Karel Kosík - Dialektika konkrétního
Osobní historie výtisku jedné knihy

Až jednou přijde čas, kdy moji dědicové budou řešit problém, kam s knihami, které po mně zůstanou, možná že ten výtisk vyhodí stejně, jako já jsem nedávno se svými sestrami vyhazoval (předal antikváři zdarma za odvoz) velkou část knížek svých rodičů.

Tu knížku napsal Karel Kosík, jmenuje se Dialektika konkrétního a byla vydaná v roce 1963. Pokud si dobře pamatuji, byl to pokus o syntézu marxismu a fenomenologie, alespoň tak zněla interpretace šedesátých let. Mimořádnost tohoto původního filosofického díla je třeba vnímat na pozadí tehdy praktikovaného filosofického bádání, které bylo buď apologetikou marxismu-leninismu, nebo se k jiným myšlenkovým proudům dostávalo pouze pod záminkou jejich historického zkoumání nebo v rámci jejich nemilosrdného kritického zhodnocování.

Všichni o Dialektice konkrétního hovořili, jen málokteří ji četli. Také já jsem ji měl dva roky jen pro okrasu (koneckonců v letech 1963-65 jsem měl na vojně jiné starosti), a když jsem ji konečně na univerzitě začal studovat, musel jsem mít neustále při ruce slovník cizích slov a filosofický slovník, abych napsanému vůbec rozuměl. Z Dialektiky konkrétního si dnes nepamatuji nic, naštěstí filosofická terminologie získaná ze slovníků v mé paměti alespoň částečně zůstala.

Až tu knihu budou moji synové vyhazovat (dávat zdarma antikváři k odvozu), nebudou vědět, že vyhazují unikát. Neboť - pokud je mi známo - je to její jediný existující brožovaný výtisk. To proto, že n.p. Knihtisk závod 5, Prometheus, takto kmenová tiskárna Československé akademie věd, neměla knihárnu pro tvrdé vazby, sešívaly se tam jenom časopisy. Dříve než vytištěné a snesené archy Kosíkovy knihy putovaly k vazbě jinam, přátelé v knihárně mi jeden výtisk sešili.

V závodě Prometeheus jsem pracoval v letech 1960-1963, do roku 1961 jako učeň, pak už jako vyučený ruční sazeč. Dialektiku konkrétního jsem osobně korigoval i lámal. Byla to tzv. "hladina", v textu nebyly ani matematické nebo chemické vzorce, ani obrázky či tabulky, na jejichž úpravě a zlomu se vydělávalo.

Zpracovávat "hladinu" znamenalo při korekturách vložit pár titulků, sloupcovou sazbu přerovnat do stránek, přidat "koloncifry", tj. čísla stránek, a dbát při tom na to, aby nevznikli "parchanti", tj. jednořádkové konce odstavců na začátku nebo na konci stránek, dnes se jim pod vlivem anglické počítačové terminologie říká "sirotci" a "vdovy".

A protože to byla souvislá "hladina", kde se jen těžko hledaly v předchozích stránkách mezery na "rozpalování" nebo "stahování" odstavců ve stránkách, znamenalo to často nepříjemnou nezbytnost vzít monotypovou sazbu do "háčku", terminologicky správně "do sázítka", a ručně "stahovat" či "rozpalovat" řádky tak, aby odstavec měl o řádek méně nebo více.

Jak říkám - byla to hladina, na které se nedalo vydělat a proto o ni nikdo neměl zájem a dostal jsem ji já jako čerstvý vyučenec.

Mně to však nevadilo a byl jsem i trochu hrdý na to, že tu knihu lámu. Věděl jsem, kdo je Karel Kosík - doma se kupovaly Literárky - a grafickou úpravu dělal Oldřich Hlavsa, renomovaný a tehdy také módní typograf a grafik. Když móda, tak móda, formát knihy byl atypický, vnější okraje stran byly užší než okraje vnitřní, číslování nahoře namísto dole. Špígl pro lámání byl - kromě úvodních a závěrečných stránek - typový, takže zbytek práce byl na mně.

V době, která ještě neznala počítačové "lay-outy", jméno Oldřicha Hlavsy zavazovalo. Znal jsem ho ze starších ročníků časopisu Typografie, byl to jeden z těch typografů, kteří nám byli dáváni v učňovské škole za příklad, protože se "vypracovali". I když jsem ke svému typografickému řemeslu neměl nijak vřelý vztah, bylo mi spíše vnuceno jako východisko z nouze poté, co mne z kádrových důvodů nevzali na žádnou střední školu, přiznám se, že když se vrátily autorské korektury a Oldřich Hlavsa na ně napsal: "Dobrá práce", ta pochvala ve mně vyvolala hřejivý pocit sebeuspokojení a pýchy.

Vzpomněl jsem si na to po několika letech, již jako student žurnalistiky na prázdninové praxi v Lidové demokracii, když jsem s Oldřichem Hlavsou pro tento deník dělal rozhovor. Hlavsa mě přijal ve svém ateliéru - tuším, že to bylo blízko Národní třídy. Můj rozhovor byl samozřejmě veden směrem ke grafické úpravě knih, ale nemohl jsem nevidět, jak na pracovním stole ležely nedbale pohozené kresby aktů a zátiší, jejichž poselství bylo jednoznačné: "Pane novináři, ano, já sice pracuji na grafických úpravách knih, protože je to můj denní chleba, ale moje životní poslání je jiné - jsem především výtvarník, umělec.

A opět se vyznám ze své samolibosti - náhle jsem si uvědomil, že stejný člověk, jehož pochvaly jsem si kdysi tolik cenil, tentokráte naopak žádá uznání ode mne. Ten pocit sebeuspokojení však byl nezasloužený, protože ta úcta nepatřila mladému začínajícímu novináři jako osobě, ale jako reprezentantovi sedmé velmoci.

Brožovaný výtisk knihy Dialektika konkrétního často putoval po světě. Ještě na vojně jsem ho půjčil svému politrukovi kapitánu Horynovi, který se právě chystal studovat Vojenskou akademii Antonína Zápotockého.

Jak se později ukázalo, nijak si tímto studiem ve své kariéře nepolepšil. Přestože to byl dělnický kádr z chudých poměrů začínající v armádě od píky, nemohl se jako poctivec, který to myslel se socialismem vážně a leccos té myšlence osobně obětoval, nezamotat do událostí osmašedesátého. Po letech jsem ho potkal jako zlomeného invalidního důchodce, který mne skrze své poloslepé oči sotva poznal.

S Horynou jsou spojeny ještě další příhody mého života, z nichž jedna se týkala dixielandové kapely ve vojenské posádce v Bechyni, ve které jsem hrával. On tu kapelu podporoval tak, jak se tehdy podporovala kultura na vojně, což zidealizovaně zobrazil také film Bylo nás deset z roku 1963. Byl to kapitán Horyna, kdo naší kapele sehnal lístky na Armstromga a poslal nás vojenskou vétřieskou z Bechyně do pražské Lucerny. A možná, že to byl právě on, kdo zorganizoval moji přihlášku do KSČ.

Zda Kosíkovu Dialektiku konkrétního Horyna skutečně přečetl, nevím, pokud ano, pak by to muselo být neuvěřitelné vítězství vůle poznávat nad jeho chabým vzdělanostním základem vojenské střední školy. Horyna mi v době, kdy já už byl v civilu a on povýšil na majora, brožovaný výtisk Kosíkovy Dialektiky konkrétního v pořádku vrátil.

Ne však Eva S., se kterou jsem při studiu chodil. Po srpnu 1968 odešla studovat do Německa, kam se později legálně odstěhovala, neboť si tam našla ženicha. Kniha Dialektika konkrétního zmizela z veřejných knihoven a podobně jako její autor upadala do nuceného zapomnění. Věděl jsem, že taková kniha v mé knihovně kdysi existovala, ale kam se poděla, na to jsem v průběhu let zapomněl.

Připomněla se mi až v roce 1990, když jsem si s rodinou udělal výlet do Mnichova. Přespávali jsme u Evy S. a ona při této návštěvě z ničeho nic sáhla do své knihovny a jediný výtisk Dialektiky konkrétního v brožovaném vydání mi po více než dvaceti letech vrátila.

A tak se ta kniha opět přestěhovala do Prahy a občas si říkám, že bych si ji měl přečíst nebo se do ni alespoň podívat. Třeba abych si připomněl, proč se tenkrát, před pětatřiceti lety, o ní tolik mluvilo. Pročítám-li totiž Kosíkovy časopisecké eseje dnes, nacházím v nich jen meditování nevrlého starého muže a marně hledám něco, co by svým myšlenkovým nábojem přesahovalo horizont přítomné doby a jejích problémů.

duben 2001