Případ New York Times vs. Sullivan
(poznámky k prezentaci)
Pro předmět Žurnalistické kauzy 20.století, ve kterém se soudní spor NYT vs. Sullivan zmiňuje, jsem připravil powerpointovou prezentaci (zde k dispozici), která však není zcela srozumitelná bez dalšího výkladu. Pro zájemce o případ proto nyní uvádím doplňující poznámky, jsou to výpisky z literatury, mají zkratkovitou podobu a vážou se k prezentaci, ve které je uveden i text inzerátu, který se pak stal předmětem soudního sporu.
Rasová segregace na jihu USA pokračovala i po konci občanské války, oficiálně byla posvěcena Nejvyšším soudem v roce 1896, kdy se řeklo, že tato segregace "nebrání rovnosti před zákonem".
Věci se začaly měnit až po 2. světové válce, černoši začali sloužit ve společných jednotkách s bílými. V roce 1955 v Montgomery švadlena Rosa Parks odmítla poslechnout řidiče autobusu a přesednout si. Byla zatčena, následoval bojkot autobusů, v prosinci 1956 segregace v autobusech označena za neústavní.
Proti rušení rasové segregace nejvíce protestovaly státy Alabama a Mississippi. V roce 1956 se pokusila Autherine Lucy zapsat na Univerzitu v Alabamě, byla přijata, ale došlo k nepokojům, na jejichž základě jí byl vstup odepřen, odvolala se k soudu, ale bez výsledku.
1960 - hnutí proti rasové segregaci sílí. V Greensboro, severní Karolina, čtyři studenti protestovali vsedě proti tomu, že nebyli obslouženi v bufetu obchodního domu Woolworth. Hnutí sit-in se rozšířilo po celé Americe, podpořil ho Martin Luther King.
Úřady v Alabamě obvinili Kinga z křivopřísežnictví na základě jeho daňových odpisů z let 1956-58. Byl založen výbor na obranu M.L.Kinga, který shromažďoval peníze na případný soudní spor. Součástí této akce byl inzerát v New York Times vyzývající k finančním příspěvkům. Inzerát stál 4800 USD, byl zadán do tisku prostřednictvím reklamní agentury a zadal ho předseda Výboru pro obranu M.L.Kinga.
Reklamní oddělení NYT inzerát přijalo - zadavatel prohlásil, že lidé se zveřejněním svých jmen souhlasí, inzerát nenesl náznak "klamání veřejnosti" nebo "útoků osobního charakteru", což by byl důvod k odmítnutí.
Inzerát se objevil 29. března 1960. Text výzvy podepsalo 64 osob, většinou známých aktivistů (Belafonte, Rooseveltová). Dále zde byla uvedena jména dvaceti duchovních, osmnáct z nich bylo z jižních států. Podepsán: Výbor pro obranu Martina Luthera Kinga a Boj za svobodu na americkém Jihu.
5. dubna vyšel v Alabama Journal (raník Advertiser) článek Raye Jenkinse, který na inzerát upozornil a vytkl některé faktické chyby a nepřesnosti uvedené v inzerátu.
7. dubna - Šéfredaktor téhož deníku Grover Hall, který nebyl rasista, ale tvrdil, že diskuse o rasové otázce se vede z obou stran iracionálně, a že tisk by měl být nad věcí, napsal popuzený úvodník proti inzerátu, který označil za lživý.
Z deseti odstavců byl později třetí odstavec a část šestého odstavce označeny za nactiutrhačná. Nikdo v něm sice nebyl jmenován, nicméně instituce "policie" se vztahovala k Montgomery. Výraz "jižanští násilníci" bylo možné vztáhnout k "oni", kteří pronásledovali Martina Luthera Kinga.
Inzerát nepopisoval události v Montgomery zcela přesně. Černoští studenti byli vyloučeni ze studia nikoli kvůli demonstraci u Kapitolu, ale za to, že vyžadovali obsloužit v bufetu místního soudu. Studenti se neodmítli zapsat, ale jeden den bojkotovali vyučování. Školní jídelna nebyla nikdy uzamčena, nikdo je nechtěl vyhladovět. Jediní studenti, kteří nedostali jídlo, byli ti, kteří si je předem neobjednali.
I když policie byla v campusu, nikdy campus "neobklíčila". Dr. King nebyl zatčen sedmkrát, ale jen čtyřikrát. Dr. King sice tvrdil, že byl napaden při zatýkání před soudní síní, ale nebylo to dokázáno svědecky. Dr. King byl sice vyšetřován kvůli křivopřísežnictví, ale nikdy nebyl souzen a od obvinění se upustilo. Tři ze čtyř zatčení Dr. Kinga se stala dříve, než se byl Sullivan jmenován šéfem policie.
8. dubna - do věci se vkládá Sullivan, který jako šéf městské policie v Montgomery Sullivan v minulosti podporoval rasisty. Například v únoru nezasáhl proti skupince bělochů, kteří chtěli překazit plánovaný sit-in, nikdo na něj ze strachu nepřišel, ale běloši zranili basebalovou pálkou černošskou dívku a policie nečinně přihlížela.
Později, v roce 1961 měl na starost bezpečnost skupiny Freedom Riders (Jezdci za svobodu), kteří přijížděli ze Severu agitovat za občanský práva. Jeho policie však 20. května 1961 autobusové nádraží opustila, ponechala přijíždějící skupinu na pospas davu, zraněn byl tehdy i asistent ministra spravedlnosti Roberta Kennedyho John Seigenthaler. Sullivan později dorazil na scénu a prohlásil: "všechno, co jsem viděl, byli tři lidé, kteří leželi na silnici. Byli to dva negři a jeden běloch."
Tento Sullivan nyní poslal doporučený dopis do NYT, ve kterém napsal, že inzerát ho "obvinil z vážného zneužití úřední moci" a z "nepatřičných akcí a pochybení jako veřejného činitele města Montgomery." Žádal, aby Times "plně a spravedlivě odvolal" tuto "zcela falešnou a pomlouvačnou záležitost".
Stejný dopis poslal Sullivan čtyřem z dvanácti podepsaných reverendů, kteří byli z Alabamy. Byli to: Ralph D. Abernathy, S.S. Seay (oba z Montgomery) a Fred L. Shutllesworth z Birminghamu a J.E.Lowery z Mobile. Všichni později svědčili, že o inzerátu nevěděli a že jejich jména byla použita bez jejich svolení.
Právní firma Lord, Day & Lord zastupující NYT poslala 15. dubna Sullivanovi odpověď, v němž se podivuje nad tím, zda a jak se inzerát k němu vztahuje, protože jeho jméno se tady nikde neobjevuje. Zároveň dopis oznamuje, že ve věci byla podniknuta "další šetření" (byl kontaktován free lance spolupracovník v Montgomery), a že inzerát byl v podstatě pravdivý až na tvrzení, že jídelna na státní univerzitě byla uzamčena, aby protestující studenti byli vyhladověni. Ve vyšetřování se prý bude ještě pokračovat. Protože NYT se vždy snaží o opravu nesprávných údajů, Sullivan byl v dopise vyzván, aby zdůvodnil, v jakém smyslu se obsah inzerátu dotýká jeho osoby, aby oprava mohla být otištěna. Sullivan však neodpověděl.
19. dubna Sullivan podává žalobu na NYT a také na čtyři černošské duchovní z Alabamy. Tvrdil, že třetí odstavec zmiňující Montgomery a šestý odstavec, který zmiňuje "jižanské znásilňovatele Ústavy" (Southern violators) poškozuje na cti jeho osobu (libel). Žádal o náhradu nemajetkové újmy (punitive damages) 500 000 US dolarů.
9. května alabamský guvernér John Patterson napsal do NYT žádost o odvolání a omluvu, neboť inzerát ho obvinil z "vážného zneužití veřejné moci" jako guvernéra Alabamy a z moci úřední též šéfa Státního úřadu pro vzdělání.
16. května NYT publikuje článek, kterým se omlouvá guvernéru Pattersonovi. Bylo zde napsáno, že zveřejněný inzerát nebyl součástí žurnalistické informace NYT ani neodrážel názory či stanoviska NYT. Nicméně ve dvou odstavcích byly nepravdivé údaje a proto se NYT guvernéru omlouvá. Tentýž den poslal ředitel společnosti NYT Orvil Dryfoos osobní omluvný dopis.
30. května Patterson žaluje NYT, čtyři referendy a ještě navíc M.L.Kinga a žádá 1 milion dolarů. K těmto dvěma žalobám přibyly ještě tři další ve stejném znění jako u Sullivana a se stejným požadavkem náhrady - 500 000 USD. Žalovali: starosta Montgomery Earl James, další policejní komisař Frak Parks a bývalý policejní komisař Clyde Sellers.
Čtyři reverendi z Alabamy byli žalováni záměrně, aby se muselo soudit v Alabamě a soud se nemohl přenést na federální úroveň.
V roce 1961 za Kennedyho administrativy jezdili podporovat desegregaci Freedom Riders. Kennedyho vláda na jejich ochranu musel poslat federální síly. V roce 1962 student Meredith v Mississippi uveden na univerzitu pod ochranou federálních orgánů. (viz scéna ve filmu Forrest Gump)
Problém žaloby - jak u místního soudu žalovat NYT. Obhajoba se snažila soud z Alabamy vzdálit s tím, že 394 výtisků v Alabamě z celkového nákladu 650 000 nezakládá právo jurisdikce. Rovněž reklamní příjmy z Alabamy minimální - za 5 měsíců roku 1960 jen 18 tisíc USD z 37,5 milionů USD celostátně.
Soudcem případu Walter Burgwyn Jones, historicky i rodinně spjat s Konfederací a jižanským způsobem života, byl podjatý, rozhodl, že NYT má dostatečný byznys, aby byl souzen v Alabamě.
1.-3. listopadu 1961 proběhl soud. Mezi 36 kandidáty na porotce byli jen dva černoši, nakonec porota zvolena jen bělošská. Alabama Journal zveřejnil jejich jména a fotografie, proti čemuž obhajoba protestovala, porotci se tak dostali pod veřejný tlak.
Rasistická atmosféra soudu, hovořilo se zde o negrech, černošští advokát oslovování nikoli Mr., ale lawyer!. NYT přiznal pouze faktickou chybu inzerátu v tom, že jídelna nebyla uzamčena (viz prezentace).
Soudce Jones nenechal porotu rozhodovat, zda inzerát byl pomlouvačný. Byl "libelous per se", protože žalovaný nedokázal pravdivost faktů. Porota dostala tři otázky:
1. Zveřejnil obžalovaný inzerát?
2. Týkala se sdělení zveřejněná komisaře Sullivana? (of and concerning Sullivan).
3. Jak velká by měla být náhrada nemajetkové újmy?
Za dvě hodiny a dvacet minut porota rozhodla, že NYT je vinen a musí zaplatit 500 000 USD. Rozsudek měl negativní vliv na tisk. Každé noviny, které by psaly o rasové otázce a byly prodávány v Alabamě nebo v Mississippi, čelily hrozbě žaloby.
Žaloby se pak množily. Televizní síť CBS měla zaplatit 1,5 milionu USD za reportáž, v níž se ukazovalo, že černoši mají problémy s registrací k volbám. Celkový objem žalob za pomluvu (libel) ze strany jižanských státních orgánů a úřadů po roce 1960 činil 300 milionu USD. Znamenalo to hrozbu svobodnému tisku.
30. srpna 1962 - Nejvyšší soud v Alabamě potvrdil rozsudek soudu a zamítl odvolání NYT. "First Amendment does not protect libelous publication" (První dodatek Ústavy neochraňuje pomnlouvačné publikace.) Potvrdil i problematické vztažení kritiky policie na osobu jejího šéfa Sullivana.
21. listopadu 1962 podal NYT žádost Nejvyššímu soudu o přezkoumání rozsudku nižšího soudu (a certiorari - žádost o předložení soudních spisů nižším soudem vyššímu soudu). Takových žádostí dostává Nejvyšší soud tisíce, vybírá si jen zlomek k přezkoumání. Podobné žádosti podali i čtyři obžalovaní reverendi, Nejvyšší soud pak případ posuzoval společně.
Sullivanovi advokáti se snažili certiorari odvrátit. V podání z prosince 1992 např. poukazovali na postoje NYT v případu rozhlasové hvězdy Johna Henryho Faulka, který žaloval časopis Red Channels, jenž ho osočil z prokomunistických sympatií, a on pak několik let nemohl dostat práci. Když soud rozhodl, že Faulk má dostat 3,5 milionu dolarů, úvodník NYT rozsudek uvítal, že může mít "ozdravující účinek". (Při odvolání byl nárok Faulka snížen na 500 000 USD, a časopis Red Channel vzhledem k tomu, že byl chudý, zaplatil jen 175 000 USD.)
7. ledna 1963 Nejvyšší soud oznámil, že žádost prozkoumá. Nestihl se však jarní termín a projednávání se odložilo na podzim. Nakonec slyšení proběhlo 6. ledna 1964.
V 19.století byl základ jednání Nejvyššího soudu v projevech, nyní soud vycházel z písemných materiálů a slyšení dávalo jen hodinu každé straně.
Svoje vyjádření - přes protesty Sullivanových obhájců - předložily Nejvyššímu soudu také deníky Washington Post a Chicago Tribune.
9. března vydáno rozhodnutí. Zdůvodnění napsal soudce Brennan, který však musel psát osm verzí, než získal u soudců Nejvyššího soudu majoritní souhlas.
Soud přiznal jurisdikci Alabamě, postavil se proti názoru advokáta NYT, že každá pomluva veřejného činitele by měla mít privilegium ochrany Prvního dodatku, nicméně výrok byl ve prospěch New York Times.
Ze zdůvodnění soudce Brennana: "Musíme případ posuzovat s přihlédnutím k základnímu národnímu přihlášení se k zásadě, že debata o veřejných otázkách by měla být bez zábran, robustní a široce otevřená, a že taková debata může obsahovat prudké, jizlivé a někdy nepříjemně ostré útoky na vládu a veřejné činitele…. První dodatek by podle mého názoru měl přinejmenším poskytnout záruku bezpodmínečného práva říci, co si kdo myslí o veřejných záležitostech."
Nejdůležitější část rozhodnutí, ve kterém se médiím přiznává právo na omyl, pokud nebyl učiněn se "zlovolným úmyslem" (actual malice):
"The constitutional guarantees require, we think, a federal rule that prohibits a public official from recovering damages for a defamatory falsehood relating to his official conduct unless he proves that the statement was made with "actual malice" -- that is, with knowledge that it was false or with reckless disregard of whether it was false or not...."
Ústavní záruky vyžadují podle našeho názoru federální pravidlo, které zabrání veřejnému činiteli, aby získal náhradu za pomlouvačná nepravdivá tvrzení o jeho oficiálním konání, pokud neprokáže, že tento výrok byl učiněn se "skutečným zlým úmyslem", tj. při vědomí, že toto tvrzení bylo nepravdivé nebo bylo učiněno s lehkomyslnou lhostejností k tomu, zda je či není pravdivé.
Z dalšího zdůvodnění: "Erroneous statement is inevitable in free debate" thus even false statements must "be protected if the freedoms of expression are to have the 'breathing space' that… they 'need to survive.'"
Such a "rule compelling the critic of official conduct to guarantee the truth of all his factual assertions" would lead to "self-censorship." Under such a rule, "would-be critics of official conduct may be deterred from voicing their criticism, even though it is believed to be true and even though it is in fact true, because of doubt whether it can be proved in court of fear of the expense of having to do so." Such a rule "dampens the vigor and limits the variety of public debate."
Public officials, therefore, may not sue for punitive damages for defamatory falsehood relating to their public duties and official conduct unless they can prove actual malice: "that the statement was made with…knowledge that it was false or with reckless disregard of whether it was false or not."
Literatura: Lewis, Anthony: Make No Law: The Sullivan Case and the First Amendment. Random House, New York 1991