Srpnové vzpomínání po 35 letech

Spolužák Ervín byl mužem akce a činu. Z jeho hlavy neustále tryskaly nové projekty. Některé z nich se později ukázaly být utopií, což nijak nesnižovalo hodnotu těch, které se nakonec uskutečnily. Tenkrát 20. srpna 1968 se Ervín rozhodl zorganizovat besedu s mladými lidmi z více zemí o tom, co se zrovna děje v Evropě. "Dáme to na papír a pak to prodáme do Reportéra nebo do Studenta," takový byl smysl akce, do které jsem se zapojil i já. Především tím, že jsem zajistil diskutéry, což byli zahraniční studenti, se kterými jsem pracoval na mezinárodní studentské brigádě v Horoměřicích.

Sešli jsme se v salonku Klubu novinářů v Pařížské ulici. Během debaty jsme se shodli v tom, že Východ a Západ Evropy se sbližuje, a že je to proces logický a nezvratný, který možná vyústí v jednotnou Evropu. Nebyli jsme ovšem jednotní v tom, zda takový proces proběhne tak, že se sblíží mocenské bloky Varšavské smlouvy a NATO jako celek, nebo zda se ty bloky budou postupně rozpadat. Netušili jsme, že tento prognostický spor se dočká během několika hodin rázného rozřešení.

Když jsme se rozloučili s účastníky besedy, zůstali jsme s Ervínem ještě v klubu novinářů s účastnicemi a tlumočnicemi besedy Evou a Darinou. Eva byla spolužačka z našeho ročníku, Darina byla dcera jednoho slovenského diplomata, která studovala v Praze, a pokud vím, tak s ní tehdy Ervín chodil. Klub novinářů zavíral stejně jako ostatní restaurace v deset nebo v jedenáct hodin, a tomu, kdo se chtěl bavit dál, nezbylo, než klepat na zavřené dveře nemnohých a přeplněných vináren. Při vědomí marnosti takového počínání jsme koupili u pana Kobyláka láhev vína a odebrali se do privátu, což byla dvougarsonka ve Štěpánské ulici, kterou měla Eva k dispozici, ve které byl oficiálně přihlášený druh její rozvedené matky.

Ten večer jsem řešil jedno soukromé dilema. Dalo se očekávat, že Ervín s Darinou se nakonec uklidí do soukromí a já zůstanu sám s Evou. Kdysi jsme s Evou spolu chodili, ale já teď měl už jinou známost, a připadalo by mi nepřípadné, kdybych si teď něco s Evou znovu začínal. Přičemž nepopírám, že myšlenka na návrat do minulosti mně nebyla nepříjemná. Ale dříve než k něčemu mohlo dojít, se nenadále rozletěly dveře a vešla rozčilená Evina matka, také novinářka: "Vtrhli sem Rusové, už jsou v Ruzyni, copak neslyšíte ty letadla?" Bylo krátce po jedné hodině a teprve teď jsem si uvědomil, že už před půlnocí nad námi podezřele často hučely letecké motory.

Opustili jsme byt ve Štěpánské a vyšli do ulic. Darina si vzpomněla, že její strýc, který pracuje v ČTK, by nám mohl říci, co se vlastně děje. Vchod do budovy ČTK v Opletalově ulici byl zatarasen mříží a vrátný nám po delších průtazích strýčka přivolal. Mluvili jsme spolu přes mříže, strýček byl velice rozčilený, nechtěl nám nic říci, jenom neustále opakoval: "Jděte domů, jděte domů."

Domů jsme nešli, ale zamířili jsme na Vinohradskou, k budově rozhlasu. To už bylo něco kolem druhé hodiny. Vchod do budovy rozhlasu, před kterou se shlukovali lidé, hlídalo několik uniformovaných policistů. Těch lidí nebylo ještě moc, vešli se na chodník, byli mezi nimi také noční ptáci z vináren a barů. Policisté stáli jako sochy, nic neříkali, lidé mezi sebou vzrušeně diskutovali. Nikdo z nich však nevěděl nic nového, jenom ten základní fakt: "Rusové jsou tady, přistáli v Ruzyni a také jejich vojska už překročila hranice."

Ervín se chopil svého zápisníku a začal si dělat poznámky, kolik je hodin, kolik lidí je u rozhlasu, co se tady děje. Zkrátka novinář. Nedělo se toho moc. Jeden člověk nám ukazoval povolávací rozkaz, který dostal jako záložák na zítřejší, vlastně už dnešní den. Nutkavou potřebu vykonat nějaký čin lidé řešili tím, že zastavovali auta a šoférům přikazovali: "Jsou tady Rusové, trubte a říkejte to lidem". A tak se od rozhlasu rozjížděla auta se zapnutými klaksony do celé Prahy.

Když se u rozhlasu nic nového nedělo, rozešli jsme se. Já jsem zamířil pěšky do Vršovic, do bytu, ve kterém bydlela Jana se svými rodiči. Cestou mne míjela troubící auta a když rozespalí lidé otevírali okna a chtěli zjistit, co se děje, volal jsem na ně: "Rusové jsou tady. Už jsou v Ruzyni"

Otec Jany, Milan Weiner, vedoucí zahraniční rubriky rozhlasového zpravodajství, byl jedním z aktivních novinářů Pražského jara, v té době však ležel v nemocnici s chorobou, která ho do půl roku zahubila. Jana se svoji matkou byly vzhůru. Poslouchali jsme rozhlas, který ráno opakovaně citoval prohlášení Dubčekova předsednictva ÚV KSČ. Přiznám se, že dnes ani nevím, kdy a jak dlouho jsem tu noc spal. Jenom si vzpomínám, že rozhlas se dramaticky loučil, hrála se hymna, ale pak se rozhlas zase ozval a ráno se všechno opakovalo.

Ve středu 21. srpna ráno jsme se s Janou vydali do města. Trolejbus číslo 60 nás odvezl jen do Slezské ulice, tam zastavil, protože dál už to nešlo. Sešli jsme na Vinohradskou ulici a já si v té chvíli připadal jako ve špatném filmu. Celá Vinohradská byla zaplněna tanky, obrněnci a náklaďáky, na nichž seděli vojáci ve světle zelených polních stejnokrojích a se samopaly. Někde na úrovni Blanické ulice jsem zažil první střelbu.

Jakmile padly první výstřely, zpanikařil jsem a bezhlavě utíkal schovat se do nejbližšího domu. Dodatečně jsem se zastyděl za to, že jsem utekl od Jany, která našla úkryt v nějakém jiném domě. Ukázalo se, že střelba nebyla zatím příliš nebezpečná. Když lidé začali na vojáky příliš dotírat, vojáci se k sobě postavili zády, utvořili jakýsi kruh, z něhož trčely vztyčené samopaly, a pak začali střílet do vzduchu, pravda, také lidem ve vyšších patrech do oken a do bytů. Lidé se rozutekli, ale za chvíli se znovu shlukovali a přibližovali a všechno se opakovalo nanovo.

Právě v Blanické ulici jsem viděl pochodovat směrem k náměstí Míru skupinu vojáků, kterou vedl malý podsaditý velitel s brigadýrkou usilovně studující turistickou mapou Prahy. Připomnělo mi to absurdní scénu z filmu "Myš, která řvala", ve které zbrojnoši se středověkou výzbrojí procházejí liduprázdným New Yorkem v době atomového poplachu..

Před budovou rozhlasu bylo už dosti husto a také střelba se tady ozývala častěji. Čelo kolony se tady zastavilo a nemohlo dál. Obešli jsme blok domů Mánesovou ulicí a dostali se na roh Vinohradské se Španělskou ulicí nad Hlavním nádražím, takže jsme mohli pozorovat dění před rozhlasem ve směru od nádraží. Byly to scény, které se nezapomínají. Od Václaváku přijížděly a zase odjížděly tanky, na které naskákali lidé mávající československou vlajkou.

Na úrovni rohu Vinohradské se Španělskou ulicí se průběžně organizovala barikáda. Kdosi dirigoval autobus do mezery, která vznikla tím, že jeden tank odjel směrem k Václavskému náměstí. Dnes už si nevzpomínám, zda ta tramvaj, která tam uvízla, byla ještě na kolejích, nebo zda jí dav už otočil napříč ulicí. Co mne zaujalo, byl pohled do průjezdu jednoho domu ve Španělské ulici. Klečel tam u zdi člověk s "tépéčkem" (přenosný vojenský telefon), a prověřoval nějaké kabely. Jako spojař záložák jsem věděl, že tihle lidé jsou teď stejně důležití jako ti, co stavějí barikády.

21. srpen je posledním dnem, ve kterém jsem schopen vybavit si vzpomínky v určitém chronologickém sledu. Od rozhlasu jsme s Janou došli na Václavské náměstí do redakce Zemědělských novin, ve kterých byla Jana na prázdninové praxi. Z oken domu na rohu Opletalovy ulice jsme pozorovali vše, co se dělo na Václavském náměstí. Pojíždění tanků, kterým lidé házeli (marně) do cesty popelnice a ze vzteku do nich bušili dlažebními kostkami. Hemžení lidí, kteří naskakovali na tanky, někteří z nich se snažili kramlemi proděravět sudy s palivem na zádi tanků. Lhal bych, kdybych tvrdil, že si pamatuji na to, když obrněnci ostřelovali Muzeum. Zato si zcela přesně vzpomínám na tehdy ještě nedokončenou stavbu podchodu uprostřed Václavského náměstí. Strop dosud nebyl zakrytý vozovkou a kolejemi a když přes něj jezdily tanky, v duchu jsem si přál: kéž by se pod nimi ten strop prolomil. Nestalo se, strop vydržel.

Z redakce Zemědělských novin jsem se později přesunul na fakultu, do budovy Karolina. Setkal jsem se tam se svými pedagogy. Vzpomínám především na Vladimíra Kovaříka a Jiřího Marka, s nimiž jsme sepisovali jakési protestní rezoluce. Myslím, že tam byl i Ervín, který jako vždy byl agilní a navrhoval, aby Univerzita navrhla svoje prostory a sklepy pro mimořádný sjezd KSČ. Přes školu jsme se napojili na další spolužáky, se kterými jsme se scházeli i v dalších dnech, když Karolinum už bylo zavřené.

Ale vraťme se ještě k 21. srpnu. Když jsem šel pěšky domů, dnes už nevím, zda sám nebo s Janou, bizarní pohled nabízela Nekázanka, která byla po celé délce lemována zdeformovanými auty tak, jak je na chodník odhazoval tank, který se touto úzkou ulicí rozhodl projet. Auta měla většinou cizí poznávací značku. Prošli jsme také kolem rozhlasu. Na Vinohradské ulici byly vraky shořelých automobilů, vypálená tramvaj, okolní domy byly ožehnuté, s vyraženými okny, všude se válel černý popel.

Věděli jsme, že se u rozhlasu cosi stalo. Do budovy redakce Zemědělských novin Karolina doléhala silná střelba i pozdější dunivé exploze. Ale teprve na místě jsem viděl, jaká to byla zkáza. Jak známo, požár, který údajně vznikl, když tanky rozrážely barikády z aut, vyvolal zmatek mezi vojáky, kteří začali bezhlavě střílet. Oheň prý zachvátil také auto s municí. Ruští vojáci od auta utekli, a když to začalo bouchat, odnesli to někteří naši lidé.

Jak ten požár vznikl, o tom kolují různé verze. Někdo říká, že ta auta podpálili čeští lidé. Ondřej Neff, který byl v té době v budově rozhlasu tvrdí, že od padající troleje chytil benzín z vraku auta, které sovětský tank před tím na ulici rozjezdil. Nejdramatičtější filmové záběry, které se tak často v archivních dokumentech používají, pocházejí právě z toho požáru před rozhlasem. A také si vzpomínám na Vlada Príkazského, který v podvečer z balkonu rozhlasu promlouval ke shromážděným lidem na vyhořelé ulici, z čehož je vidět, že ještě 21. srpna byli rozhlasáci uvnitř budovy. (Podrobnosti o rozhlasovém vysílání viz publikace: Rozhlas proti tankům.)

Vzpomínky z dalších dnů se mi slévají do jediného rozmazaného, časově neurčeného proudu, z něhož vyčnívají jenom některé, stále živě viděné situace. Generální stávka. Hláška o provokacích, kvůli které se jedno odpoledne vyklízely ulice. Emil Zátopek řečnící z otevřeného auta na Václaváku. Pravidelná večerní střelba svítícími střelami, kterou okupační vojska dávala najevo, že zavedla noční zákaz vycházení. Sovětští vojáci nakládající na auto před orlojem bedny písemností z Obvodního výboru KSČ Prahy 1 (dnes tu budovu má Kafkova nadace a Café Milena) atd. atd.

Pětatřicet let je dlouhá doba, takže dneska už nevím, kdo a jak nás, kteří jsme se první den dostavili do školy, začal na fakultě organizovat. Větší část mých kolegů byla nadirigována do jednoho z ateliérů nějakého propagačního družstva na Francouzské ulici, ve kterém se vymýšlely a malovaly protestní plakáty, které se pak roznášely po Praze. Jejich nápadité texty jsem si později přečetl v západoněmeckém týdeníku Zeit jako výtvory anonymní lidové tvořivosti, která měla však své autory (Oldřiško, Jano vzpomínáš?).

Já jsem byl vyslán jako spojka do Sněmovní ulice, do budovy, kde je dnes Poslanecká sněmovna. Tehdy tam sídlil Vysokoškolský výbor KSČ. Sověti totiž obsadili všech deset obvodních výborů KSČ v Praze a netušili, že existuje také výbor vysokoškolský. Dnes už nevím, co se tady všechno organizovalo, a zda byli zdejší lidé napojeni také na vysočanský sjezd. Z úkolů, které jsme dostali, si pamatuji jen na zajišťování kolportáže ilegálně vycházejících časopisů, které sem do Sněmovní ulice přicházely z tiskáren. Takže si vzpomínám, jak jsem na ulicích rozdával zvláštní vydání Světa v obrazech, který mi lidé rvali z rukou. (Od novin a časopisů jsem si nechával jenom vzorky, které bohužel přišly vniveč, když mi později ukradli kufr na cestě do Anglie.)

O vlivu médií na lidskou psýchu jsem se mohl přesvědčit i z druhé strany. Nad Prahou létaly vrtulníky, z nichž sovětská armáda rozhazovala jednak letáky prohlášení k českým občanům a také výtisky deníku Pravda přinášející zprávu TASSu o tom, že straničtí a vládní činitelé Československa se obrátili na SSSR se žádostí o bratrskou pomoc. Viděl jsem, jak na Malostranském náměstí lidé letáky i noviny sbírali a pálili. Ale viděl jsem také, jak se zmateným sovětským vojákům po přečtení Pravdy vracel klid a jak používali toto lživé tištěné slovo při četných polemikách s protestujícími Pražany.

Z pobytu ve Sněmovní ulici se v mé paměti uchovaly jen dva momenty. Vzpomínám na našeho přednášejícího J. Dismana, který tady organizoval situační výzkumy veřejného mínění, pro něž moji spolužáci ze sociologie sbírali data jako tazatelé na ulicích. (J.Disman později emigroval, po roce 1989 se vrátil, napsal učebnici "Jak se dělá sociologická znalost".)

A potom si vzpomínám na vzrušený hovor dvou lidí na chodbě, při němž jeden z nich říkal cosi v tomto smyslu: "On si myslí, že já tady budu dělat černou práci a on si bude zatím jinde budovat kariéru. Tak to tedy ne…" Přiznám se, že tahle scéna mnou dosti otřásla, protože jako mladý entuziasta jsem netušil, že v krizové situaci, kdy jsme byli všichni ochotni dělat cokoli, bez ohledu na možné ohrožení a bez nároku na zisk či slávu, existují lidé, kteří své činy poměřovali perspektivou budoucích kariér. Tato scéna se odehrála už v době, kdy jednal vysočanský sjezd KSČ, a kdy impozantní jednota národa dávala naději, že ti, kteří se postavili sovětské okupaci, budou za to politicky honorováni.

Později jsem na toho člověka často vzpomínal, jak asi při prověrkách zatloukal všechno, o čemž si tenkrát myslel, že by mohlo prospět jeho kariéře. Koneckonců o svých srpnových činech jsme později mlčeli všichni.

Třetí nebo čtvrtý den okupace buď o naši kolportérskou činnost přestal být zájem, nebo jsme se rozhodli konat na svou vlastní pěst, nevzpomínám si přesně. Vím však, že jsme začali s Ervínem a ještě dalšími lidmi vydávat časopis. Články se přepisovaly u nás doma na rozmnožovací blány. Bohužel, nic z toho se v mém archivu nezachovalo, ale pokud ještě nějaký výtisk existuje, dal by se poznat podle písmena "r" vybočujícího z řádky. Můj starý psací stroj Smith Premier byl mírně rozhašený a raznice "r" v něm byla uvolněná.

Naše společná srpnová aktivita vyhasla v okamžiku, když se prezident Svoboda vrátil s Dubčekem a dalšími členy delegace z Moskvy. Pak jsme se rozprchli za svými soukromými starostmi. Já osobně jsem se staral o to, jak vycestovat do Británie, kde jsem měl s Janou zamluvenou prázdninovou brigádu, na kterou jsem se pak - byť s určitými problémy (viz ukradená zavazadla) začátkem září dostal.

Tyhle vzpomínky jsem napsal hlavně proto, abych ulevil slábnoucí paměti a přidal několik detailů z obyčejného života srpnových dnů roku 1968, aniž bych si myslel, že mají nějaký převratný význam pro někoho jiného, než pro mé současníky.

Vím, že někteří z nich byli událostem blíže. Mám na mysli například Ondřeje Neffa, který se účastnil celé srpnové rozhlasové anabáze. Nebo i Vladimíra Železného, který se 21. srpna časně ráno dostavil jako jeden z prvních do Měšťanské besedy, a který potom pokračoval se štábem televizních pracovníků v putování přes Cukrák až na jihočeskou Kleť, kde pro tuto skupinu vysílání skončilo (málokdo ví, že v této skupině putoval také pozdější šéfredaktor MF DNES a LN Libor Ševčík).

Zatímco Ondra Neff před pěti lety sepsal svoje zážitky věcně a se smyslem pro zajímavé detaily všedního života (bohužel, v archivu Neviditelného psa chybějí), Vladimír Železný svoji účast na televizním vysílání neoprávněně zveličil, o čemž svědčí jeho četné oficiální životopisy (detaily jsou shromážděné v Čulíkově knize "Jak Češi myslí…" str. 253-259, internetový odkaz již neexistuje), jakož i jeho tvrzení, že "byl mezi třemi novináři, kteří začali časně ráno 21. srpna vysílat….". K tomu Kamila Moučková kdysi časopisu Týden 24/95 sdělila: "O působení pana doktora Železného v televizním vysílání v srpnu 1968 toho moc říci nemohu, byl to tehdy takový ušatý kluk, vím, že tam pobíhal s nějakými krabicemi, snad pomáhal produkčním."

Ve svém vzpomínání jsem se proto snažil uvádět jen to, za co mohu dát ruku do ohně, protože jsem to viděl a prožil na vlastní oči. Jak zjišťuji, je toho dnes, po pětatřiceti letech, žalostně málo. Škoda, že mnozí svědkové našeho konání, kteří by mohli mé vzpomínky upřesnit a doplnit, se rozprchli do světa (Darina, Eva) a někteří (Ervín, naši učitelé) už i mimo tento svět. Přesto doufám, že jsem se nedopustil vědomého ani nevědomého překrucování minulosti tak, jak to dělá Vladimíra Železný, nebo jak se to přihodilo minulý týden ve Studiu Stop Čro6 Janě Šmídové, která se pasovala do role "přímého svědka oněch událostí" "jako elév v rozhlase". Pokud vím, tak Jana začala elévovat v rozhlase až někdy v zimě let 1968/69, což znamená, že byla asi takovým přímým svědkem srpnových událostí v rozhlase, jako jsem byl já, který s Janou trávil všechny srpnové dny až do svého odjezdu do Anglie.

P.S. Když už jsem se dostal do této osobní polohy, nabízím zájemcům také zápisky, které si v srpnových dnech roku 1968 dělala moje matka.