Sněžilo
Komentář Jaroslava Veise zveřejněný 26.11.1996 v e-zinu Neviditelný pes

Viděl jsem to až v nedělní repríze na ČT 2. Sněžilo na téma média a přípomínalo to víc schůzi členů Okrašlovacího spolku v Horní Bříze, na níž omylem zavítal vnuk Ostapa Bendera, než podstatnou debatu na podstatné téma.

(Nastává druhý odstavec, tedy nejvyšší čas proklamovat, že k tomuto textu mě nevedou kyselé hrozny, neb jsem nebyl mezi diskutující pozván. Přiznávám, že si myslím, že o tématu vím víc než polovina pozvaných dohromady. Ale hodně pravděpodobně bych to tam, i kdyby mě pozvali, stejně zapoměl říct, případně bych se do věci zamotal tak, jako to umí snad jen Tomáš Ježek. A stejně jsem ten den, kdy se to natáčelo, byl v Berlíně.)

Zpět k tématu: bylo největším úskalím věci a dlouho trvalo než si vůbec přítomní ujasnili, o čem mluví. Znesnadňoval jim to zejména Ostap Bender. Velký kombinátor se dostavil, jak to činí v posledních letech čím dál častěji, v převleku za filozofa Václava Bělohradského, doprovázen maršálkem šlechty Vrabčinským v kostýmu dramatika Steigerwalda.

Benderovy úvahy o vztahu světa a jeho obrazu (v médiích), autenticitě dokumentu, roli střihu a aranžování a o nemožnosti absolutní objektivity reportáže byly odvážné přesně tak v rámci přednášky pro okrašlovací spolek. Některé kousky ovšem zarazily i samotné členy spolku. Např. ředitel ČT Mathé Benderovi odmítl spolknout tvrzení, že reportáž (v kontextu diskuse televizní reportáž) "je přece umělecký žánr."

Bender ovšem kontroval a jako příklad uvedl Arnettovy reportáže (opět v kontextu televizní) z Vietnamu, kteréžto jsou přímo školní ukázkou, jak taková umělecká reportáž posouvá dějiny. Škoda, že ve Vietnamu se Peter Arnett věnoval psanému zpravodajství pro Associated Press, za kteroužto činnost dostal za ni Pullitzerovu cenu. Pro televizi (CNN) začal Arnett pracovat až v roce 1981 a Bender je patrně jediným znalcem jeho vietnamských televizních reportáží na světě.

Mathého Benderova výřečnost konsternovala tak, že začal raději mluvit o válce v Perském zálivu, kde už skutečně Arnett pracoval pro televizi. Tady už to, co dělal, viděl i někdo jiný, takže střízlivému je celkem jasné, nakolik šlo o vysoce aktuální zpravodajství a nakolik o "umělecký žánr."

Zdržuji se u této epizody ze dvou důvodů. Tím prvním je mé přesvědčení, že Bělohradský se stejnou úctou k faktům, avšak velmi výmluvně a s vervou, uvažoval v dalších minutách sněžení o nových médiích a o Internetu. Každý, kdo umí používat e-mail, pochopil, že o těch věcech pouze slyšel, navíc nejspíše od někoho, kdo o nich rovněž pouze slyšel.

Druhým důvodem je náhlá obava, zda tomu tak není s většinou jeho úvah na jiná témata, například politická. Vzhledem k tomu, že mnoho lidí ho bere velmi vážně, mohou být důsledky jeho vlivu sice zábavné, avšak hořce zábavné. Ale možná, že jde jen o projev krize z nadprodukce: velký kombinátor je žádán o názory na kdeco a vůbec bych se nedivil, kdybych ho slyšel v pořadu Dámský klub se stejnou vehemencí obhajovat výhody vložek s křidélky na základě zkušeností s italským korporativním státem.

K novým médiím, internetu a tomu, jak toto prostředí může ovlidnit budoucnost demokracie převedla diskusi, alespoň v rámci sestřihu (nevíme přece, jak to bylo ve skutečnosti - viz výše), Alena Müllerová, programová ředitelka Krátkého filmu. Způsobila tak, že ostatní členové Okrašlovacího spolku začali o internetu s rozdílnou mírou zasvěcenosti debatovat.

I člověk výrazně nižšího svěcení jako jsem já brzy poznal, že někteří (moderátor Milan Schulz, Ivo Mathé, režisér Jan Hřebejk) moc nemluví, protože si uvědomují, že vlastně nevědí, o co jde, někteří (Petr Plackák) mají upřímnou snahu a nahlas si mudrují (Tady vždycky existovaly věci pododbné internetu, například hospody... nebo kostely), někteří (Bělohradský, Steigerwald) nevědí, ale mluví, protože jsou zvyklí zručně debatovat o čemkoli, někteří (Jiří Pehe z OMRI, Müllerová, Ivan Adamovič z časopisu Živel) mluví o tom, co vědí a co považují za problémy.

Zejména Adamovič, který se drahnou dobu držel zpátky, nakonec korigoval nejulítlejší výroky Velkého kombinátora tak, aby chudáci diváci nezavírali televizi s vědomím, že internet je něco docela jiného, než je.

Půvabný moment: Pehe cituje úvahy o tom, jak rozvoj internetu může ovlivnit vývoj zastupitelské demokracie a zmíní aspekty, které mohou vést k úvahám o přímé demokracii. Placák se upřímně děsí: přímá demokracie je cosi jako politický AIDS. Bělohradský zasvěceně uklidňuje: internet je přece prostředí "kvalifikovaného konsensu". Adamovič se mračí, trpí, konečně uvádí na pravou míru: internet přesně takové prostředí není. Naopak, je zaplaven laickými názory. Upozorňuje na to, že internet je sice globální, avšak velice výlučný. Bělohradský netuší, o čem Adamovič mluví. Pro jistotu si vede svou. Atakdál.

Digitální televize. Multimédia. Virtuální realita. Interkonektivita. Komunikace. Teledemokracie. Slova, slova, slova. Škoda, škoda, škoda.

Zrovna ten týden, kdy Sněží běželo, byla v míčovně Pražského hradu evropská konference o "novém prostoru pro kulturu a společnost". Týkala se především sítě, cyberspace, vlivu nových médií. K zahlédnutí tam byli Adamovič a Müllerová. Nejspíš je to doopravdy zajímá.

Jaroslav Veis