4. února roku 2000 televize TV NOVA nakrojí druhou polovinu svého životního krajíce, neboť licence byla jejímu držiteli udělema na 12 let a měla by vypršet v únoru 2006.

Jaký ten druhý poločas Novy bude, zda a v jakém podobě ho TV NOVA dohraje do konce, a zda v něm bude ještě Vladimír Železný hlavním principálem, o tom by se mělo rozhodovat v nadcházejících měsících při nesčetných soudních sporech, které někdejší společníci v TV NOVA proti sobě vedou, a především při průběhu dvou mezinárodních arbitráží.

Nejen laické veřejnosti, ale často i novinářům a publicistům, kteří si za své jméno přidávají označení "mediální expert", tyto dvě mezinárodní arbitráže splývají, takže není vždy jasno, o čem se v daném prípadě spor vede, a kdo v tom sporu má navrch....

Jak to všechno vzniklo

Někdy v roce 1996 se dohodli partneři v TV NOVA, tj. držitel licence CET 21 (12% v ČNTS), Česká spořitelna (22% v ČNTS) a Američany vlastněná CME - Central European Media Enterprises (66% v ČNTS), že využijí možnosti, která se jim nabídla novelou č. 301/1995 Sb. zbavující Radu ČR pro R a TV vysílání řady pravomocí, včetně možnosti dohledu nad změnami majetkových poměrů u držitelů licencí, a že si upraví poměry mezi sebou podle svého.

V praxi to znamenalo, že CME nabídla svým partnerům odkoupení jejich podílů v ČNTS za to, že se vzdají ve prospěch CME svého práva na zisk a dividendy. Zda s touto nabídkou přišla samotná CME, nebo CME byla k takovému kroku Železným přinucena (pod pohrůžkou: když nekoupíte vy, prodáme Chemapolu), není zcela jasné, ale podle všeho dohoda o transakci byla v zájmu obou stran. Čeští partneři měli dostat nemalé peníze, CME pak mohla svým akcionářům oznámit: plně ovládáme úspěšnou a ziskovou televizní stanici v Praze.

S Českou spořitelnou to bylo relativně jednoduché. Ta prodala 1. srpna 1996 svých 22 procent CME za 1 miliardu korun. Aby ten obchod získal legalitu v době, kdy stále platná licenční podmínka číslo 17 omezovala přesuny majetku a změny smlouvy o ČNTS, formálně se rozdělily obchodní podíly a hlasovací práva tak, aby nedošlo "ke změně kontroly nad činností investorů" (znění podmínky č.17), což byla finta, nad jejíž zákonností se dodnes vznáší otazník.

Proces získání podílů CET 21 měl dvě etapy. V té první uzavřela CME 1. srpna 1996 smlouvu s Vladimírem Železným, kdy mu svěřila 5 miliónů US dolarů, aby odkoupil podíly svých partnerů a získal v CET 21 většinu. Dluh mu měl být odpuštěm za to, že v CET 21 bude hlasovat ve prospěch CME.

Když tato skandální smlouva, která znamenala skrytý převod licence na CME, se dostala v lednu 1997 na veřejnost a vyvolala velký zájem médií, obě strany se z ní stáhly. Železný dnes tvrdí, že smlouva o půjčce "nebyla konzumována" a CME později předhodila burzovnímu dohledu nejasný "dodatek ke smlouvě o půjčce", který okolnosti plnění této smlouvy zamlžuje.

Nicméně fakt, že Železný dnes CET 21 ze 60% ovládá a že CME si uvedených 5 miliónů US dolarů započítává do ztracených investic, svědčí o tom, že události předpokládané původní smlouvou se staly, přičemž obchodní podíl CET 21 v ČNTS se tak z 11% zmenšil na 6,8%.

V té druhé etapě na začátku roku 1997, tedy poté, co rada pod tlakem parlamentu zrušila i licenční podmínku číslo 17 (čímž dočasně ztratila jakoukoli kontrolu nad poměry v CET 21), došlo k převodu dalších 5,8% obchodních podílů CET 21 v ČNTS na CME, která se tím pádem stala 99% vlastníkem ČNTS. Tento převod se uskutečňoval přes akciovou společnost NOVA- Consulting, kterou si společníci CET 21 (s výjimkou rebelujícího Petra Kršáka) vytvořili pro "správu vlastního majetku".

Tato transkace, která se uskutečnila 11. srpna 1997, měla hodnotu 28,5 miliónů US dolarů, z nichž asi 23 miliónů CME už zaplatila. Vše organizoval Železný na základě dohody z 24. února 1997, v níž se CME zavázal nejen že se svými partnery v CET 21 a NOVA Consulting všechno dohodne, ale také že neučiní nic, co by ohrozilo licenci nebo vzájemnou spolupráci CET 21 a ČNTS.

Arbitráž ICC: CME versus Železný

Právě tato poslední smlouva je předmětem jedné z arbitráží, neboť ve smlouvě se praví, že případné spory bude rozhodovat rozhodčí soud Mezinárodní obchodní komory (ICC - The International Chamber of Commerce). 26. dubna 1999 se CME obrací právě sem se žádostí o arbitráž, v níž si CME stěžuje na to, že Vladimír Železný smlouvu z února 1997 porušil, a proto by měl vrátit CME peníze s úroky a hradit vzniklé škody.

Začátkem listopadu zahájili ve Stockholmu rozhodci Pierre A. Karre (nominovaný CME), Pavel Dobiáš (navržený Železným) a předsedající Kaj Hobér ze Švédska jednání o tomto případu, které vyústilo 10. listopadu ve vydání předběžného opatření. Příkaz Železnému vrátit se ke spolupráci s ČNTS znamená první vítězství CME, byť je to zatím vítězství jen morální, protože jeho soudní vykonatelnost naráží na řadu překážek.

Nicméně tento první předběžný verdikt naznačuje směr, kterým se bude tato arbitráž ubírat. Že tento spor Železný s největší pravděpodobností prohraje - i když celá řada dalších požadavků CME nemusí být vyslyšena - to nepřímo připustil i sám ředitel Novy v rozhovoru pro deník Právo 16. listopadu. Tvrdí v něm, že by byl schopen vyplacených 23 miliónů US dolarů vrátit. Zdali by museli vracet peníze i jeho partneři v CET 21 (Alan, Gál, Hunčík, Venclík), kteří za své podíly v ČNTS od CME rovněž dostali zaplaceno, je otázkou.

Klíčovou smlouvu uzavíral Vladimír Železný a proslýchá se, že svým partnerům z oněch 23 miliónů US dolarů vyplatil jen zlomek toho, co si ponechal sám. V rozhovoru Železného pro Lidové noviny 3. května padla částka kolem 40 miliónů korun na každého, což by činilo dohromady přibližně jen 6 miliónů US dolarů.

Pro analýzu průběhu sporu je důležité vědět, že podle pravidel arbitrážního soudu ICC jsou veškerá řízení důvěrná, soud o nich nezveřejňuje žádné informace a rozhodnutí obdrží jen strany ve sporu. Víme tedy o něm jenom to, co se tyto znesvářené strany rozhodly vypustit na veřejnost. Proti rozhodnutí arbitráže není odvolání a Železného výroky o tom, že se bude odvolávat k jakémusi soudu v Haagu, jsou nesmyslem, který novináři bohužel nechávají bez komentáře.

Bude však zajímavé pozorovat, jak si s konečným rozhodnutím ICC, které by mohlo padnout v průběhu roku 2000, poradí náš právní systém. Newyorskou konvenci o uznávání a vykonávání zahraničních arbitrážních nálezů z 10. června 1958 Česká repubika podepsala 30. září 1993.

Arbitráž UNCITRAL: Ronald Lauder versus Česká republika

Zatímco arbitráž Mezinárodní obchodní komory již začala, spor, který vede Ronald Lauder jako většinový majitel CME s českým státem, byl v prosinci 1999 stále jen v přípravné fázi. Základem podání je dohoda o ochraně investic mezi ČSFR a USA uzavřená 22. října 1991 (č. 187/1993 Sb.), o které Lauder tvrdí, že ji český stát nedodržel.

Z možností, které se mu v dohodě nabízely, si Lauder jako arbitrážní místo vybral Komisi OSN pro mezinárodní právo obchodní UNCITRAL (UN Commission on International Trade Law). Od České republiky žádá, aby mu vytvořila takové podmínky, jež by navrátily hodnotu jeho investicím v ČR (např. aby přinutila CET 21 ke spolupráci s ČNTS, nebo aby přidělila ČNTS jinou licenci), a aby mu zároveň nahradila škody, které způsobily její orgány státní správy.

Tu škodu si počítá Lauder jako rozdíl hodnoty jeho investice před sporem (prodejní cena CME pro SBS byla 615 miliónů USD) a po sporu s CET 21 (SBS od smlouvy odstupuje, hodnota CME se oceňuje na 200 miliónů USD), což je více než 400 miliónů US dolarů.

Jádro sporu se točí kolem činnosti a nečinnosti českého regulačního orgánu Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání. V celostránkových inzerátech v denících The New York Times a The Washington Post varujících 8.11.1999 americkou veřejnost před investováním v ČR, se doslova říká: "S pomocí vládou kontrolované mediální rady, regulačního orgánu, který uděluje licence a dohlíží na vysílání, Železný vytěsnil svého zahraničního investora tak, aby mohl ještě více sám těžit z jedinečného úspěchu TV NOVA."

Lauder vyčítá radě, která v roce 1993 udělila licenci CET 21 s podmínkou výhradního partnerství s Lauderovou společností CEDC (první problém - CEDC je jiný subjekt, než v roce 1994 založená CME), že ho ve správním řízení v letech 1996-1997 (druhý problém - to řízení vyvolaly právě nekontrolované majetkové přesuny CME v ČNTS) donutila změnit vzájemné smlouvy mezi CET 21 a ČNTS tak, že je Železný mohl později využít k vypovězení partnerských vztahů s ČNTS. Když k tomu 5. srpna 1999 skutečně došlo, rada nezasáhla a dovolila CET 21 vysílat i s jiným investorem.

Ten spor má ještě několik dalších problémů a právních hlavolamů, např. CME není americkou společností, je registrována na Bermudách. Není vůbec jasné, zda si Ronald Lauder skutečně myslí, že spor může vyhrát a získat tak od českého státu nějaké peníze, nebo zda tuto arbitráž vyvolal jenom proto, aby si zachránil tvář nespravedlivě poškozeného investora, nebo za účelem vyvolání politického nátlaku na českou vládu, jež by mohla přinést nějaké konkrétní výsledky.

Televize jako pivovary?

Jaké by ty výsledky měly být? Na tuto otázku se dnes těžko odpovídá. Jisté je jen to, že svojí kampaní proti českému státu činí Lauder totéž, co Železný tak dobře ovládá v českých médiích - tj. snaží se vyvolat příznivé klima pro řešení svého případu. Ale nějaký konkrétní výsledek?

Aby CME zachránila alespoň část svých investic, které vložila do ČNTS, musela by začít vysílat. V daných podmínkách k tomu vedou pouze dvě cesty. Buď by musel být Vladimír Železný donucen pod hrozbou prohraných soudních sporů vrátit se s CET 21 k ČNTS nebo by CME musela získat nějakou jinou celoplošnou licenci.

Ta první možnost se stává čím dál tím nepravděpodobnější v podmínkách, kdy Železný má čím dál tím více svázané ruce ve vztahu k novému investorovi a nebude se od něj moci odtrhnout, i kdyby chtěl. Což ovšem nevylučuje teoretickou možnost propuštění Železného ze svazku s Českou produkční a s MEF Holdingem za patřičně vysoké odstupné.

Ta druhá možnost se dá v současných podmínkách aplikovat pouze tak, že by se CME zakoupila do licence TV Prima. Její dosavadní majitel Investiční a poštovní banka, brzy už jenom její holdingová část, však na cenu, kterou CME nabízí, zatím neslyší. Ale možná právě sem směřuje Lauderův nátlak pro případ, kdyby se jednání s TV Prima pohnulo kupředu a on by potřeboval podporu státu a regulačního orgánu. Někteří analytici však o takovém řešení pochybují.

Jestliže IPB/Nomura vlastní licenci na TV Prima a prostřednictvím poskytnutého úvěru nepřímo ovládá také Železného a jeho TV NOVA, pak je jasné, že holding IPB a lidé kolem něj dnes drží klíče k řešení celého problému. Podle všeho tyto klíče nehodlají jen tak rychle pustit z ruky, protože předpokládají, že vytvořený balíček pokrývající celý segment české terestrické komerční televize může být - podobně jako balíček pivovarů pokrývající podstatný segment trhu piva - v budoucnu atraktivní nabídkou pro potenciálního zahraničního kupce.

Kdo vítězí, kdo prohrává?

Zatímco veřejnost vnímá probíhající spor o TV NOVA spíše v personální rovině jako válku mezi "Davidem" Železným a "Goliášem" Lauderem nebo mezi odvážným Železným a přeběhlíkem Vávrou, v pozadí se hraje ještě jiná hra o velké peníze a o vliv, v níž uvedená jména jsou jen figurkami na šachovnici.

Každá z těch figurek může ze hry vypadnout. Železného mohou soudy dostat za mříže, Lauder může odejít z Česka s prázdnou a s pouhým zadostiučiněním, že to Železnému zavařil. Vávra se spolu s ČNTS může ocitnout v propadlišti dějin.

Kdo však nevypadne, jsou ti, kteří poskytli peníze na druhý start Novy. Ačkoliv stopy vedou k lidem blízkým IPB, nevíme v podstatě, kdo ti lidé jsou, koho zastupují a zda mají ještě jiné zájmy než vydělávání peněz na komerční televizi. Být regulačním orgánem, tato situace by mne silně znepokojovala.

Porozhlédneme-li se v krajích za našimi západními hranicemi, zjistíme, že na typu a charakteru vlastníka komerčních televizních stanic tady už tolik nezáleží. To, co se však od něj bezpodmínečně vyžaduje, je jeho naprostá transparentnost, dodržování platných zákonů a schopnost přijmout maximy stanovené pro práci médií v daných zemích.

Ve sporu o TV NOVA je zatím tím hlavním prohrávajícím český divák... za to může především ten druh mediální politiky, který tvrdil, že televizní vysílání je pouze a jenom byznys, do kterého nemá nikdo - s výjimkou těch, co se tímto byznysem živí - žádné právo mluvit, a to i v případě, kdy těmto byznysmenům stát poskytl k vydělávání peněz veřejný statek, takto cenné vysílací frekvence celoplošné sítě vysílačů.