Volby za dveřmi – rekapitulace

Dva měsíce před volbami se média předhánějí ve spekulacích o jejich výsledku. Týden co týden nás CNN Prima News krmí volebními modely od agentury STEM, jednou měsíčně jí sekunduje Česká televize agenturou Kantar, novináři a politologové soutěží v originalitě předpovědí a hodnocení trendů, při nichž každé procento vzestupu či poklesu u jednotlivých stran (což může být prostá statistická chyba) se stává předmětem hlubokomyslných úvah.

Nedávno jsem se ponořil do demografických statistik Českého statistického úřadu, abych si udělal lepší představu, jak se věkově posunulo složení české populace a jací lidé letos budou volit. Znovu jsem si potvrdil, že pro větší část českých občanů jsou svobodné volby naprostou samozřejmostí, zatímco pro nás, kteří jsme zažili „volby“ s jednotnou kandidátkou Národní fronty, je návštěva volebních místností stále svátkem, při němž si vždy připomeneme, jak to bylo dřív.

Statistika a čas jsou neúprosné. Dnes v Česku žije pět milionů obyvatel, kteří věku osmnácti let dosáhli až v roce 1990 a nikdy nebyli nuceni účastnit se rituálu předstírajícího demokratické volby. K tomu je třeba přičíst další dva miliony mladých lidí narozených v prvním čtvrtstoletí nového milénia, kteří do volebního věku ještě nedorostli. Moje generace, pro níž jedním z hlavních hesel listopadu 1989 bylo „Svobodné volby!“, se stala menšinou, jejíž velká část stále nemůže pochopit, že jejich spoluobčané jednu z největších předností svobodné demokratické společnosti odmítají využívat.

Častým vysvětlením bývá zklamání z politiky a politiků, které přišlo po nadějích 90. let. Ale podle mého názoru je to výmluva, za níž se skrývá pohodlnost a individualistický egoismus odmítající se zajímat a podílet na věcech veřejných. Možná proto, že naše životy - přes neustálé strašení politiků a médií - zatím nic bezprostředně a závažně existenciálně neohrožuje, což mnozí naši spoluobčané pokládají za samozřejmost, takže necítí potřebu se angažovat ani tím nejméně namáhavým a jednoduchým způsobem - zvolit své reprezentanty v zastupitelské demokracii.

Procenta volební účasti posledních dvaceti let (maximum 65,43 %, minimum 59,49 %) ukazují, že nejméně jedna třetina, ale spíše čtyřicet procent oprávněných voličů pravidelně nechodí volit. A ti, kteří volit přijdou, se většinou rozhodují na poslední chvíli. O tuhle netečnou masu lidí, kteří se o politiku nezajímají, dávají přednost osobnímu životu a tvrdí, že půjdou-li k volbám nebo nepůjdou, stejně se nic nezmění, se teď hraje ve volební kampani pod obvyklým heslem: Přijďte k volbám, teď jde o všechno!

Věřím a doufám - nebo obráceně: doufám a věřím? -, že letošní volby přimějí alespoň část notorických nevoličů, aby - nabuzeni krizovými situacemi ve světě a emocemi předvolebních kampaní - lidově řečeno zvedli své zadky a šli volit. Tím by se mohla překročit tradiční šedesátiprocentní hranice volební účasti, jako při posledních dvou prezidentských volbách. Mám na mysli druhé kolo volby Miloše Zemana v roce 2018, které mobilizovalo čtyři sta tisíc nových voličů, tedy pět procent elektorátu, jenž k prvnímu kolu nepřišel. A také volbu Petra Pavla s nadprůměrnou účastí v obou kolech, přičemž pro druhé kolo si "přivstalo" sto šedesát tisíc dalších voličů.

Nadprůměrnou účast (65,43 %) zaznamenaly i poslední "antibabišovské" sněmovní volby s neočekávanými důsledky pro Šlachtovu Přísahu a ČSSD. Byla to nadprůměrná volební účast, která parlamentním stranám přihrála půl milionu voličů sociálních demokratů (250 397 hlasů - 4,65 %) a Přísahy (251 562 hlasy 4,68 %), jimž se nepodařilo překonat požadovanou pětiprocentní hranici. Další půlmilión hlasů dodaly parlamentním stranám spolu s KSČM (193 817 hlasů - 3,60 %) neúspěšné pidistrany. Kdyby tenkrát přišlo k volbám jen tradičních šedesát procent voličů, tedy necelých pět milionů jako v roce 2013, pak by obě strany tehdejší požadované kvórum 248 500 hlasů snadno překonaly. Tolik k volební účasti, která občas může volebními kartami zamíchat.

Dnes už je jisté, že situace roku 2021, při níž milion voličů nenašlo v parlamentu své zastupitele, se letos opakovat nebude, přestože se k říjnovým sněmovním volbám přihlásilo 28 stran, hnutí a koalic, o šest více, než minule. Hlavně proto, že některé neúspěšné strany a hnutí se z minulých výsledků poučily, a umístily své kandidáty pod deštník jiných stran a hnutí. A tak na kandidátních listinách Okamurovy SPD se objevují členové Rajchlovy PRO, Trikolóry Zuzany Majerové a zbytku Svobodných (odštěpenci založili stranu Voluntia). Pod střechou hnutí Stačilo! vedle pohrobků KSČ a exota Vidláka kandidují sociální demokraté vedeni Janou Maláčovou a někteří Zelení našli asyl u Pirátů.

Myslím, že hlavní karty letošních voleb jsou už rozdány. Nepředpokládám, že by se kromě šesti subjektů (hnutí ANO, koalice Spolu, hnutí SPD, hnutí Starostové a Nezávislí, Pirátská strana a hnutí Stačilo!) našlo uskupení, které by se do Sněmovny dostalo. Pokud bych se pokusil o prognózu jako před čtyřmi roky, pak jedině až někdy v září. Do té doby se ještě může mnohé přihodit.

Osobně jsem zvědav na chování nové generace voličů, pro kterou je hlavním a často jediným zdrojem informací internet a sociální sítě. Jak se asi bude rozhodovat necelých půl milionu osmnácti- až dvaadvacetiletých, kteří letos poprvé získali volební právo? Podle analýzy posledních voleb se volební účast u této věkově kategorie pohybuje pod padesáti procenty. Ale i tak jejich dvě tři procenta mohou naznačit budoucí trendy.

Snažím se vžít do situace mladého člověka, který se rozhodne, že nebude volit generačně spřízněné Hnutí Generace, stranu založenou před dvěma týdny Rebelové, ani anarchistickou Nevolte Urza nebo recesistickou ANO lepší Česko s mimozemšťany, a který bude chtít uplatnit svůj hlas u strany se šancí dostat se do parlamentu. Nedělám si iluze, že většinově bude volit strany dosluhující koalice. Jak ukázaly nedávné volby v Německu, značná část mladých tady dala přednost pravicově nacionalistické AfD. Není pochyb, že také u nás populistická hesla současné opozice najdou ohlas u některých prvovoličů. Bude zajímavé pozorovat, kdo posbírá více jejich protestních hlasů, zda Okamurova SPD nebo Stačilo! Přičemž není vyloučeno, že část mladých posílí volební šiky Babišova hnutí ANO.

Já být na jejich místě, pustil bych si předvolební šoty všech současných tří opozičních seskupení, přečetl bych si jejich programová hesla a zamyslel se nad tím, zda sliby v nich obsažené jsou reálné. Uvažoval bych ve stylu sloganu, který před 65ti lety použil John Kennedy proti Richardu Nixonovi: "Koupili byste si od tohoto člověka ojeté auto?", a který bych převedl na otázku: "Chtěl bych být s těmito lidmi kamarád? Mohu jim věřit?" S lidmi, jejichž tváře se jako na orloji protáčejí v televizních diskusích a na sociálních sítích, s politiky, kteří místo věcné diskuse volí totální negaci a nekonečné parlamentní obstrukce, a kteří se nám snaží podbízet na sociálních sítích nedůstojným šaškováním?

Chápu, že výběr není příliš široký. Také já budu volit metodu nejmenšího zla, tj. postupným vyřazováním kandidátních listin až dojdu k té, u níž budu nacházet co nejméně negativ. A že nějaké negativum najdeme u každé strany, o tom není pochyb. Ale to nemůže být důvodem, aby člověk nevolil vůbec. Neboť stále platí pravidlo: když nebudu volit já, budou za mě volit jiní. To by si měli uvědomit všichni nevoliči, kteří si pak stěžují, že zvolená reprezentace nebere na vědomí jejich zájmy a dává přednost jiným potřebám. Zda si to alespoň někteří z nich uvědomí, dozvíme se za dva měsíce.

P.S. Před čtyřmi lety jsem sepsal text s názvem "Vzkaz mým vnukům - prvovoličům aneb Komu dáte svoji stokorunu?", ve kterém jsem se jim snažil vysvětlit zvláštnosti našeho volebního systému, jakož i podstatu politické podnikatelské činnosti některých stran a hnutí. Od té doby se toho příliš nezměnilo s jedinou výjimkou. Zatímco před čtyřmi lety jsem jako prvovoliče oslovoval dva vnuky, dnes bych mohl přidat další tři jména.

P.P.S. Před dvanácti lety jsem popudil čtenářku s nickem "šprtka Anna" názorem, že nastávající "volby budou pro mne testem vzdělanosti a kultury českého národa" (viz debata pod blogem na Aktuálně.cz). Na její kritiku jsem odpověděl:
"Milá šprtko Anno, žádáte mne o definici kritérií, podle kterých budu usuzovat o „vzdělanosti a kultury českého národa,“ na základě výsledků voleb. Ta kritéria jsou jednoduchá. Vztahují se ke stranám, které by kulturní a vzdělaný člověk podle mého názoru nevolil. Třeba proto, že má svůj rozum, jenž je schopen rozeznat primitivní demagogii nebo utopičnost předvolebních slibů, jakož i ohodnotit kvalitu lidí, kteří se mu nabízejí jako jeho zástupci do parlamentu. Nebo proto, že je schopen odhalit šejdíře, pro něž jsou voličské hlasy jen prostředkem k vlastnímu prospěchu a obohacení. Vím, že to není jednoduché, každá strana má historii přešlapů i nesplněných volebních slibů. Ne za každého kandidáta je možné dávat ruku do ohně. Přesto však některá volební uskupení jsou natolik nedůvěryhodná, ať už svou neprofesionalitou nebo pochybným programovým profilem, že odevzdání hlasu v jejich prospěch je – podle mého názoru – pod úroveň vzdělaného člověka. Podle toho, kolik hlasů podobné strany dostanou, budu usuzovat na vzdělanostní úroveň svých spoluobčanů."

P.P.P.S. A když už jsme u těch odkazů do minulosti - ještě dnes stojí za zhlédnutí pořad 168 hodin z 10. října 2021, který stručně a jasně shrnul volební kampaň a první výsledky tehdejších parlamentních voleb. Letos mi podobný pořad bude chybět, protože nevěřím, že nějaké "Události, komentáře týdne" budou schopné podobný souhrn udělat.