. Nicméně za lidské tragédie, ke kterým tehdy došlo, odpovídá podle mého názoru především tehdejší vedení státostrany, které použilo proti protestům hrubou sílu ve snaze ukázat sovětské okupační moci, že je pánem situace, a z čistě politických důvodů nasadilo do terénu na podobnou akci naprosto nevybavené milicionáře jako důkaz, že dělnická třída s okupací souhlasí a ti, co protestují, jsou kontrarevolucionáři…

V této souvislosti si občas vzpomenu na návštěvu svého otce v nemocnici v Říčanech, kde sdílel pokoj s několika dalšími kardiaky. Psal se rok 1998, otci v té době táhlo na devadesátku a při setkání mezi řečí utrousil. „Víš, oni si tam mezi sebou hodně vyprávějí o životě, ale jsou o dvacet let mladší a já už si s nimi nemám co povídat. Já si pamatuju, když jsem v osmadvacátém na Bílé Hoře pochodoval před Masarykem, ale oni mají jiné vzpomínky. Oni vzpomínají na to, jak jim bylo na konci války čtrnáct, patnáct let, jak sloužili za Čepičky, nebo jak byli jako milicionáři v devětašedesátém v ulicích…“ Pochopil jsem, že někdy vzpomínají i ti z druhé straně barikády a nijak se za to nestydí.

Ve svém archivu stále uchovávám propagační brožuru, kterou krátce po srpnu 69 vytisklo Rudé právo s názvem „Neprošli… dokumentární reportáž ze srpnových dnů.“ Její text nemohl brát vážně snad ani ten nejuvědomělejší zastánce sovětské okupace. Podle údajných „redaktorů RP“ za vším byla konspirace a spiknutí kontrarevolučních sil podporované kriminálními živly. To vše doloženo fotografiemi tajemných aut s cizími poznávacími značkami a vysílačkami dávající signály k zahájení protestů. Nejvíce pobavila fotografie demonstrantů se vztyčenými prsty ve tvaru „V“ s popiskem „Smluvené znamení: za dvě minuty začne útok“.

Nejsem sám, kdo si na tenhle nesmysl pamatuje. Před léty na něj vzpomínal Jan Burian, připomněl ho také jeden pořad ČT24.

Následné skeny lze kliknutím zvětšit.

18.8.2019 (zpět Louč)

archiv