[19.7.2023] Pamětnické klevety 2: Zdeněk Porybný - poslední mohykán spontánní privatizace českého tisku
Nejdéle sloužící šéf českého periodika, šéfredaktor Práva Zdeněk Porybný, před dvěma dny skončil. Nahradí ho jeho současný zástupce Petr Šabata. S Porybným odchází z mediální scény jeden z posledních aktivních účastníků spontánního privatizačního procesu devadesátých let, který odstartovala 1. září 1990 Mladá Fronta (některé detaily zde a tady).
Uvedenou privatizaci usnadnily dva zákony, s nimiž v dubnu 1990, pouhých pět měsíců po listopadové revoluci, vykročila naše země ke kapitalismu. Byl to zákon 105/1990 o soukromém podnikání občanů a zákon 104/1990 o akciových společnostech. Oba zákony nepřežily ani dva roky, když na podzim 1991 vznikly nové právní normy regulující podnikání: Obchodní zákoník a Živnostenský zákon, nicméně jejich krátká existence ovlivnila tehdejší pohyb ve společnosti. Například od května 1990 se stačilo zaregistrovat u tehdejších národních výborů, a mohli jsme - s výjimkou některých regulovaných činností - podnikat. Český národ se okamžitě změnil v národ podnikatelů, jejichž nejčastější podnikatelskou činností bylo "nákup zboží za účelem dalšího prodeje." (Přiznám se, také jsem se tenkrát zaregistroval.) A nebýt zákona o akciových společnostech, privatizace médií by možná proběhla později a jinak.
Model byl víceméně stejný. Redakční kolektiv založil akciovou společnost, pak si pronajal místnosti a zařízení, využil existující distribuční síť, získal u PNS kmen předplatitelů, dohodl se s tiskárnou a pod stejnou nebo mírně změněnou značkou pokračoval ve své práci, kterou dělal dříve pro svého vydavatele, a teď ve vlastní režii a s vlastním ziskem. Ze zakladatelských dokumentů akciové společnosti MAF a.s. a Borgis a.s. lze vypátrat, kdo se na privatizacích podílel.
Bohužel nejsem obeznámen s detaily dalších operací, při kterých došlo k přelévání vlastnických podílů pravděpodobně v souvislosti s navyšováním kapitálu, s finančními infúzemi do investic, které byly nezbytné pro provoz vydavatelství. Uvádění Zdeňka Porybného jako pozdějšího většinového vlastníka firmy Borgis si vysvětluji tak, že lidé, kteří opouštěli redakci, museli - podobně jako tomu bylo v Economii - prodat své akcie stávajícím akcionářům. Ne všichni asi mohli nabídnout tolik, jako Porybný, který své podíly zřejmě navyšoval s pomocí vypůjčených peněz od bank. Zda jim je splatil, nebo zda se poskytovatelé úvěrů staly tichými společníky, můžeme jen hádat. Ale jedno se dá zjistit ještě dnes z analýzy obsahu deníku v devadesátých letech. Rudé Právo, pozdější Právo zcela zavíralo oči a tolerovalo praktiky tehdejšího bankovního socialismu, jehož škodlivost musela odhalovat periodika se zahraničními vlastníky. Údajná nezávislost Rudého práva tehdy končila u dveří později zkrachovalé Investiční a poštovní banky IPB. Deník Právo fandil i Vladimíru Železnému, když podfoukl svého zahraničního investora.
Jak se Porybný stal šéfredaktorem, popsal on sám před čtyřmi lety se všemi pamětnickými zkraty a omyly (Svobodná Evropa 17. 11. možná informovala o demonstraci, nikoli ještě o mlácení studentů, 18. 11. zcela určitě hlasatelka Anna Wetlínská neuváděla program v černém, protože o údajně mrtvém Martinu Šmídovi se v televizi ještě nevědělo, opakování mýtů a lží o záměrné herecké etudě Zifčáka apod.) Dne 16. prosince 1989 z tiráže mizí jméno šéfredaktora Zdeňka Hořeního a Zdeněk Porybný je uveden jako zástupce šéfredaktora pověřený řízením listu. Den předtím mizí z hlavičky ve výčtu ročníků odkaz na deník Právo lidu. První z četných změn titulní strany v dalších měsících. O týden později 22. prosince nápis "Orgán Ústředního výboru Komunistické strany Československa" se mění na "List Komunistické strany Československa." Šéfredaktorem Rudého práva se Zdeněk Porybný stal oficiálně až 15. ledna 1990. Jmenovala ho redakční rada Rudého práva zvolená na mimořádném sjezdu KSČ. Komunistické straně Československa se pak Porybný odvděčil tím, že si s redakčním kolektivem přivlastnil její hlavní tiskový orgán.
Když 16. října 1990 vyjde poprvé zprivatizované Rudé právo, na titulní straně už nejsou medaile (ty zmizely už 29. prosince 1989) a v hlavičce se objevuje nápis "levicový deník," který se 1. července 1991 změní na "nezávislé noviny." Slovo Rudé se později v grafice umenšuje tak, že 18. září 1995 zmizí z hlavičky úplně. Z Rudého práva se stalo Právo. Zde je třeba opravit literaturu (Benda, Josef: Vlastnictví periodického tisku v ČR v letech 1989-2006, Karolinum 2007), která tuto změnu datuje prvním listopadem 1995. Jenomže důkaz z archivu anonymního diskutéra na internetu vypovídá o čemsi jiném - viz obrázek - stalo se tak 18. září 1995, měsíc před pátým výročím vzniku soukromého Rudého práva.
Ještě před tím proběhla v roce 1992 kriminální zápletka, při níž byl šéfredaktor Zdeněk Porybný obviněn a pobyl dva dny ve vazbě, ze které byl propuštěn na kauci. Fotografie novináře odváděného v poutech, kterou si Porybný stačil zorganizovat při svém zatčení, vyvolala pobouření nejen opozice ale i některých disidentů. K obvinění došlo na základě trestního oznámení zmocněnce Federálního ministerstva financí zastupujícího vydavatelství Florenc, které jako bývalý majetek KSČ převzal stát. Zkrátka co bylo dovoleno bohovi (Mladá fronta, Zemědělské noviny, regionální tisk) nebylo dovoleno volovi (Rudé právo), ale těch přešlapů v době porevolučních zmatků a nejasného právního prostředí při privatizaci českých médií bylo tolik, že by před soud musely jít celé kolektivy tehdejší novinářské obce. A tak po devíti měsících bylo trestní stíhání zastaveno.
Zdeňka Porybného jsem osobně neznal, nikdy jsem se s ním nesetkal. Pokud vím, nikomu z českých médií nikdy nedal rozhovor, své názory vyjadřoval v úvodnících, sloupcích a polemikách na stránkách Rudého práva, monitoring Newtonu jich za třicet let zaznamenal kolem stovky.
Nicméně jednu osobní vzpomínku přece jen mám. Jako student třetího ročníku žurnalistiky jsem v červenci 1968 vykonával praxi v zahraniční redakci Rudého práva, kde jsem z četky vyráběl kraťasy "24 hodin v zahraničí" (například na této stránce, což vím přesně, neboť jsem si v roce 1968 vedl deník). Při praxi jsem se tady seznámil s redaktory zahraniční redakce, z nichž téměř nikdo v RP nepřežil normalizaci (Ota Václavík, Ilja Šetlík, Bořek Homola, Málek a jiní). A tak se stalo, že jsem někdy v sedmdesátých letech potkal Bořka Homolu a ten mi vyprávěl: "Ten Zdeněk Porybný, není mu ještě třicet a už je zpravodajem v Paříži. Při tom on prý přišel do redakce z ulice. Jednoduše šel kolem a napadlo ho, že by chtěl být novinářem, nabídl se a oni ho vzali."
Zda to byl doslova tak, nemohu potvrdit, nicméně z oficiální životopisu uvádím: Zdeněk Porybný promoval na Vysoké škole ekonomické v Praze v roce 1969 a stačil ještě využít pootevřené okno do zahraničí liberálního Pražského jara a v letech 1969-1970 absolvoval postgraduální kurs na North-Western Polytechnic v Londýně. Když si pak po návratu odkroutil vojnu, nastoupil do zahraniční redakce Rudého práva a v letech 1974 až 1980 byl zpravodajem RP v Paříži. O pět let později v letech 1985-1989 působil jako zpravodaj RP ve Washingtonu. Od září 1989 byl zástupcem šéfredaktora a v prosinci ho redakční kolektiv pověřil řízením redakce. Tolik základní údaje.
Jak Porybný vedl redakci, která se později přece jen dopracovala k jisté nezávislosti na zlozvycích reálného socialismu a na ideologických předsudcích (mám na mysli poskytování prostoru pro jedovaté šípy ublížených lidí odstavených od válu po roce 1989, příklad: torpedování československo-německé smlouvy ve vydání 5. března 1992), nechť ve svých diplomových, rigorózních a dizertačních pracích posoudí jiní. Stejně jako popis a zhodnocení postupné spolupráce Borgisu se Seznamem na internetu, které vyvrcholilo odkoupením Porybného eseróčka Silky, takže Seznam má dnes deník Právo a Novinky.cz pod plnou kontrolou.
Na závěr si neodpustím ještě jeden nevýznamný name-dropping. Zdeňka Porybného jsem sice neznal, ale pracoval jsem v jedné redakci s jeho manželkou Janou Porybnou, která po odchodu z České televize nakupovala pořady pro televizi Prima.
Návrat k totalitě není snadný
Sloupek Zdeňka Porybného v Rudém právu z 5.12.1992
Když mě v pondělí, 14. března před půl šestou ráno vytáhl usilovným zvoněním major Mrázek z postele, aby mě odvezl k výslechu do budovy bývalé Vysoké školy SNB, netušil jsem, že týž večer už budu spát v erárni hnědé teplákové soupravě na žíněnce v cele. Neměl jsem pocit viny, věděl jsem, že jsme při spouštění Levicového listu Rudé právo vždy respektovali zákon. Nevěděl jsem ale, jak o tom přesvědčit ty, kteří mě chtěli dostat za mříže. Nezdálo se totiž, že by na ně jakákoliv má slova platila. Federální policisté dostali udání, které se jim na první pohled jevilo velmi pěkně, a tak mě bez zbytečného otálení se sháněním důkazů, které by tvrzení "oznamovatele" podpořily, sebrali. Koneckonců, bylo nedlouho před volbami. Co následovalo, se mi ani nechce vzpomínat.
Prokurátor Nechanický, který přesvědčil vazební soudkyni, že i když nemá v ruce žádný důkaz, že bych podvodně obohatil sebe a jiné o 24 miliónů, dokáže prý později, že skutečná škoda mnou způsobená byla ještě daleko větší, takže je tedy důvod mě zavřít. Ministr vnitra Langoš, který v televizi podsouval lidu názor hodný Stalinova prokurátora Vyšinského, že když už mě zavřeli do vazby, tak jsem asi něco spáchal. Mnozí novináři, podobni zasloužilým občanům z dob inkvizice, přinášeli iniciativně na hranici podpálenou pod kacířem suché klestí sprostot na mou adresu.
Naštěstí návrat do totality tak snadný není. Zastali se mě -a snad ani ne tak mne osobně jako principů nestranného práva -někteří bývalí disidenti, kteří hrůzu násilí moci poznali na vlastní kůži. Nezalekli se jiní mí novinářští kolegové a spousta lidí, které osobně neznám, zastrašit se nenechali redaktoři RP a neopustili náš list ani čtenáři, kteří instinktivně vytušili, o co tu vlastně jde. Všem děkuji.
Měsíc poté, co mě odváželi připoutaného k sedačce policejního antona do Ruzyně, shledal Nejvyšší soud ČR, že důvody mé vazby neodpovídají zákonu. Teď, devět měsíců po mém zatčení, kauza šéfredaktor RP končí. Policejní vyšetřovatel mého případu přišel k definitivnímu závěru, že jsem se žádného trestného činu nedopustil. Spravedlnost zvítězila, zůstala zahořklá pachuť křivdy.
Uvedenou privatizaci usnadnily dva zákony, s nimiž v dubnu 1990, pouhých pět měsíců po listopadové revoluci, vykročila naše země ke kapitalismu. Byl to zákon 105/1990 o soukromém podnikání občanů a zákon 104/1990 o akciových společnostech. Oba zákony nepřežily ani dva roky, když na podzim 1991 vznikly nové právní normy regulující podnikání: Obchodní zákoník a Živnostenský zákon, nicméně jejich krátká existence ovlivnila tehdejší pohyb ve společnosti. Například od května 1990 se stačilo zaregistrovat u tehdejších národních výborů, a mohli jsme - s výjimkou některých regulovaných činností - podnikat. Český národ se okamžitě změnil v národ podnikatelů, jejichž nejčastější podnikatelskou činností bylo "nákup zboží za účelem dalšího prodeje." (Přiznám se, také jsem se tenkrát zaregistroval.) A nebýt zákona o akciových společnostech, privatizace médií by možná proběhla později a jinak.
