Od září chci mít obrazovku jako čistě a nově prostřený stůl. Česká republika prožívá teď boom a s ní i televize, přicházejí nabídky na spolupráci, některé z nich přijmeme.

Budeme čelit realitě a budoucnosti, dnes je registrováno 56 politických stran a všechny se snaží prosadit.

Bude nová struktura řízení - náměstkové se zruší, vláda s tím souhlasí, při ústředním ředitelství bude tým odborníků. Programová rada tak jak existuje, není bez problémů. Ústřední ředitel má v ní jen hlas poradní. Měla by existovat jako orgán složený z odborníků i neodborníků, jako dělný spolek, v němž by neměla platit parita stran."

Poté, co se "čelilo atakům a budoucnosti" Fairaizl mluvil o aktuálních záležitostech:

"Dnes budu mluvit s Mohoritou o aktivu na OV KSČ (pokud si vzpomínám, šlo o aktiv, kde kromě názoru "rozejděme se do místních organizací" se mezi členy KSČ ještě stále objevoval názor "nevzdávejme to v televizi" - alespoň v tomto duchu zde vystoupil jistý Machalík, pozdější poslanec KSČM)."

Pak mám ještě zapsanou větu: "Včera jsem řešil kauzu Sedláček, půjdu si stěžovat na vedení strany socialistické ČSS" (tady mi paměť vynechává, nevím o co šlo, ale zřejmě v tom byl namočen Karel Sedláček, dnešní redaktor Svobodné Evropy, který tehdy zastával jakousi funkci u socialistů - je o něm známo, že veřejně vystoupil na prvním Melantrišském balkoně v listopadu 89, protože všichni ostatní funkcionáři ČSS si nechtěli s Občanským fórem a Havlem zadat).

Své vystoupení Fairaizl melodramaticky zakončil: "Nastala chvíle, na kterou jsem se těšil, po které jsem tak toužil, nyní ta chvíle přišla, ale jsem unaven. To břemeno však na sebe beru rád."

Právě tato schůze svým způsobem ovlivnila moje další rozhodování. Už tehdy ve mně začalo zrát rozhodnutí, že v podniku, kde bude vládnout tento ješitný stařík, pro kterého jsme my všichni v té jídelně bez rozdílu byli špinavým stolem, že v takovém podniku nezůstanu. Existenci Fairaizla jsem dokonce uvedl jako výpovědní důvod.

Tehdy jsem pochopil, že měl pravdu kolega Dušan Kovář, který si Fairaizla pamatoval ze šedesátých let, a který mi ještě před jmenováním nového ředitele řekl: "Až se Fairaizl stane ředitelem, pak bez milosti vyhází všechny, kteří mu kdy ublížili, nebo o kterých si on bude myslet, že mu ublížili."

Nás v pořadech ze zahraničí se to sice netýkalo, tu čistku provedl hlavně v redakci publicistiky a dokumentaristiky, ale bylo o něm známo, že se pokoušel zlikvidovat například svého bývalého asistenta Antonína V., který se provinil hlavně tím, že v televizi zůstal, zatímco on sám byl vyhozen. Fairaizl tvrdil, že A.V. mu ukradl jeho nápady, které ve své režijní praxi později využil. Pokoušel se na něj nalézt nějaký kompromitující materiál, což se mu nepodařilo, protože Tonda V. byl odjakživa apolitický televizní profesionál, který se do politiky a do tzv. "angažovaných" pořadů nikdy nehrnul.

Nicméně jedním z prvních kroků, které Fairaizl po nástupu do funkce učinil, bylo, že do vysílání zařadil reprízy všech svých slavných publicistických pořadů z let 1966-9, včetně těch, jejichž aktuálnost už notně vyčichla. Některé z těch dokumentů přinesl ze svého soukromého archivu, protože si nechával vyrábět jednu vysílací kopii pouze pro sebe. Tak se zachovaly všechny jeho pořady, přestože některé z nich archiv ČST během dvaceti let zničil nebo skartoval. "Špinavý televizní stůl" se mu ale pomstil tím, že těsně před vysíláním jedné jeho reprízy na Kavčích horách vypadla elektřina, a pořad se vysílal až po desetiminutové pauze.

Bylo zajímavé pozorovat, jak Fairaizlova publicistika šedesátých let, v níž měl dominantní postavení subjektivně orientovaný reportér-kazatel nebo reportér-osvětář, působila archaicky ve srovnání s dokumenty autorů mladší generace, kteří nechávali promlouvat jen kameru a osoby před kamerou, a sami se skrývali za kamerou a svůj tvůrčí přínos viděli především v exponování tématu a výběru a sestřihu zaznamenaných faktů.

Jenom jedna věc mně vrtala hlavou. Vzpomněl jsem si na jaro 1981, kdy se blížily další volby, konané tehdy každých pět let, a naše redakce převzatých pořadů měla do vysílání sehnat dokumentární filmy, které by se daly využít k předvolební kampani tehdejšího stylu, tj. k prezentaci vzkvétající země a spokojených občanů.

Protože Ústřední půjčovna filmů příliš takových filmů neměla, naši dramaturgové pátrali i v nejrůznější zakázkové produkci. A tak jsem na stůl dostal seznam dokumentárních filmů, u nichž byla poznámka: pokud vezmeme do vysílání, je třeba odstřihnout titulky s Fairaizlem. Šlo o filmy určené pro potřeby národních výborů, které předváděly příklady fungování samosprávy v obcích a městech. Ty filmy se vyráběly v Krátkém filmu pro účelovou organizaci, jejímž zřizovatelem byl civilně správní úsek českého Ministerstva vnitra (měl na starosti národní výbory, hasiče apod.).

Vše jsem pochopil po zveřejnění Cibulkových seznamů. Rezignace Jindřicha Fairaizla je obestřena nejasnostmi, které by mohli vysvětlit jen očití svědci, mezi které nepatřím. Jak jsem se později doslechl, vše začalo po jedné návštěvě Jindřicha Fairaizla v hradčanské restauraci Vikárka, kde pravidelně zasedali Havlovi poradci i samotný prezident. Následoval zdravotní kolaps, pobyt v nemocnici, návštěva ministerského předsedy Čalfy.

Já osobně se domnívám, že ta rezignace dříve či později byla téměř nezbytná, že k ní muselo dojít už vzhledem k udržení celého podniku v chodu. Televizní lid na Kavčích horách zpočátku v podstatě nic nenamítal, když Fairaizl zlikvidoval ve funkcích větší část starého vedení a odstranil některé z minulosti známé tváře z obrazovky - dříve či později to přijít muselo.

Horší však bylo, že namísto koncepčního ředitelování, namísto pozvednutí praporu, pod kterým by sjednotil lidi v duchu nějakého nového programu, byl schopen jen obecných frází, neuměl řešit věci jinak než improvizací případ od případu, veden spíše svými sympatiemi či antipatiemi. Navíc nepochopil, že Československá televize už dávno není ten rodinný podnik, který opustil v šedesátých letech, a že úspěch jeho ředitelování nebude záležet na tom, co on udělá, jak on na obrazovce promluví, jak často bude prezidentovi nastavovat mikrofon, ale spíše na tom, co udělají pro něj ti ostatní, které musí umět získat ke spolupráci.

Namísto toho hned na začátku všem vynadal, což mu mnozí televizáci vraceli drobnými schválnostmi, kterými mu dávali najevo, jak věcem nerozumí. Na jedné straně Fairaizl strašně stál o oblibu a o uznání, na straně druhé si dokázal svými osobními postoji dělat zbytečné nepřátele. Naštěstí Jiří Kantůrek, který nastoupil po Fairaizlovi, byl těchto vlastností prost a jako konsensuální ředitel dokázal při likvidaci minulosti a přestavbě ČST mnohem víc, než by kdy mohl dokázat Fairaizl.

Po pádu z ředitelského místa, zdůvodněného zdravotními důvody - cukrovkou, pak Fairaizl pracoval jako publicista. Vymyslel si pořad Setkání u mistra Jana, kde se v živém přenosu od pomníku Jana Husa na Staroměstském náměstí pokoušel o jakýsi český Hyde Park, jehož by byl hlavní postavou a moderátorem. Ani nevím, jak dlouho se ten pořad vysílal.

O dalším osudu Jindřicha Fairaizla jsem se dozvěděl vlastně až po jeho smrti. Poté, co měl problémy v rodině a co propadl depresi, Fairaizl zapálil svoji chatu poblíž Slapské přehrady, která byla zároveň archivem všech jeho natočených materiálů, pak nasedl do svého auta, se kterým v plné rychlosti - pokud si dobře pamatuji z informace Blesku - kdesi u Měchenic čelně narazil do pilíře železničního mostu. V autě se údajně našly prázdné láhve od alkoholu. (K doplnění informací je možné využít i týdeník Reflex, který případ popsal jako "kauzu")

Vypjatá potřeba Jindřicha Fairaizla vyniknout a být výjimečným ho přivedla až k této herostratovské smrti. Bohužel, všimnul si jí jenom bulvární Blesk. Nekrology však byly ohleduplné a vzpomínky vyzdvihují jeho úspěšnou a stojatými vodami šedesátých let hýbající publicistiku. Objektivně vzato, svoji historickou roli v devadesátých letech splnil tím, že zatřásl personálním složením ČST v době, kdy tyto změny po Novém roce 1990 nazrály. Jako ředitel však uměl lépe bořit než stavět.

Já jsem mu vděčen za to, že jsem se rozhoupal k rozhodnutí, kterého dodneška nelituji - přes přemlouvání svých kolegů, abych zůstal, jsem se rozhodl po dvaceti letech z ČST odejít.