Média, TV Nova, internet a já

1. Úvod

Nepočítám-li dobu studia a vojenskou základní službu, vyměnil jsem za celý svůj život jen tři zaměstnavatele: národní podnik Knihtisk, Československou televizi a Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy, katedru žurnalistiky. Asi to bylo mým osudem, že všechna moje pracoviště měla cosi společného s tím, čemu se říká hromadné sdělovací prostředky, dnes však stále častěji a stručněji média.

V Československé televizi jsem prošel třemi redakcemi se zkratkami ÚRTN (Ústřední redakce Televizních novin), HRPD (Hlavní redakce publicistiky a dokumentaristiky) a HRPZ (Hlavní redakce pořadů ze zahraničí). V té poslední redakci jsem strávil 12 let a zde jsem se také poprvé setkal s problémem zvaným počítač, neboť přehledná evidence o tisících vysílaných titulech se kartotékami už zvládnout nedala.

Abych dokázal válčit s analytiky a programátory sídlícími v klimatizovaných sálech u svých rozměrných přístrojů, kterým jsme posluhovali vyplňováním četných formulářů, za což jsme byli odměňováni štosy tištěných sestav, zvaných "sjetiny", byl jsem donucen pronikat k tajemství databankových softwarů.

Ovšem skutečný počítačový věk pro mne nastal v roce 1985 dovozem přístroje Sinclair Spektrum ZX. Do tajů této počítačové hračky jsem pronikal společně se svými syny a dodneška jsem panu Sinclairovi vděčen za to, že jsem se při tom naučil základní tempa počítačové gramotnosti natolik, že jsem neutonul - jako někteří moji současníci - když se na nás, v našem zralém věku, přivalila vlna počítačového věku.

Listopad 89 znamenal pro mne, jako snad pro každého občana této země, prudkou změnu. Když v neděli 19. listopadu 1989 vpadl do našeho bytu televizní štáb s redaktorem Dumbrovským, kterému jsem sděloval, že můj syn, student matematicko- fyzikální fakulty Martin Šmíd je živ a zdráv, kameraman odstraňoval z mého psacího stolu štosy brožovaných výtisků mé první "mediální" publikace s názvem Televize ve světě, kterou jsem sepsal pro svého zaměstnavatele ČST. Neměly být v záběru, aby si lidi nemysleli, že to dementi Martinovy údajné smrti na ně televize nahrála.

Autorské výtisky té zelené knihy, která se možná ještě dnes povaluje v některých kancelářích České televize, jsem dostal z tiskárny právě ten listopadový týden, který byl pro mne pamětihodný také tím, že jsem ve středu 15. listopadu přednesl svoji první "mediální" přednášku na semináři o družicové televizi ve strahovském sídle OIRT.

Teprve později jsem si uvědomil, že výhybky byly nastaveny vlastně už dávno před listopadem 89. Na Fakultu žurnalistiky jsem chodil externě přednášet od roku 1985, listopad 1989 jenom urychlil moje rozhodnutí odejít z ČST. Nicméně média i nadále měla zůstat mým živobytím.

Následovaly práce v týmu, který připravoval první zákon o vysílání, ve škole jsem doháněl vzdělanostní mezery studiem literatury, která dříve u nás nebyla k mání. Navštěvoval jsem také četné mezinárodní semináře o médiích, které pro státy střední a východní Evropy organizovaly nejrůznějí nadace a profesní organizace.

Občas jsem publikoval v tisku. Do roku 1993 v Lidových novinách, několikrát v Hospodářských novinách, více než rok jsem psal pravidelný sloupek Média do měsíčníku Playboy, když mu šéfredaktoroval Jaroslav Kořán.

Ale ten hlavní životní zlom a poznání, že mohu svobodně dělat to, co jsem celý život nemohl, tj. být svobodným žurnalistou na volné noze, přišel s internetem. Vstoupil do mého života někdy začátkem roku 1993, především díky Václavu Trojanovi, obětavému nadšenci, který už v roce 1991, tedy ještě před oficiálním uvedením Československa do internetové sítě, napojil naši fakultu na tehdejší síť EARN, evropskou variantu akademické sítě BITNET. Hlavním pojítkem se světem tehdy byla jediná pevná linka vedoucí do Lince s kapacitou 48 necelých 10 Kbits. Na elektronickou poštu to stačilo.

Šťastnou náhodou jsem se v červnu 1993 v Bratislavě na jednom z mezinárodních seminářů potkal s Američanem Howardem Frederickem, který byl internetovým apoštolem, ne nepodobným Václavu Trojanovi. Howard mi nabídl, že mne vyškolí, když za ním zajedu do Salzburgu, kde právě vede kurs internetu. Když si prý zajistím cestu a pobyt, zařadí mne do kursu zdarma. Na cestu do Salzburgu jsem si vzal dovolenou a obětoval svých 100 dolarů. Nikdy jsem té částky nelitoval.

Tam v Salzburgu jsem se skamrádil s internetem a tohle přátelství trvá do dneška. To, co jsem se tam naučil - a tehdy byl vrcholem uživatelského komfortu Gopher - jsem sice ještě po jistou dobu nemohl doma využívat, ale další šťastná náhoda mne zavála v roce 1994 do Finska, na univerzitu v Tampere, kde jsem celý školní rok užíval výhod informační společnosti a poprvé se sešel s webem.

Do řad internetových publicistů jsem se dostal na přelomu let 1996-1997 díky Ondřeji Neffovi a Janu Čulíkovi, kteří tehdy byli ještě kamarádi a Britské listy vycházely jako pravidelná příloha Neffova e-zinu Neviditelný pes.

Zatímco psaní téměř každého článku do novin jsem protrpěl a několikrát jsem ho vždy přepisoval jenom proto, abych sdělil vše, co jsem chtěl sdělit na předepsaném počtu stránek, internetová publicistika mi otevřela nádhernou možnost sypat do počítače myšlenky tak jak přicházejí a napadají, bez ohledu na stanovený počet řádek a umístění do vyhrazených sloupců.

Velká část této mé internetové publicistiky - zvláště ta, kterou jsem věnoval polemikám - měla jen časový význam. Nicméně k některým materiálům z rubrik Neviditelného psa a Britských listů se ještě dnes vracím, když si potřebuji ověřit některá fakta. Někdy tyto články posílám elektronickou poštou mladým novinářům, kteří mne žádají o informace, čímž šetřím svůj i jejich čas při vysvětlování historického pozadí řady dnešních událostí, které se ve světě médií dějí.

A právě při jednom takovém historickém exkurzu mne napadla neskromná myšlenka vytřídit ze svého archivu věci publikované v novinách, časopisech a na internetu a znovu je nabídnout veřejnosti. A to tím způsobem, že je soustředím do několika tematických celků, které by podávaly svědectví o vývoji českých médií, české mediální politiky, o proměnách české televizní scény v uplynulých deseti letech a možná také něco o mé osobě.

Výsledkem je tato knížka. Popisuje události tak, jak jsem je viděl svýma očima a tak, jak se zapsaly i do mého života. Neboť u některých událostí jsem nebyl jenom nezúčastněným pozorovatelem, ale někdy také více či méně aktivním činitelem. Také proto by asi bylo dobré v úvodu čtenáře předem varovat: za fakta si ručím (byť každý z nás je omylný), nicméně pohled je vždy můj, subjektivní a nemusí korespondovat s pohledy z odlišných perspektiv.

Pravda o médiích nikdy nebude pravdou jednotlivce. Bude mít vždy podobu jakéhosi hodnotícího vektoru, do něhož se nasčítají nejen objektivně oveřitelná fakta, ale také jejich interpretace v daném komunikačním a společenském kontextu, sumarizované na základě diskusí a střetávání rozmanitých stanovisek.

NAVRCHOLU.cz