Četné nekrology Silvia Berlusconiho (*29.9.1936-+12.6.2023) neopomenou zmínit jeho krátkou kariéru baviče na výletních lodích, jeho milostné avantýry a věnují se především politické kariéře pozdějšího šéfa politické strany Forza Italia a budoucího italského premiéra. Málokterý text však popisuje detaily příběhu, v němž se stavební developer přeměnil v mediálního magnáta, který se později stal vlivným politikem.
Svým způsobem je to pochopitelné, neboť – jak praví název této rubriky – koho to dnes ještě zajímá. Přitom vzestup Silvia Berlusoniho byl svým způsobem produktem doby, v níž se měnila mediální, především televizní scéna Evropy. Dnes už se těžko vysvětluje internetové generaci digitálního věku, jak vypadalo televizní vysílání v Evropě před půl stoletím. Na rozdíl od USA, v Evropě vládl monopol státního televizního vysílání, v západních demokraciích odstátněného do podoby nezávislých veřejných korporací, Diváci v každé evropské zemi mohli sledovat jen dva, tři, ve Velké Británii dokonce čtyři národní televizní programy, a tím to končilo. Jedině v pohraničí s přesahy zahraničních signálů se televizní divák dočkal větší plurality.
Televizní pořady se vyráběly především ve studiu. Provoz byl drahý. Když bylo třeba natáčet nebo vysílat v exteriéru, musely se do terénu vydat velké přenosové vozy propojené na techniku studia. Neboť přístroje zaznamenávající televizní signál na dvoupalcový pásek měli velikost větších skříní. Revoluci přinesla až nová, lacinější televizní technika začátkem sedmdesátých let. Pionýrem byl formát U-matic zaznamenávající televizní obraz a zvuk na kazetu s třičtvrtěpalcovým páskem, na trh se dostaly lacinější televizní kamery.
S tímto vybavením začali někteří italští podnikatelé na volných frekvencích provozovat vlastní televizní vysílání. Program byl většinou jednoduchý. Vysílalo se hlavně večer, nejlépe živý přenos z nějakého místního zábavního podniku, zbytek doplnily čtené zprávy, filmy z kazet, smyčka televizních reklam. Místní reklamy zajistily rentabilitu vysílání, případně i zisk. Do roku 1975 vznikly v Itálii desítky takových televizních stanic, které však čelily soudním zákazům odvolávajícím se na zákony vyhrazující právo vysílat rozhlas a televizi monopolní státní korporaci RAI.
Přelomem se stalo rozhodnutí Ústavního soudu č. 202 z roku 1976, který řešil stížnost deseti televizních stanic potrestaných italskými soudy. Střetlo se zde ústavní právo na svobodu projevu a svobodné podnikání s platnou legislativou dovolující televizní vysílání jen státem založené organizaci. Ústavní soudci se přiklonili k ústavním právům občana a rozhodli, že vysílání soukromých stanic je legální, ovšem pouze na izolované místní úrovni, přičemž monopol RAI byl i nadále zachován v oblasti celostátního vysílání. Detaily regulace a uspořádání vztahů mezi státním a soukromým vysíláním měl podle Ústavního soudu upřesnit nový vysílací zákon, k jehož přijetí byl vyzván parlament. Počet soukromých stanic se od té chvíle počítal na stovky.
Ve stejném roce 1976 Silvio Berlusconi kupuje místní televizní stanici TeleMilano, kterou později přejmenoval na vlajkovou loď svého mediálního impéria Canale 5. Proč? Tady je třeba vrátit se k začátkům Berlusconiho podnikatelské kariéry. Berlusconi pocházel z rodiny bankéře, vystudoval obchodní právo. Hraním v kapele a bavením hostů na výletních lodích si přivydělával jen jako student. Po ukončení studia se dal do podnikání, nejprve jako realitní agent. Později s podporou otcových známostí a obchodních společníků nastoupil dráhu stavebního podnikatele. Když mu bylo 28 let, měl už za sebou dokončené stavby svého prvního developerského projektu – sídliště Edilnord v městě Brugherio.
Ve třiatřiceti letech se rozhodl vybudovat v milánském satelitu Segrate rezidenční čtvrť Milano 2 pro deset tisíc lidí s obchody, kulturním a rekreačním zařízením, včetně umělého jezera. Přes politické konexe se mu prý podařilo ovlivnit provoz blízkého letiště Linate, aby letadla nerušila rezidenty. Obvinění, že na Berlusconiho investicích se podílely mafiánské peníze, se nepodařilo prokázat. Součástí luxusního komplexu byly kabelové rozvody televizního signálu, do nichž vstupovala místní stanice TeleMilano. A tady byl počátek mediální kariéry Silvia Berlusconiho.
Začal skupovat a uzavírat smlouvy s dalšími lokálními televizními stanicemi a vytvářel z nich síť, kterou v roce 1978 pojmenoval Canale 5. V této síti se od roku 1980 vysílalo podle společného vysílacího schématu, tj. v daném čase se na všech stanicích vysílaly stejné pořady z předem rozmnožených kazet. I nadále však platil zákaz celostátního živého vysílání, což omezovalo soukromé vysílatele při vysílání celostátního zpravodajství a sportu. U zpravodajství to řešil Berlusconi tak, že důležité politické debaty se nejprve vysílaly živě na milánské stanici Canale 5, aby se následně rozmnožily na kazetách a druhý den byly ke zhlédnutí po celé Itálii. Podobné to bylo i u záznamů sportovních pořadů. Obrovskou popularitu získal Canale 5 díky přenosům z uruguayského turnaje šesti fotbalových mistrů Mundialito v roce 1980, o který neměla RAI příliš velký zájem a nechala se přeplatit. V Miláně se vysílalo přímo, kazety pak putovaly ke stanicím. Berlusconi začal dovážet americké seriály (Dallas v roce 1981), soap opery a záznamy amerických sportů, o nichž do té doby panovalo mínění, že jsou do Evropy neprodejné; k tomu četné kvízy a laciné telenovely.
Canale 5 vydělávala a byla úspěšnější než podobné konkurenční sítě provozované nakladatelskými domy Rusconi (Italia 1) a Mondadori (Rete 4). Berlusconi je v letech 1982 a 1984 odkoupil, čímž se stal majitelem tří nejsledovanějších italských komerčních programů. To vše pod hlavičkou firmy Fininvest, založené v roce 1978.
Problémy pro Berlusconiho přišly v letech 1984 a 1985, když některé soudy vyhověly stížnostem sdružení nezávislých vysílatelů ANTI (Associazione nazionale teleradio indipendenti) na porušení antimonopolního zákona, a vydaly předběžná opatření, která dočasně zastavila vysílání Berlusconiho stanic v regionech Lazio, Abruzzo a Piemont reprezentujících 12 milionů potenciálních diváků.
Tehdy přispěchala na pomoc vláda a její premiér, Berlusconiho osobní přítel Bettino Craxi, s mimořádnými vládními dekrety, které měly proti rozhodnutím soudů sice jen omezenou platnost, ovšem poskytly Berlusconimu čas a možnost, aby se na politické scéně prosadil tlak veřejnosti, která nechtěla přijít o další díly seriálu Dallas, takže situace se nakonec urovnala ve prospěch Berlusconiho sítí.
Podobná řešení ad hoc vznikala v právním vakuu osmdesátých let, neboť stále chyběl zákon, k jehož přijetí vyzval Ústavní soud v roce 1976, a který poslanci stále nebyli ochotni přijmout a schválit. Kdo si pamatuje turbulentní poměry italského politického života této doby, kdy se premiéři v Itálii střídali jako apoštolové na orloji, a téměř každý druhý rok se konaly předčasné, či mimořádné volby, pak pochopí, proč se poslancům nechtělo vysílací scénu nějak regulovat. Komerční stanice jim totiž nabízely dostatek vysílacího času pro neregulovanou placenou volební reklamu. A tak se stalo, že teprve až v roce 1990 byl přijat tzv. Mammiho zákon, který víceméně legalizoval poměr sil vzniklý v uplynulých patnácti letech, včetně možnosti soukromých sítí vysílat celostátně a konkurovat tak veřejnoprávní instituci RAI i v oblasti zpravodajství a sportu.
Obecně se má za to, že Silvio Berlusconi vybudoval v Itálii své mediální impérium proto, aby se mohl stát politikem a předsedou vlády. Podle mého názoru je pravda někde jinde. Silvio Berlusconi vstoupil do politiky, protože potřeboval zachránit své mediální impérium v době, kdy akce Čisté ruce rozkotala systém politické podpory, kterou jeho finanční konglomerát Fininvest (mediální Mediaset) pro podnikání potřeboval.
Čisté ruce (Mani pulite) byla protikorupční akce, která začala přistižením socialistického politika Maria Chiesiho při přebírání úplatku. Pět neúplatných soudců pak dva roky řešilo kolem 1300 případů korupčního jednání, do nichž byli zapleteni vládní a veřejní činitelé. Mezi nimi i Bettino Craxi, který byl v roce 1990 svědkem na svatbě Berlusconiho s druhou manželkou, a jenž před vězením unikl do Tuniska, kde v roce 2000 zemřel. Fininvest vyšel z akce »čisté ruce« poměrně bez úhony. Vysvětlovalo se to tím, že zatímco jiní soukromí podnikatelé upláceli strany a vládní úředníky penězi, Berlusconi peníze nemusel dávat - nabízel přízeň svých televizí. Když Berlusconi o politickou podporu svého přítele a někdejších zavedených politických struktur přišel, rozhodl se, že si tuto podporu vlastními silami vybuduje. Stal se politikem.
V této souvislosti mě vždy napadá: Co asi vedlo Andreje Babiše k tomu, aby se dal na politickou dráhu.
O Velikonocích 1991 se v Praze objevily plakáty oznamující, že brzy začne vysílat Nezávislá televize NTV. Dne 3. dubna obchodní ředitel NTV Ondřej Marek v rozhovoru s Mirkou Spáčilovou v Lidových novinách oznamuje, že večer to začne. Vysílat se mělo na třech kanálech (29, 21, 53) a to "ze žižkovské věže v Praze 3 a studia v Praze 4, díky pochopení starostů obou městských obvodů," jak pravil Marek.
O co šlo? Byla to nátlaková akce zájemců o soukromé televizní vysílání, která se snažila kopírovat úspěch zájemců o soukromé rozhlasové vysílání. Pamětníci si možná vzpomenou na Radio Stalin v říjnu 1990, jehož vysílání skončilo 25. října úředním zabavením vysílací techniky. Po protestech ji úřady musely vrátit. Agentura TRS (tvůrčí a reprodukční skupina) přestěhovala vrácené zařízení rádia Stalin do rockového klubu Bunkr, s anténou na střeše obchodního domu Bílá labuť pak 15. února 1991 začala s další pirátským vysíláním jako Radio Ultra - o něco později Radio 1 (byli jsme první). Ve vládních kruzích vznikl poplach. Inspektorát radiokomunikací opět hlásil porušení zákona, ale silové řešení nepřicházelo v úvahu. Byl tu strach před dalšími protesty veřejnosti.
A tak 21.února rozesílá místopředseda federální vlády Jozef Mikloško, takto ve funkci předsedy Meziresortní komise vlády ČSFR pro výběr uchazečů o nestátní vysílání, dopis všem žadatelům o nezávislé rozhlasové vysílání, aby se přihlásili, "pokud mají zájem získat oprávnění ke zkušebnímu vysílání... na dobu určitou, do konce roku 1992."
Za měsíc nato, v pátek 22.března 1991 zasedla Meziresortní komise a udělila první tzv. experimentální licence pro Prahu a okolí. Mezi sedmi úspěšnými žadateli (žádalo 12 společností) bylo také Radio 1.
Po úspěchu Rádia Stalin/Ultra/Jedna to zkusili také zájemci o soukromé televizní vysílání. Šlo o subjekty, které se na památné schůzi v Obecním domě 20. prosince 1990 sdružily v Unii pro nezávislé televizní a rozhlasové vysílání (UNTRV). Jedním z vůdčích činitelů tehdy byla společnost NTV (Nezávislá televize) vedená Richardem Krausem, která pro pirátské televizní vysílání získala další zájemce o televizní licence.
Vysílání skutečně začalo 3. dubna, nikoli však ze žižkovské věže. Pracovníci radiokomunikací možná doufali, že spojení s lidmi z NTV napojenými na Občanské fórum jim pomůže urychlit uvedení věže do oficiálního provozu, které se protahovalo kvůli protestům proti tomuto „komunistickému monstru.“ Na poslední chvíli však od svého slibu ucukli, protože co naplat - NTV se chystala vysílat bez licence a bez povolení, tedy nezákonně.
Pro NTV tedy musel posloužit vlastní vysílač umístěný na Jižním Městě se slabým výkonem, který pokryl sotva jižní část Prahy. Velká část vysílání se odehrávala ve studiu, kde se sedělo, kouřilo a diskutovalo. Jan Knoflíček z Krátkého filmu jako kolega NTV v Unii dodal z archivu KF dokumenty a animované filmy, večerní blok se zaznamenával a pak se opakoval v noci a ráno.
Ohlas byl však minimální. Žádné oslavné články, žádné petice, jen krátká zpráva 6.dubna v Lidových novinách: Nezávislá obrazovka trvá - Přinejmenším reklama. Richard Kraus v ní oznamuje, že NTV hrozí přestupková pokuta, ale že "i kdybychom byli donuceni dočasně ustoupit, přinejmenším budeme mít za sebou užitečnou propagační akci."
Vysílání skončilo 14.dubna, když došly peníze. Proslýchalo se, že celé vysílání stálo jeden milion korun. Na otázky, kde ty peníze NTV vzala, Richard Kraus vždy odpovídal: Vysílání bylo financováno z úvěru, který poskytla Československá obchodní banka. Kdo ten úvěr garantoval, nikdy veřejně neprozradil.
Já však tuším, kdo to mohl být. V Balbínově ulici měl tehdy kancelář ředitel společnosti Fininvest pro Československo Emmanuel Gout. A pokud ty peníze nedal on, pak to byl zcela určitě nějaký jiný zájemce o zopakování scénáře s Rádiem Stalin, aby se vláda dostala pod tlak veřejnosti a nějakou tu prozatímní televizní licenci vydala ještě před schválením nového zákona. To se však nestalo. Na vydávání televizních licencí se muselo čekat až do roku 1992, kdy byl už v platnosti nový vysílací zákon č. 468/1991 a vznikla česká Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, která licence udělovala.
V té době to však Berlusconiho Fininvest v Praze - a také na celém východě Evropy - "zabalil", neboť začal mít doma problémy s dluhy, s přepísknutými investicemi a také s politikou – viz akce Čisté ruce Mani pulite.
Kolem Richarda Krause a jeho NTV se ještě nějakou dobu točili západní investoři, ale jen do té doby, než seznali, že Kraus asi nebude tím správným frontmanem, který pro ně v Československu televizní licenci získá. Postupem doby se rozpadla i Unie pro nezávislé R a TV vysílání a Richard Kraus se pak stáhl do bezpečí Rádia Classic a smíchovského zámečku Portheimka.
Koho to však dneska ještě zajímá…
