Rekviem za poplatek

Už je to tady černé na bílém. Návrh programového prohlášení vlády České republiky, pod kterými jsou podepsány strany nové vládní koalice, uvádí: "Zrušíme poplatky za veřejnoprávní média, čímž snížíme zátěž pro občany a firmy". Když jsem před půl rokem v textu „Rekviem za média veřejné služby“ předpovídal problémy s poplatkem a napsal: „Možná, že přichází čas rozloučit se s veřejnoprávními médii západoevropského stylu podle vzoru BBC, z nichž se postupně stanou média státní (financování přes daně, limitovaný rozpočet a omezené programové výstupy)“, netušil jsem, že moje předpověď se naplní tak brzy. Nicméně výsledek voleb je jasný a je třeba ho respektovat.

Očekávám, že se teď spustí hromadný pláč a nářek nad tím, že zrušením poplatku, kterému se říká koncesionářský, a zavedením financování přes státní rozpočet zahyne v Česku demokracie, neboť jeden z nástrojů nezávislosti Českého rozhlasu a České televize se dostane pod kontrolu státu a potenciálně i úřadující vlády. Podle mého názoru však trvání na současné podobě poplatku (pokud bychom se nepochlapili a nezavedli poplatek pro každou domácnost jako v Německu nebo Švýcarsku) je zpozdilé, protože zrušení poplatku nemusí být žádnou tragédií, pokud se vymyslí systém, který zajistí těmto médiím stabilitu a přiměřenou náhradu za poskytované služby.

Stačí se porozhlédnout po západní Evropě, na země, které vyřešily absurditu zdůvodňování poplatku v současné digitální hojnosti vlastnictvím přijímacího zařízení tak, že převedly financování médií veřejné služby buď do státního rozpočtu (Nizozemsko 2000, Dánsko 2022, Norsko 2020, Francie 2022) nebo do formy zvláštní daně (Finsko 2013, Švédsko 2019), to v případě, když nebyla politická vůle k zavedení paušálního poplatku za domácnost tak, jak to v roce 2013 udělalo Německo a v roce 2019 Švýcarsko.

Koneckonců ani ten slovenský systém by nebyl tak špatný, kdyby byl lépe ochráněn před zvůlí politiků. Slováci se rozhodli využít pro financování veřejnoprávních RTVS fixní odvod ze státního rozpočtu ve výši 0,17 % HDP, což mělo být zárukou, že množství peněz do médií veřejné služby bude stálé a bude stoupat a klesat s prosperitou země a růstem či poklesem HDP. Tento odvod měl přinést do rozpočtu RTVS přes 170 milionů euro ročně, jenomže Ficova vláda v rámci konsolidačního balíčku sazbu snížila na 0,12 % HDP, čímž se odhalila největší slabina státně rozpočtového financování – když je třeba šetřit, v rozpočtu to nejdříve odnesou média veřejné služby. Nezbývá tedy nic jiného, než se podívat za hranice (viz odkazy výše), kde jsou zavedeny brzdy proti takovým rozhodnutím a kde to lépe funguje.

Můj pesimismus ve věci médií veřejné služby tedy není spojen s existencí či neexistencí tzv. koncesionářského poplatku. Vychází však se situace, kterou jsem popsal v onom prvním dubnovém Rekviem a z poznání, že média veřejné služby také být nemusí, a pokud jsou, tak jejich existence stojí na dvou pilířích.

Tím prvním je podpora politické scény, tím druhým je podpora veřejnosti. Oba tyto pilíře jsou dnes více či méně zkorodovány. Stačilo si vyslechnout čtyřicetihodinovou sněmovní rozpravu k tzv. velké mediální novele, abychom si vytvořili obraz politické gramotnosti našich čelných politiků a jejich chápání potřebnosti médií veřejné služby pro "demokratické, společenské a kulturní potřeby společnosti" (citace Amsterdamského protokolu smlouvy o EU).

Ani druhý pilíř dnes už není pevný. Pochybuji, že by dnes lidé vyšli do ulic, jako tomu bylo při televizní krizi v roce 2001. Pro veřejnost masírovanou alternativními zdroji, sociálními sítěmi a pod vlivem populistů systematicky a dlouhodobě útočících na tradiční média koncept médií veřejné služby mezi lidmi ztrácí přitažlivost. Zvláště když výkony České televize v původní a zábavné programové tvorbě jsou matné a konkurence komerčních platforem silná. Bohužel, lidem se jen těžko vysvětluje, že služby, které Česká televize a Český rozhlas poskytují, se neomezují na informace a zábavu, a že v některých oblastech jsou nenahraditelné (rozsah zahraničního zpravodajství, vzdělávání, původní dokumenty, dětská tvorba, archiv, připravenost pro krizové situace atd.).

Možná, že moje rekviem je předčasné. Vysílací instituce Česká televize a Český rozhlas zřejmě jen tak nezaniknou, i nadále budou existovat a produkovat nějaký obsah. Otázkou však je, jaký ten obsah bude a v jakém rozsahu a v jaké kvalitě pokryje témata a žánry, které komerční média ze své podstaty a pod diktátem trhu nemohou nabídnout. Jediné, co si můžeme přát, aby i v případě jejich "zestátnění" se jim podařilo zachovat nezávislost na vládnoucích garniturách. Když už budou státní, tak ať jsou alespoň neutrálně státotvorná.